Dotočil jste film Narušitel, vyhrál taneční soutěž StarDance. Hektické období, že?
Poslední půlrok byl kvapík. A když film i soutěž skončily, tělo se přihlásilo. Beru antibiotika, je mi špatně, rýma, průdušky. Ještě že zítra letím na dovolenou, kde si odpočinu. Už se moc těším, jak se tělo vrátí do pořádku (rozhovor se uskutečnil 6. ledna – pozn. autora). Ale poslední klapka je pokaždé trochu smutná, protože něco končí.

Film jsem ještě neviděl, tak se těším, jak to dopadne. Panu režisérovi Davidu Baldovi je teprve osmnáct let, jsem zvědavý, co z toho udělá, protože jak je známo, ve střižně se film buď udělá, nebo pokazí. Ale říkal jsem si, že bych klidně ještě chvilku točil, protože mě to bavilo.

Natočil jste mnoho filmů, bylo natáčení Narušitele něčím odlišné?
Jiné bylo v tom, že to bylo takzvaně rodinné, bez velkých sponzorů. Osmnáctiletý kluk se spojil se stejně nadšenými kamarády. Všechno trvalo déle, protože tu nebylo ještě tolik zkušeností, ale to nadšení je nakažlivé. Tohle všechno bylo vlastně moc příjemné, byla v tom cítit radost a nadšení.

Vy byste věkem mohl být těm mladým nadšencům otcem. Nestalo se, že byste jim otcovsky radil?
Občas jsem vyřkl, že by se nějaký záběr mohl natočit jinak, ale jinak jsem se držel. Je to jejich projekt, věnovali mu spoustu času a energie a věří mu.

Pamatujete si na okamžik, kdy vás David Balda poprvé oslovil?
Zavolal mi telefonem, že má projekt a rád by se se mnou sešel. Celková myšlenka scénáře se mi líbila, takže jsem neváhal a souhlasil. A to i vzhledem k tomu, že šlo o piloty a létání, což pro mě není neznámé téma.

Jak to myslíte?
O tenhle svět, o létání se zajímám. Příběhy lidí usurpovaných minulým režimem mi nebyly vzdálené.

Ve vaší rodině má nebo měl někdo prsty v letectví?
U letců z rodiny nikdo nebyl. Ale od mládí jsme s tátou sbírali knížky o letadlech, speciálně o druhé světové válce, favority byli kluci, kteří létali v Anglii za RAF. Lepili jsme modely, měli jsme jich hodně. Když už to nebylo kam uložit, nacpali jsme to do dvou kufrů, venku si udělali provizorní letiště a vzduchovkou jsme všechno rozstříleli.

Kolikrát jste se ocitl při natáčení ve vzduchu? Měl jste závratě?
Do vzduchu jsem se dostal asi sedmkrát. Závratě nemám, ve vzduchu se nebojím. Kdysi jsem lezl po skalách, takže tahle obava se neobjevila.

Navíc jste nemusel ovládat knipl.
Občas mi to na chvilku půjčili. Ale já jsem věděl, že pilotují špičkoví piloti, třeba Andrej Cepko je superpilot. Každé vzlétnutí je vzrušující, je v něm kus adrenalinu. Právě s Andrejem jsme si nahoře hezky popovídali. Mám v plánu, až se na jaře zlepší počasí, že se tam nahoru zase podívám.

Takže si uděláte pilotní zkoušky?
Kdepak, nejsem nejmladší a nemám čas. A bál bych se. Zastávám názor, že pokud nejste ve vzduchu co nejčastěji, tak to nemá smysl. Dostat se do vzduchu dvakrát do měsíce a celé to probát, to nemá smysl. Ale příležitosti podívat se nahoru rád využiji.

Když jdete po ulici, nenutí vás to po natáčení kouknout se na nebe za letadlem?
Já se otáčím za každým letadlem a s filmem to nesouvisí. Fascinuje mě to. Protože ten pohyb je o nějaké svobodě. A o tom je i ten film, o nakládání s tou svobodou. Marná sláva, tam nahoře je to osvobozující pocit.

Je nějaký silný okamžik z natáčení, na který nezapomenete?
Nejsilnější okamžiky byly vždy, když jsme šli do vzduchu. Když mi to poprvé nahoře půjčili, opotily se mi ruce, tep vyletěl nahoru. Strašně zvláštní pocit.