O nové výstavě (Ne)známé fotografie 1978- 1989 v Muzeu umění se rozpovídal v rozhovoru pro Olomoucký deník.

Při výročních výstavách většinou umělci vystavují svá nejznámější díla. Vy představujete snímky, které jste ještě nikdy nikde nepublikoval. Proč jste takto rozhodl?
Ty snímky jsem už tenkrát fotil se záměrem, že je ukážu na výstavě ke svým sedmdesátinám. Ve čtyřiceti už jsem totiž přemýšlel nad tím, co budu vystavovat v sedmdesáti (smích).

To tedy od vás bylo velmi rafinované…
Jen si dělám legraci. Toto je kolekce fotografií, která zůstala v archivu. Ani jsem neuvažoval, že bych je vystavoval, protože jsem je dělal na takový speciální papír, kterému se říkalo dokument. Vlastně to pro mě byly fotografie, která byly přípravné pro definitivní zvětšeninu na pevném papíře.

Co vás tedy přimělo k tomu, že jste změnil názor?
Když mě kurátorka Štěpánka Bieleszová oslovila s tím, že chce udělat výstavu, která by měla návaznost na mou předešlou výstavu v Muzeum umění, řekl jsem, že jestli chce, tak jí donesu další fotky. Z přibližně pěti set snímků jsme pak společně vybrali takových sedmdesát nebo osmdesát fotografií.

Fotograf Jindřich Štreit zahájil výstavu, kterou olomoucké Muzeum umění  připravilo při příležitosti jeho letošních sedmdesátin.

Fotograf Jindřich Štreit tančí na nedávné vernisáži výstavy, kterou olomoucké Muzeum umění připravilo při příležitosti jeho letošních sedmdesátin. Foto: DENÍK/Jiří Kopáč

Takovou senzací vaší výstavy je několik metrů dlouhá role plná fotografií. Ta má jaký příběh?
Tuhle roli jsem měl léta smotanou ve fotokomoře. Je z térpapíru. Vznikla v roce 1988, kdy jsem byl osloven jednou bratislavskou kulturní institucí, že by chtěli udělat výstavu mých fotek. Bylo to v době, kdy se o mně nesmělo mluvit a nesměl jsem vystavovat. Požádal mě o to slovenský fotograf a můj přítel Ľubo Stacho. Jediným kritériem výběru bylo, aby to byly mé oblíbené fotografie.

Kde se ta výstava konala?
Bylo to v malém foyeru kina Pohraničník. Měl kolem dokola dvacet metrů, stejně jako role térpapíru, na němž byly fotografie nalepené kaučukovým lepidlem. Použít tu roli mělo několik výhod. Líbil se mi ten černý podklad a bylo to pevné.

Kolik fotek se tedy vejde na dvacetimetrový térpapír?
Je jich tam 176. Nalepili jsme je tam s přáteli. V té době byl opravdu velký problém vystavovat. Ľubo Stacho přesto zariskoval a přesvědčil svou šéfku, že by měla být víc progresivní a jít tak trochu příkladem v době, kdy se politická situace začala trochu uvolňovat. Poté, co výstava skončila, roli jsem smotal a odvezl si ji domů.

Potřebuji o lidech, které fotím, něco vědět

Jsou to tedy vaše oblíbené fotografie. Znáte všechny ty lidi, kteří na nich jsou zachycení?
Víte, já nejsem fotograf, který se jen tak někde objeví a fotí. Potřebuji o těch lidech něco vědět. Chodím za nimi a přátelíme se. Ono to sice působí, že je na té roli mnoho lidí, ale vlastně to tak není. Vytipoval jsem si několik rodin, které jsem koncepčně pravidelně navštěvoval. A právě proto potom mohou vzniknout takové fotky. Udržuji s těmi lidmi úzký kontakt, a když je pak fotím, tak jim to nevadí.

Kolik času vám zabere vytvořit jeden svůj projekt?
Každý projekt je trochu jiný. Záleží i na tom, jak má být rozsáhlý. Pokud fotím v České republice, tak trvají většinou tři roky. Pokud fotím v zahraničí, tak je to kratší doba, protože tam nemohu byt tak dlouho. O to je ale ta práce intenzivnější. Fotím od rána do večera třeba dva až tři měsíce. U nás každý den nefotím, tolik času nemám. Kdybych to ale měl porovnat, vyjde ten celkový čas asi stejně. Fotografie je samozřejmě o čase, ale také o důvěře a vzájemné empatii. Jde o to, najít díky ní takové stěžejní momenty a prvky života. Nestačí k lidem jen chodit a být tam. Člověk musí trochu přemýšlet a vědět, co chce vyfotit. Nikdy nezmáčknu spoušť, pokud nejsem přesvědčen o tom, že je tam nějaký vzájemný vztah nebo nějaká myšlenka. To je podle mě při fotografování nejdůležitější.

K výstavě vznikla i velmi pěkná publikace…
Moc se mi líbí. Jsou v ní právě ty fotky, které nikdy nebyly vystavené. A také samozřejmě térpapírová role. Je v ní i moje suseda Anička, která je na přebalu i plakátech k výstavě. Obsahuje moje fotky, ale zároveň je to taková retrospektiva mého života. Mám v ní fotky rodiny i přátel. Na jedné stránce jsem dokonce ještě jako učitel za katedrou ve škole na Sovinci.