Pro drobného muže, kterému zpoza klavíru vykukuje sotva jeho typický knír, je to prý ideálně strávené dopoledne.

„Děti jsou vynikající. Nic vám neodpustí a člověk se musí pořádně snažit, aby je rozesmál a pobavil. Pokaždé, když se mi to povede, jsem nadšený," říká Jaroslav Uhlíř, který po koncertu prozradil i několik historek ze spolupráce se Zdeňkem Svěrákem i to, jak vlastně vznikají jejich písničky.

Při zpívání před dětským publikem se prý řídíte filozofií, že dítě vlastně není rádo, že je dítětem. Podle vás je to všeobecný omyl. Jak jste na to přišel?
Tuto filozofii sdílím spolu se Zdeňkem Svěrákem. Myslíme si, že když se zeptáte desetiletého chlapce, jestli je šťastný, že je mladý, a odpoví pravdivě, tak od něj kladnou odpověď určitě neuslyšíte. Své dětství totiž bere jako jednu velkou šlamastiku. Říká si, že už by byl raději dospělý, chtěl chodit za holkama a na pivo. Navíc mezi těmi dětmi může být příští prezident nebo ministr a na ty já rozhodně šišlat nebudu. Občas mezi dětské písničky zařadím i Severní vítr je krutý nebo Ani k stáru o životě nemám páru, aby děti věděly a byly připravené na všechno.

Když se Zdeňkem Svěrákem tvoříte nové písničky, vzniká nejprve hudba a k ní pak text, nebo obráceně?
V drtivé většině napíše Zdeněk text a já k němu potom složím hudbu. Někdy je to obráceně, ale to ho pak musím uhánět. Pamatuji se, když jsem napsal skladbu Chválím tě, země má a chtěl jsem po něm, aby ty dlouhé noty osadil dlouhými slabikami, nebyl z toho úplně nadšený. Zpočátku se to dokonce jevilo jako neprůchodné a Zdeněk tenkrát někde řekl, že jsme se kvůli tomu málem rozešli.

Společně již dlouhá léta děláte televizní pořad Hodina zpěvu, ve kterém natáčíte k písničkám i videoklipy. Jsou ve vaší režii?
Úplně ne. My v nich sice hrajeme, ale režíruje nás Viktor Polesný. Bylo období, kdy si třeba oblíbil pochody a my jsme v klipech museli neustále pochodovat. Nakonec jsme mu taktně naznačili, ať s tím přestane.

V letních měsících vystupujete i na rockových festivalech, kam posluchači většinou nechodí na písně pro děti. Jak na vaše koncerty reagují?
Nejdřív jsem si také myslel, že to není úplně můj šálek čaje, ale chyba lávky. Jednou jsem hrál na festivalu Rock for People a pod pódiem jsem viděl pankáče se zeleným čírem, jak z plna hrdla zpívá Skřítkové, tesaři, vylezte z mechu, chopte se náčiní, postavte střechu! Vypadal, že to myslí doopravdy. Pro mě je příjemné hrát a dívat se na lidi, kteří si dokážou takhle zablbnout i v dospělém věku.

Velká část vaší hudební kariéry se pojí právě se Zdeňkem Svěrákem. Vy jste spolu ale hráli i v Divadle Járy Cimrmana. Jak to, že jste tam vydržel jen půl roku?
O tom moc lidí neví. Tenkrát jsem hrál podruha Bártu ve hře Záskok a je fakt, že za mě opravdu museli zaskakovat. Když jsem prošvihnul první představení, svolali v divadle schůzi a Láďa Smoljak mě chtěl vyhodit. Zdeněk Svěrák ale říkal, pánové, ne, protože to bychom se museli vyhodit všichni navzájem. Taková věc se už stala každému. Když jsem ale nedošel podruhé, tak už mě opravdu vyhodili.

Jak je možné, že jste na podruha Bártu tolik zapomínal?
Bylo to v době, kdy jsme měli s Karlem Šípem dobře rozjetý pořad Šaráda a byla spousta práce. Myslím, že Jarda Weigl si tenkrát lámal hlavu nad tím, jestli nejsem nějaký podvodník. Nechápal, jak mohu v televizi brebentit v kuse celou hodinu a na jevišti nezvládám pár vět. V Záskoku jsem totiž během dvou hodin měl pronést přesně pětadvacet vět a moc mi to nešlo. Třeba oni hráli rychle a já jsem to řekl pomalu nebo oni hráli pomalu a já byl zase moc dopředu.

V čem byl tedy problém?
Přišli jsme na to, že když mám scénář a timing, do kterého se musím vejít, je všechno v pořádku. Když ale hraji v souboru a mám jednou za čas na něco reagovat, tak se prostě občas netrefím. Jsem trochu jako bubeník, který má při koncert sem tam bouchnout paličkou a netrefí ten praví čas.

Když slyšíte zmínku o Litovli, prý si hned vybavíte lišky. Jak tato originální asociace vznikla?
Před lety jsem tady měl vystoupení se Zdeňkem Svěrákem a zůstávali jsme přes noc. Ubytovali nás v nějakém nazdobeném penzionu a když jsem se do něj večer vraceli, všimli jsme si, že tam mají v kleci pět lišek. Byla tma, takže na ně nebylo moc dobře vidět a recepční nám řekla, že bude lepší, když se na ně půjdeme podívat až ráno. Nám to však nedalo a ještě v noci jsme si na ně šli posvítit. Další den nám majitel penzionu řekl, že zmizely. Prý se do rána podhrabaly a utekly. Takovou perličku zažijete jen málokdy.