„Účastníme se workshopů, máme pravidelné tréninky, a když v Olomouci nedávno vystupovaly OSTR. UŽ. I. NY. z Ostravy, hrály s nimi i čtyři naše členky,“ říká jedna z Oliv, studentka filozofie a japonské filologie na Univerzitě Palackého Jana Heinová.

Zápasy v improvizaci v něčem připomínají sport, mnohem více jsou ale divadlem. Dva týmy se navzájem utkávají v improvizacích na divácká témata. Na utkání dohlíží hlavní a pomocní rozhodčí, mezičasy vyplňuje konferenciér a o hudební doprovod se stará muzikant.

Ale není to až tak vážné, je to především hra, rozhodčí je vážný a přísný, konferenciér zase rozpačitý a veselý. Týmy sdružuje již zmíněná Česká improvizační liga.

Jde především o zábavu


Ačkoli je v názvu slovo liga, nejde o žádné soutěžení, spíše o spojenectví. „Neexistuje nic jako tabulka nebo pořadí. Je to hlavně sranda. Když vidím, jak se lidi v publiku řežou, mám radost,“ vysvětluje Heinová. „Podstata zápasu je v tom, že dva týmy dohromady spolupracují. Jeden tým sice zvítězí, ale improvizace spočívá právě v té spolupráci.

Vylosuje se téma, rozhodčí určí kategorii, v jaké se bude hrát, a jede se. Hráči dostanou krátký čas na přípravu, někdy jen dvacet vteřin, a jdou hrát,“ stručně přibližuje pravidla.

Improligamá přes dvacet kategorií, ve kterých se hraje. „Teď jsme třeba zkoušeli en face. Několik lidí stojí vedle sebe, mají strnulý obličej, nesmí se hýbat a musí vést nějaký hovor na dané téma,“ vypráví studentka o posledním tréninku. Téma dávají diváci, jsou to dvouslovné názvy.

Měly by být jednoduché a zajímavé. Témata napsaná na lístečky se losují přímo před zápasem. Vždy podle kategorie se vybere počet hráčů. Na en face jsou to třeba dva a dva. „Je to o tom, jak vzájemně spolupracují, to je na tom nejdůležitější. Diváci pak hlasují podle toho, jak se jim kdo líbil. Družstvo s více body vítězí,“ doplňuje.

Treninky mívají Olivy vždy v pondělí od 17 do 19 hodin v učebně dramaterapie univerzity v Purkrabské ulici. „Hledáme ale místo, kde bychom mohli bývat déle. Zkoušíme domluvit prostor v konviktu. Na trénincích nejdřív hrajeme hry na rozproudění energie, třeba na honěnou. Pak se snažíme zlepšovat spolupráci v kolektivu, vždycky se tak nakonec dostaneme k nějaké kategorii,“ říká dreadatá dívka.

Dodává, že dříve měli problém s pravidelnou docházkou, která je ovšem pro spolupráci důležitá, a že podívat se může přijít kdokoli.

Pravidla mají smysl


Každá kategorie má svou určitou hrací dobu. Do konce hrací doby by měli hráči něco vymyslet a případně mač ukončit pointou, což se ale nepodaří vždy. „Když to nebude mít hlavu ani patu, když to bude mimo kategorii nebo téma, tak rozhodčí přidělí trestné body. Nějak to donutí ty lidi spolupracovat a hlavně se nenegovat. Nejít do toho s hotovou myšlenkou. Což se některým souborům věnujícím se volné improvizaci právě stává. A to i těm, co už spolu hrají hodně dlouho. Jeden řekne, že si hrajou na písku, a druhý řekne, že ne, že jsou doma,“ udává Jana Heinová klady pravidel.
)
Co se jí osobně na hře, která k nám přišla z Francie z Marseille, líbí nejvíc? „Že je hra svižná a rychlá, má spád. Vzniká v krátkém čase a je to vlastně strašné umění za takovou dobu něco vymyslet. Ve volné improvizaci vymyslí za půl hodiny to samé co my za pět minut. Baví mě střídání témat a kategorií, i to, že hodně často vyplyne ze situace dobrý vtip,“ vypočítává body, které ji a její spoluhráče u Improligy drží.

PŘEČTĚTE SI DALŠÍ ZPRÁVY Z OLOMOUCKA

Moje OlomouckoSportKulturaPodnikáníČerná kronika