Špatný text a patos vyvažuje alespoň výborný herecký výkon Josefa Bartoně.

Klišé a špatně využité zvraty

Hostinec U Zeleného stromu je divadelním dramatem zasazeným do 30. let minulého století. Mělo nabídnout plastické postavy, humor i drama lásky. Spíše je však pro Moravské divadlo dramaturgickým přešlapem.

Nabízí se totiž srovnání nejen s velice vydařenou inscenací Ženy a panenky, která divadlo provětrala od zažitých stereotypů před necelým měsícem, ale také s žánrově příbuznější hrou Koně k nezkrocení, která byla nasazena loni v září.

Postupné odhalování příběhů postav, které tak dobře fungovalo v Koních k nezkrocení, ale v případě Hostince U Zeleného stromu nefunguje.

Z velké části za to může dramaturgická úprava textu, ze kterého se nepodařilo odstranit nejrůznější klišé, ale také herecké a režijní zpracování. Celá inscenace se houpe na vlnách špatných dialogů, neaktuálnosti a předvídatelnosti věcí příštích.

Přesto, že hra je postavena na setkávání postav v jedné hospodě a nelze od ní tudíž očekávat žádnou kovbojku, tvůrcům se nepodařilo vykřesat z ní zajímavé dialogy, na kterých by inscenace tohoto typu měla stát.

Přitom však dějová linka sama o sobě nabízí alespoň několik zvratů, které by tvůrci ve svůj prospěch mohli využít. Přímo během hry například zemřou dvě postavy.

Sebevražda Američana v podání Petra Kubese však nejen že zaniká v horečném uvažování nad důvodem předchozího vstupu postavy Cizince (hostující Miroslav Hruška), ale je následně překryta monologem ve stylu na každého jednou dojde a co jsme si, to jsme si.

Drama lásky mezi zápasníkem Dodem (Pavel Doucek) a slepou dívkou navíc působí spíše jako apendix, protože taková míra laskavosti a čistoty, jaká je divákovi servírována, zavání spíše nechtěnou parodií.

Inscenace, která je v prvé řadě postavena na setkávání postav, padá v podání Moravského divadla s hereckým provedením.

Jasným majákem, který z jeviště na diváky svítí, je opilec Řípek v podání Josefa Bartoně. Bartoň, který chvílemi nezapře předobraz ve Švejkovi, dává postavě opilce a bezdomovce potřebný nadhled.

To se ovšem nedá říct o ostatních postavách, které se často potácejí mezi stylizovaností předválečných filmů pro pamětníky (Elegán Zdeňka Svobodníka) a obecně nepříliš šťastným ztvárněním (například u Slepé dívky Lenky Kočišové člověk bezděky ze začátku přemýšlí, jestli kromě slepoty nehraje islabomyslnou).

Kam s ní?

Jedním z vydařených atributů inscenace je scéna Jaroslava Valeka, ve které by nejeden milovník domáckých hospůdek rád strávil celé odpoledne i večer. Iluze předměstské hospody pak kontrastuje se samotnou nerozhodností tvůrce, kam vlastně hru zasadit.

Použitá hudba (skladby kapely Čechomor, pozn. redakce) totiž odkazuje spíše na vesnické drama, naopak jazykově je text zasazen někam na středočeské předměstí. Není tedy divu, že se avizované přiblížení se olomouckému publiku nekoná.

Po celkem vydařených inscenacích, které činohra Moravského divadla uváděla v minulých měsících, je Hostinec U Zeleného stromu spíše krokem zpět.

Jak se osvědčilo při uvedení několika předchozích her, je třeba v současnosti postavit v Moravském divadle inscenaci nejen na zkušeném režisérovi, ale také na kvalitním textu, odvaze a důvtipu tvůrčího týmu. A v tom Hostinec U Zeleného stromu za svými „konkurenty“ pokulhává.

Peter Kováčik: Hostinec U Zeleného stromu.

Režie a úprava textu : Jan Sládeček.
Překlad, dramaturgie a úprava textu: Miroslav Ondra.
Scéna: Jaroslav Valek. Kostýmy: Eva Kleinová.

Premiéra v Moravském divadle Olomouc 5. února 2010