Dokonalá rock 'n' rollová hvězda, napadne vás při pohledu na Alexe Calliera. Lídr belgické skupiny Hooverphonic a autor drtivé většiny jejích skladeb mohl na posledním albu The President Of The LSD Golf Club konečně naplno vzdát poctu svým hudebním hrdinům ze šedesátých let.

Uznávaná kapela, která před jedenácti lety začínala jako elektronická, si tentokrát vystačila pouze s živými nástroji.

Podívejte se VIDEO a FOTOGALERII z koncertu Hooverphonic v Olomouci

Vaši novou desku předznamenal odchod z vydavatelství Sony. Odrazilo se to nějak na nahrávce, cítili jste teď větší svobodu?
V minulosti jsme měli maximální uměleckou svobodu, co se týče studiové práce. Při nahrávání písniček jsme nemuseli dělat žádné kompromisy. Ale v okamžiku, kdy došlo na návrhy obalů a připravování videoklipů, nastaly vždycky potíže. Vydavatelství třeba na rozdíl od nás nechtělo černobílé klipy, protože to podle nich není komerční. Také prosazovali, aby na obalu desky byla vždy zpěvačka. Tohle nám dost vadilo, hlavně v souvislosti s novou deskou, která měla být nemainstreamová. Další důvod spočíval v tom, že lidé, s kterými jsme v Sony od roku 1997 spolupracovali, odešli a po nich přišli jiní, kteří se samozřejmě snažili zbavit práce svého předchůdce, aby mohli prosadit vlastní kapely. Najednou jsme si připadali jako v poušti. Hodně lidí se nás ptalo, proč jsme desku nevydali na internetu. Jenže internet, to je spousta informací, spousta kapel a ujistit se, že si vás lidé najdou, znamená investovat do marketingu a propagace.

Můžete objasnit název nového alba? Slyšel jsem, že ho má na svědomí nějaký taxikář…
Ano, je to tak. Ta historka je poměrně dlouhá, ale vtipná. V roce 1999 jsme hráli v San Francisku. Právě skončila zvuková zkouška a já si uvědomil, že s sebou nemám oblek na koncert. Zpanikařil jsem, hned si zavolal taxi a jel do hotelu. Když jsem nastupoval, všiml jsem si taxikáře, který vypadal ale úplně přesně jako David Crosby z hudebního tria Crosby, Stills & Nash! Dlouhé šedé vlasy, knír jako mrož… Hned jsem se rozhlížel, kde je kamera, opravdu jsem si myslel, že je to nějaká reality show, kde lidi vozí po měste David Crosby! (smích) Při cestě mě napadla milionová otázka: „Takže vy jste žil v San Franciscu v šedesátých letech, že?“ On se usmál a říká: „Jo, šedesátá léta, to bylo divoký. Tehdy jsem byl prezident golfového klubu LSD.“ Samozřejmě mě zajímalo, o co šlo. Vysvětlil mi, že každé úterý si napřed vzali LSD a pak vyrazili hrát golf. (smích) Původně jsem chtěl tenhle název použít už pro desku, která pak vyšla s titulem Magnificent Tree. Jenže lidé od Sony nám to nedovolili, nechtěli, aby v názvu figurovala droga.

Při přípravě nové desky jste se inspiroval šedesátými lety. Je album poctou nějakým konkrétním kapelám nebo spíše muzice této dekády jako takové?
Vždycky jsem měl hodně rád hippies a psychedelickou hudbu. Stačí se na mě podívat a je jasné, že mě padesátá a šedesátá léta hodně inspirují. Přes revivaly a „tribute“ alba jsem se postupně dostal k hudbě The Byrds, The Lemon Pipers, k ranému Neilu Youngovi a Pink Floyd. Nevím přesně, proč mě muzika z tohoto období tolik inspiruje. Obecně to bude tím, že mám rád atmosféru v hudbě. Proto mě třeba nebaví kapely jako White Stripes, proto mě vždycky hodně brala tvorba Davida Sylviana, My Bloody Valentine nebo Cocteau Twins. Všechny spojuje snaha vytvořit ve svých skladbách surrealistickou atmosféru. Takže ano, máte pravdu, tahle deska má být poctou všem těm kapelám, které mám rád.

V několika rozhovorech jste o tvorbě vaší kapely hovořil jako o filmové hudbě, jako o fiktivním soundtracku. Které filmy nebo režiséry máte vlastně nejradši?
Mým nejoblíbenějším režisérem je rozhodně Tim Burton. Jsem jeho velký fanoušek. Ten důvod je stejný jako u hudby. Mám rád surrealistickou náladu, mám rád filmy, které mě odnesou z každodenního života a zavedou do jiného vesmíru. Nemám rád věci, které jsou příliš realistické. A tohle přesně Burton dělá, jeho snímky jsou vlastně pohádky, i když docela temné. Líbí se mi taky raný David Lynch a během studia na filmové škole jsem byl nadšený z filmů Petra Greenawaye. Z poslední doby se mi hodně líbila trilogie o agentovi Jasonu Bourneovi, myslím, že to je brilantní filmařina. Sám vidíte, že jde o spoustu různých žánrů. Ale to jsem prostě typický já. Jeden večer jsem schopen zajít na Píseň pro nevěstu s Adamem Sandlerem a druhý na poslední film bratří Coenů. (úsměv)

V Olomouci jste vystoupili v rámci festivalu Divadelní Flora. Máte vůbec čas zajít si na nějaké divadelní představení?
Abych byl upřímný, divadlo vůbec nestíhám. Snažím se vidět alespoň nové filmy a už to mi dělá problémy. Obecně mám radši takové hry, kde není příliš postav, neřeší se nějaké vážné problémy a podobně. Mám rád hezké příběhy a zdá se mi, že posledních dvacet let se divadelní tvůrci snaží jít do čím dál větších extrémů. Nemám rád ten hyperrealismus a minimalismus, někdy mě to opravdu štve.

Vždycky se mi moc líbil váš videoklip ke skladbě Mad About You, kde je zpěvačka Geike zamilovaná do obří rostliny. Jak tenhle nápad vznikl?
Od začátku mi bylo jasné, že chci video o vztahu Geike k něčemu, co není lidské. Souvisí to s textem. Pořád nechápu, že si někteří lidé nechávají tuhle skladbu zahrát na svatbách. Vždyť je to o vztahu, který nemá smysl! (cituje text) „Cítím teror, cítím bolest, dovádí mě to k šílenství.“ Ano, jsem z tebe zblázněná, ale není nám souzeno být spolu. Takže mě napadlo tohle a navrhl jsem to režisérovi Phillipu Andrému, který řekl, že bychom mohli udělat něco ve stylu kultovního filmu Malý krámek hrůz. Zajímavé bylo, že lidem z firmy se video nelíbilo, připadalo jim divné, takže jsme museli natočit jiné, mnohem dražší. Ale všechny hudební televize pak stejně pouštěly původní klip.

Po skončení evropského turné vás čeká festivalová sezona. Kam se letos těšíte nejvíce?
Letos bude těžké vyrovnat se tomu, co jsme zažili vloni. Hráli jsme totiž na známém festivalu Sziget v Maďarsku, bylo to naše vůbec první vystoupení tam. Hrálo se ve stanu pro šest tisíc lidí a my se báli, že na nás nikdo nepřijde. Nakonec byl stan nacpaný k prasknutí a lidé úplně šíleli. Takže bude hodně těžké tohle překonat.