Vzpomenete si na svou první větu na jevišti?
Chava šla do krámu. A to byla zároveň i má jediná věta v tom představení. Tehdy jsem byla ještě na gymnáziu v Chebu, kde jsem se narodila a hrála tam i občas v divadle. Tu svou jedinou větu jsem jednou i trochu popletla a místo Chava šla do krámu jsem řekla, že kráva šla do chrámu. Mohla za to nervozita.

A tehdy jste se také rozhodla pro studium na pražské DAMU?
Nemám jednoznačnou odpověď na to, proč jsem se rozhodla studovat herectví. Bavila mě třeba i matematika. Rozhodně to ale nebylo tak, že bych se ze dne na den rozhodla, že se stanu herečkou. Na zkoušky jsem se připravila velice poctivě. Něco mě k tomu zřejmě vnitřně táhlo.

A po DAMU následovalo hned Moravské divadlo Olomouc?
Ano. Do Olomouce jsem navíc šla s herci Ivanem Dejmalem, Jiřím Suchým z Tábora a dramaturgem Milanem Šotkem. To byli v Praze na škole moji spolužáci, ale hlavně přátelé. Nestává se to příliš často, aby se spolužáci po škole takhle společně sešli v jednom angažmá.

Jaké bylo ocitnout se ve velkém divadle?
Lidé, prostor, město – všechno bylo zkrátka nové. Člověk si na to samozřejmě musel chvilku zvykat. Velkým plusem pro mě bylo to, že jsem tu nebyla sama a měla tu kolegy ze školy, pro které to byla také úplně nová zkušenost. Bez nich by ty začátky byly mnohem těžší. Hodně nám pomohli i služebně starší kolegové z divadla.

Poprvé jste se olomouckému publiku ukázala v roli sekretářky v představení Michaela Taranta Na miskách vah. Jaké to bylo?
Moje postava zapisovatelky sice není zase až tak velká role, ale je přítomná v celé hře. Bylo moc zajímavé sledovat ostatní na jevišti, hodně jsem se toho naučila. Michael Tarant je navíc živelný typ režiséra, který vás dokáže do té hry vtáhnout. Dokáže vás nadchnout a přesvědčit o tom, že to, co děláte, je jedinečné a vy tomu uvěříte. To je pro mě důležité. Rozhodně si vybral dobře své povolání. Bavil mě i přístup Bogdana Kokotka, který režíroval Něco za něco, kde hraji mimo jiné se spolužákem Jiřím Suchým z Tábora.

Jak pomohli starší kolegové? Radili vám?
Některé jsem o radu požádala sama. I když není příjemné slyšet to, že něco děláte špatně, tak je to způsob, jak se něco můžete naučit.

Byla jste nervózní?
Na jevišti máte určitou zodpovědnost a ta má nervozita je spíš spojená s tím, že se bojím, že někoho zklamu.

Spolupracujete v Olomouci i na jiných divadelních projektech?
Začala jsem spolupracovat s Divadlem na cucky, s nímž spolu se svými hereckými kolegy ze školy zkoušíme představení Ostrov Olomouc. Dojíždím také stále do Prahy, kde máme s Jiřím Suchým z Tábora, Milanem Šotkem a kolegou z ostravského divadla Igorem Orozovičem autorské divadlo s názvem Cabaret Calembour. Společně se tu snažíme jít ve stopách divadel malých forem, konkrétně Suchého a Šlitra, jejichž humor nás baví, protože je inteligentní.

Taky fotíte a tančíte.
Tancovala jsem osm let v jedné holčičí skupině latinu a modernu. Jezdily jsme i po různých soutěžích. Teď mi pohyb docela chybí.
A fotce se také věnuji už dlouho, občas se mi podaří své snímky i někde vystavit. Baví mě fotit lidi, především tedy ženy. Jeden fotografický projekt plánuji i tady v Olomouci, ale abych to nezakřikla, tak o tom zatím nebudu mluvit.

Jak dlouho jste si zvykala na Olomouc?
Zvykla jsem si rychle. Už jen to, že jsem tu dostala hned po škole práci. Olomouc je hlavně krásná a všechno je tu pohodlně blízko. Do hanácké metropole jsem se dostala už na jaře minulého roku a potom v srpnu, takže to bylo příjemné první setkání, protože bylo i pěkné počasí. Ona je Olomouc vlastně hezká i za deště. A máte tu moc pěknou zoo.

Do Olomouce sedm a půl hodiny vlakem

Plánujete si nějak hereckou budoucnost? Třeba jen v nákresech.
Teď jsem tady a spokojená, takže to nijak zvlášť neřeším, a to i z toho důvodu, že když si něco naplánuji, tak to většinou nevyjde. V posledním ročníku na DAMU jsme měli všichni velké plány a velkou chuť zůstat v Praze. Když jsem ale přijela do Olomouce, tak jsem zjistila, že je tohle pro mě to nejlepší, co mě mohlo potkat.

Děláte si ambice na Národní divadlo? Třeba jednou?
Určitě bych tam někdy ráda hostovala. Láká mě tam asi nejvíc ten prostor, kde stálo tolik významných lidí. Ovšem stejně tak mě láká i ten prostor umluvit, protože to opravdu není jen tak. I když jsem přijela do Olomouce, byl přede mnou najednou tento problém. Najednou zjistíte, že vás zrazuje hlas a že není jednoduché promlouvat až do poslední řady a třetího balkonu. Proto si hlas pravidelně trénuji a před každým představením se rozmlouvám.

Jaké je vaše oblíbené rozmlouvadlo?
Kubykulakurykubakunakupokutokucekuměkulavkuhukuběkuklíkučkunežkutamkupřikušlakupakuníkumákulakubykulakurykubakuprykuč.

Jak často jezdíte domů do Chebu? Chybí vám vaše rodné město?
Když to jde, snažím se jezdit jednou za měsíc. Vlakem je to sedm a půl hodiny, takže cesta někdy není moc příjemná, na druhou stranu si člověk ve vlaku může zkoušet třeba roli. Cheb mi chybí, hlavně má rodina. Ideální by pro mě bylo, kdybych Olomouc mohla posunout více do západních Čech.