Cenou Alfréda Radoka ohodnocený text je totiž postmoderní hrou, kde Matka mluvící polsky střeží v bývalém tatranském sanatoriu dcery před civilizací, včetně svádivého Žandára a pašeráka Jacka. Zatímco Marie šije padáky a Sabina bubnuje, uzurpátorka střílí, aby zahnala splín, a čeká na devátého inzerátem přilákaného Doktora, kterého zřejmě opět promění ve zvíře. Nabízet takový příběh olomouckým předplatitelům? Navíc, když hra jako by patřila spíše na komorní scénu? Otazníkům oponovalo pouze jméno polského režiséra Andrzeje Celińského. Oprávněně.

Horor i pohádka

Marie Sabina už na pohled zaujme scénickým řešením, tvůrcům se totiž podařilo využít velký prostor jeviště. Vytvořili zadní zvýšený plán a scénu zaplnili nejen obří dekorací z jakoby skleněných stěn a továrního ventilátoru, ale také dýmem či světlem, které je ve zdejší činohře v této míře zapojeno snad poprvé od Mikuláškova Merlina aneb Pusté země. Celińskému se díky tomu daří vytvářet atmosféru, jež dokresluje střídající se žánry. Režisér totiž přechází mezi hororem, parodií, pohádkou, překvapí vkusným erotickým dusnem, které vzápětí shodí. Pohrává si s temporytmem, zpomalí, zastaví akci, nebojí se dění úplně ztišit, vzápětí ohlušit drsnou rockovou, vážnou či disco hudbou. Vyjde mu duet plechových sudů a šicího stroje, čímž naplní podtitul "hra pre bubny a šijací stroj".

Zapadnou také kostýmy trefně stylizující Doktora a Matku do hippies generace, Jacka jako disco týpka či Žandára coby člena zásahové jednotky. Sestry až nečekaně připomenou své předchůdkyně v Márii Sabíně Divadla Petra Bezruče. Herce vedené Celińským zřejmě účinkování baví. Lenka Ouhrabková a Vladimíra Včelná vtrhnou na jeviště jako erotiku a lásku objevující potvůrky, Miroslav Hruška ožije coby proutník fascinovaný něžnostmi nevlastních dcer, figurku Žandára vystřihne Dušan Urban, který svým výkonem opět volá po velké úloze. Ladislav Špiner má pro Jacka odvahu nebrat se úplně vážně, daří se i Naděždě Chrobokové v roli excentrické matky-čarodějnice.

Inscenace není bez neduhů. Nabízí se třeba otázka, proč tvůrci zachovali Jackovu slovenštinu, když ostatní postavy, s logickou výjimkou Matky, přeložili a dění neposunuli do česko-slovenského pohraničí. Produkce také po přestávce jako by ztratila jistotu. Snad proto, že hlučnost a dravost očím nepříjemného stroboskopu ubírá výstupu na srozumitelnosti, navíc se s příchodem Mojšeho otvírají další motivy a témata, v nichž se už divák může ztratit. Epilog však opět - shodně s dekorací - vyletí nahoru vstříc reklamně krásné scéně kontrastující se zklamáním Jacka, že zmizela někdejší radost.

Naplněný příslib

Celiński zřejmě zvolil nejschůdnější cestu, jak s textem naložit. Rezignoval na hlubší filozofické souvislosti, závažná sdělení a soustředil se na objevení smyslu výstupů, replik. Vytvořil tak fungující, žánrově přesné, svěží, byť značně "ulítlé", scény, které diváka pobaví. Zda je neodmítne tradiční publikum, se teprve uvidí. Příslib svého jména však Celiński více než dvouhodinovou Marií Sabinou naplnil.

 

Viliam Klimáček: Marie Sabina. Překlad Petr Mančal a Viliam Klimáček. Režie a výběr hudby Andrzej Celiński, dramaturgie a úprava textu Ilona Smejkalová, výprava Marta Roszkopfová. Premiéra 27. dubna 2007 v Moravském divadle.