Čtyři dobře situované manželské páry se sjíždí na oslavu výročí svatby svých přátel. V luxusním newyorském domě však chybí občerstvení, služebnictvo i oslavenkyně a omámený hostitel spí s prostřeleným ušním lalůčkem. Gratulanti sami domýšlí, co se mohlo stát, preventivně se snaží kamarády krýt, čímž se zaplétají do vzájemných lží. Do toho vstupuje párek policistů, který vyšetřuje… co vlastně? Na detektivku zůstává v realitě vzdáleném příběhu příliš neznámých i nadsázky, navíc absentuje napětí.

Pro komedii nabízí Simon zase málo humoru. Jeho hra je navíc značně vzdálena olomouckému divákovi. Styčným tématem snad mohly být partnerské vztahy a krize, ale to by bylo třeba polidštit americké boháče - psychoanalytika, právníka nebo potenciálního senátora. Nabízelo se také zkarikování jejich světa, publikum by se pak nesmálo samo sobě, ale honoraci, i to mohlo fungovat. Inscenátoři se však nepřiklonili ani k jedné z variant. Problematický výběr textu Václav Klemens nezdůvodnil razantní režií, drobně seškrtanou hru přenesl na jeviště bez potřebného posunu. Nepodařilo se mu zpřehlednit motivace postav k rozjíždění eskapád, občas přidal vtip jako chrčící vysílačku. Nejvíce zasáhl do dvojice policistů, které omladil a jejich „příběh“ výrazněji uzavřel, čímž pomohl vyladit závěr. Ten vyjde především díky podání stěžejního monologu jednoho z gratulantů. Často až příliš snaživému Petru Kubesovi se podaří rozjet ho s patřičnou dávkou nejistoty postupně nahrazovanou radostí z uspokojivého chrlení lží.

Z klišé frašky, v níž jako by leckdy nebylo co hrát, se v některých momentech dokáže vymanit Ivana Plíhalová, Pavel Juřica nebo Evellyn Pacoláková. Hyperkorektní artikulaci by mohl omezit Kamil Koula. Další složky plní jen základní úlohu. Známé písně jako We Are The Champions slouží coby předěly či předepsané alibi postav, jejichž honosné společenské šaty potěší oko. Od detailního popisu Simona se pouze lehce odklání celobílá scéna, která kombinuje odkaz k antice se současnými prvky - např. mléčnými výplněmi, a jež působí studeně. Stejný pocit s výjimkou konce bohužel vyvolává celá odosobněná komedie. Simonovy Řeči zůstaly v Olomouci jen řečmi. Ne o nás, ne o sousedech, ale o bůhví proč zmatených nevtipných lidech z bohaté, ale jinak vyprahlé Ameriky.

Klemens se tak s Olomoucí rozloučil inscenací totožných neduhů, jakými trpěly jeho předchozí režie, navíc si však tentokrát zvolil ne zcela ideální text. V kontextu sezony představují Řeči po odvážných Fyzicích, ambiciózní Kočce na rozpálené plechové střeše a zvláště vydařené Marii Sabině krok zpátky. Už jen za pozvání režisérů těchto titulů však Klemensovi patří dík. Snad bude na malé scéně ostravského Divadla loutek osobně i profesně šťastnější.

Neil Simon: Řeči. Překlad Alexander Jerie, režie Václav Klemens, dramaturgie Ladislav Slíva, scéna Martin Víšek, kostýmy Eliška Zapletalová.
Premiéra 25. května v Moravském divadle Olomouc.