S náročným úkolem aktualizovat téměř půl tisíciletí starý text se pokusila vypořádat režisérsko–dramaturgická dvojice Lukáš Rieger a Lubomír Sůva, kteří tímto debutují na velkém jevišti. Jakými úpravami Mandragora prošla, zjistí diváci poprvé už v pátek v 19 hodin.

Rozhovor

Jaká byla vaše první reakce na nabídku šéfa činohry Romana Groszmanna režírovat právě Macchiavelliho Mandragoru?
Rieger: Shodou okolností jsme se asi dva měsíce předtím s Lubošem bavili o nově přeložených renesančních povídkách z doby Boccacia a shodli se na tom, že by bylo dobré je inscenovat. V této souvislosti padla i Mandragora, takže Romanova nabídka přišla v pravý okamžik.
Sůva: Když jsem studoval na JAMU, četl jsem Macchiavelliho Vladaře a poprvé si uvědomil, že onen ustálený termín „macchiavelismus“ ve smyslu „oportunismus“ je mylný. Ta kniha není zaměřená proti lidem. Jde o praktické rady jak vládnout, ale není to přitom autoritářské či totalitní. Spojilo se mi to s Mandragorou, která u nás zdomácněla jako veselá komedie a přitom je v tom textu mnohem více.

Inscenací Mandragory už u nás vznikla celá řada, asi nejznámější je nastudování Jiřího Menzela v Činoherním klubu. Zrekapitulovali jste si dosavadní přístupy k tomuto textu, nebo se od nich úplně odpoutali?
Rieger: Viděl jsem inscenaci Tomáše Svobody v Českém Těšíně a v povědomí jsem samozřejmě měl i Menzelovu verzi. Od začátku nám bylo jasné, že tahle hra je nesmírně zrádná. Ale nemůžete dělat inscenaci s tím, že pouze zkompilujete dosavadní přístupy. Musíte do ní prosadit něco ze sebe. A to šlo jedině tak, že jsme se o koncepci bavili až do okamžiku, kdy jsme se na ní naprosto shodli.
Sůva: Vycházeli jsme z knihy Zdeňka Digrina Divadlo učenců a diplomatů, v níž jsou možná inscenátorská pojetí Mandragory shrnutá. Digrin zmiňuje interpretaci, kde se hlavním hrdinou stává kuplíř Ligurio, který jako intrikán vodí ostatní postavy jako loutky.
Rieger: Vystupuje vlastně jako cynický filozof s hypotézou, že všichni lidé jsou zvrácení a zvrhlí. Celou intriku s kořenem mandragory zinscenuje ne proto, aby získal odměnu, ale proto, aby si svou hypotézu potvrdil. Tenhle rozměr je možná původnímu Macchiavellimu bližší než dosavadní pojetí, které text vydává za bujarou renesanční frašku, kde mají všichni radost z toho, jak si můžou zařádit.

Původní překlad Jaroslava Pokorného jste se rozhodli razantně upravit. Jak vlastně vznikal nový text?
Sůva: Zpočátku mělo jít spíše o drobné úpravy. Některé promluvy zněly třeba příliš pateticky, takže jsem upravoval konkrétní slova s přesvědčením, že půjde o práci na dva dny. Což byla samozřejmě iluze, protože jakmile změníte jednu věc, začne se vám postupně měnit celý text. Když jsme ze sluhy Sira udělali barmana, museli jsme současně přetransformovat vztahy jednotlivých postav. Nebo žárlivý pan Nicia, kterého Macchiavelli karikuje jako omezence. My ho sice také ukazujeme jako hloupého, ale zároveň i jako nebezpečného a potenciálně schopného prokouknout, že na něj někdo něco šije. Mnohem větší prostor má Niciova manželka Lucrezia, její part jsme rozšířili i písňovými vstupy.

Hovoří postavy současným jazykem, nebo jste alespoň částečně zachovali renesanční mluvu?
Sůva: Určitě jsme chtěli zachovat původní mluvu a projevilo se to ve skladbě vět. Některé působí jako neúměrně dlouhé a slovosled je odlišný od toho současného.
Rieger: Rozhodně to není tak, že bychom do textu na sílu dávali současné výrazy. Je tam několik slov, která v původním překladu ze šedesátých let nejsou, ale není to aktuálnost za každou cenu.

Můžete porovnat inscenování Mandragory a titulu Dohráno s Otou Pavlem, který jste uvedli ve Dvořákově sále? Jak vlastně probíhá spolupráce vašeho tandemu?
Rieger: Řekl bych, že Ota Pavel bylo spíše moje téma a Mandragora na oplátku spíše Lubošovo.
Sůva: Bizarní na tom ale je, že ten, kdo to celé doslova oddřel, byl Lukáš, který se účastnil všech zkoušek, zatímco já psal text a jezdil do Olomouce jednou za čas.
Rieger: Luboš přijel vždycky na týden, takže probíhala intenzivní režijní a dramaturgická příprava. Jenom na Skypu jsme denně strávili asi tři hodiny. (smích)
Sůva: V případě Dohráno s Otou Pavlem jsme použili jednoduchý princip – hraje se tak, že se povídá, herci tu fungovali jako vypravěči. Mandragora je naopak ryzí divadlo, kde je nutné každou věc dvacetkrát vyzkoušet, aby vše fungovalo jak po herecké, tak technické stránce.

Co je podle vás na téměř pět set let starém titulu stále tolik přitažlivé?
Rieger: Pro mě je to to děsivé zjištění, že lidé jsou zlí. Když se člověk nesnaží udělat něco nezištně, což, přiznejme si, je pro většinu z nás namáhavé, stane se z něj automaticky zlá bytost. Tahle líbivá past je navíc obalená hesly „je to úplně normální“ „a takový je život“, takže tomu mají všichni naprosto přirozenou tendenci podlehnout. Macchiavelli dokázal tyto zlé věci odhalit a navíc se jim zasmát, což je mistrovství.
Sůva: Humor Mandragory je postavený na tom, že hlavní protagonisté intrikují a snaží se druhé napálit. Chtěli jsme ukázat svět, ve kterém intrikují úplně všichni a nemá to řešení.