Krysař jako mozaika kontrastních obrazů

V 800 let starém německém textu odvádí Krysař děti občanů města Hammeln, kteří mu nezaplatili za práci, aby z nich založil nové město – sedmihradskou kolonii Sasů; Dyk (a inscenátoři) rozvíjí milostnou zápletku: Krysař zklamán v lásce odvádí všechny, vede je však na smrt. Autoři dramatizace přiznali inspiraci dalšími lidovými texty.

Předkládají příběh o člověku na okraji společnosti jako mozaiku kontrastních obrazů, bohužel pravidelně střídaných: tichou pasáž zákonitě střídá expresivní, divák se „obrňuje“ dopředu.

Současný pohled

Hlediště přestavěné do arény divákům místy znemožňuje výhled. Naštěstí se děj přemisťuje na vyvýšené jeviště, k východu a zpět. Tak putujeme i v příběhu, který se v kruhu i uzavře: hromadnou scénou inscenace začíná (symbolické vyštvání Krysaře za dětské říkanky o sedmihradské zemi „z kola ven“) i končí (hlouček na smrt jdoucích lidí).

Snaha zpřítomnit příběh je důsledná. Uspořádání již tak malého prostoru předznamenává těsný kontakt s publikem, působivá projekce (záběry z olomouckých ulic coby zdařilá zkratka pro vyhánění krys za zvuku píšťaly alias memento „občane, pohleď, to tvé město je hříšné“) nepotřebuje komentář.

Inscenace těží ze současných jevištních trendů a dramatických postupů (projekce, střihy, coolness, návrat tragédie). Spíše než téma antisemitismu avizované režisérem nacházím téma nekomunikace (Jörgen) a problému sebepřijetí (Agnes, Krysař). Rybář Jörgen (výtečný Michal Švarc) „reaguje až zítra“, je to handicap tragikomický: není schopen se dorozumět, hovoří-li s někým, jedná se o oboustranné monology. Jde přitom o handicap, který mu zachrání život…

Inscenace vyzdvihuje tragický podtón předlohy. Postavy jsou osudově určené (Jörgen: „To je moje určení. Svému určení nikdo neujde.“), příběh je díky střihům jednotný v čase i v prostoru, samotná výstavba připomíná antickou tragédii.

Vynikající sugestivní hudba Martina Peřiny žene příběh vpřed, kolo dění se nedá zastavit.

Soustředěné herecké výkony

Celý soubor podává soustředěný výkon, za nímž tušíme pevné režisérské vedení. Část publika patrně pohorší odvážné erotické výstupy, natolik vyhrocené, aby obnažily zvířecí pudovost, jakož i pokrytectví Kristiána (razantní Jan Kovář).

Také stylizovaná gestikulace a mluva konšelů má opodstatnění: stylizace záporných postav do krys. Naopak ženské postavy nesou náznak obětí mužů: Agnes, matka, prostitutka Černá Líza. Jörgen je obětí všech, je více dítě než muž.

Možná proto hraje Krysaře dívka (uhrančivá Viola Petrášová), aby zlo zosobněné konšely vyvstalo ve své brutalitě, aby Krysař nepůsobil silácky, aby kontrastoval s Kristiánem, neboť jeho síla je ve vůli. Intimní scény Krysaře a Agnes pak působí cudně a opravdově, lesbický nádech brzy vyprchá.

Režisér Klár se po devíti letech dočkal vysněné realizace Krysaře, publikum se dočkalo kvalitního představení.