V režii Jana Mikuláška vyrostlo představení, které Macbetha, resp. Shakespeara mělo snahu přečíst netradičně.

Snaha nebyla marná a díky tvůrčímu týmu se dílo skutečně rozdýchalo.

A nebylo zapotřebí pompézních kostýmů a ani přesně ilustrujících scén, naopak dokonalou iluzi prostoru vytvořily stěny připomínající překližku nebo vlastní jeviště postavené v Moravském divadle, k jehož stavbě se využila i papírová plata na vajíčka.

Scéna tak křičela jedním hlasem, že je jakoby provizorní a tím mohla naznačovat, jak moc provizorní je být na výsluní, stát se králem.

I tohoto Macbetha postupně ovládla touha po moci, jež mu předpověděly tři vědmy a jejíž plameny zdařile přiživovala i jeho žena.

A stejně rychle jak ho moc ovládla, tak ho i zničila. Nedlouho se těšil z výsluní a postupně se začal víc a víc špinit krví, které se nemohl zbavit.

U Mikuláška jsou nakonec špinaví všichni, protože každý na scéně je zapojený do drtícího mechanismu, ze kterého není cesta zpět, který vás zavede na vrchol a pak pustí dolu.

Mikulášek šel ke zmíněnému vrcholu lehce a komicky a jen v náznacích naznačoval Macbethovu zkázu. O to silnější byly pozdější konflikty Macbetha se svým svědomím, jež ho pronásledovalo. Konec představení byl krvavý, vědmy tančily a další dědic se vydal k trůnu.

Po Macbethovi se návštěvník mohl přesunout do stanu, kde na ně čekala parta komiků z Vosto5, kteří na jevišti kromě sebe nepotřebují vůbec nic a přesto dokážou ovládnout hlediště tak, že se celé bouřlivě směje. Pro patnáctou Floru přivezli svou novinku Operace: Levý hák.

Podrobnosti o programu na www.divadelniflora.cz.