V rozhovoru pro Olomoucký deník prozradil mimo jiné i to, proč se rozhodl ukázat své „drahokamy“ světu nebo na co by rád odpověděl ve své další knize.

Od roku 2000 pracujete jako lektor v Muzeu umění Olomouc, kde se věnujete animačním programům. Mohl byste svou práci čtenářům přiblížit?
Před muzeem jsem vyučoval češtinu a angličtinu na Slovanském gymnáziu a tahle zkušenost se mi potom velice hodila. Naše práce v muzeu, co se týká animačních programů, spočívá v tom, že se snažíme žákům a studentům přiblížit výtvarné umělce a jejich dílo formou různých her a úkolů. Naše programy jsou určené jak mateřským školkám, tak třeba studentům Univerzity třetího věku. Naši nejčastější hosté jsou ale studenti středních a základních škol. Jde hlavně o to je seznámit s muzeem a ukázat jim, že to nemusí být nuda.

V tomto týdnu jste, dá se říct, pokřtil nově vzniklý multižánrový klub Arktic prvním dílem vaší Talkshow, jejímž prvním hostem byl známý fotograf Robert Vano. Tomuto typu pořadu se věnujete už dlouho, a to jak v Muzeu umění Olomouc, tak ve Švandově divadle na Smíchově. Jak se vám v klubu líbilo?
Na první pohled je prostor tohoto klubu na takový typ pořadu trochu komplikovaný, ale ve výsledku tu atmosféru vytváří lidé a host, kterého si pozvu. A tady, stejně jako třeba ve Švandově divadle, se to povedlo. Lidé tam přišli za hostem, protože ho chtěli poznat a něco se o něm dozvědět. Díky tomu tam také byla velice příjemná a uvolněná atmosféra.

Proč jste vybral do prvního dílu právě Roberta Vana?
Měl jsem pocit, že by byl ideálním prvním hostem, protože je otevřený a přátelský. Věděl jsem, že to bude fungovat dobře. Jednak se už poměrně dlouho známe, jednak jsme spolu podobný rozhovor vedli i ve Švandově divadle a byl to příjemný večer. Jeden rozhovor navíc vyšel i knižně. Na druhou stranu právě tyto zkušenosti mi trochu komplikovaly přípravu v tom smyslu, že jsem se nechtěl opakovat a šlo mi hlavně o to skloubit mou zvědavost a zvědavost diváckou, tedy aby se dozvěděli něco diváci, ale i já.

David Hrbek a Robert Vano v takshow v olomouckém klubu Arktic. Foto: DENÍK/Jiří Beneš

Rozhovory jste začal dělat kdy?
Ty úplně první v období, kdy jsem nastoupil v roce 1991 do nakladatelství Votobia, kde jsem mimo jiné i založil edici Současné české divadlo, ve které vyšla jedna kniha a v rámci níž jsem začal dělat sérii rozhovorů. Začal jsem s Arnoštem Goldflamem, s divadelním režisérem J. A. Pitínským a celý cyklus potom zakončil Davidem Vávrou.

Rozhovor s Davidem Vávrou vyšel i samostatně pod názvem Šumný Vávra. Jak dlouho jste na něm pracovali?
Celkem sedm let, ale to bylo hlavně z toho důvodu, že neměl příliš času, přesněji řečeno mnohokrát nemohl, když jsem měl třeba čas já. Ale nakonec se to myslím povedlo a kniha se pořád prodává, neskončila v Levných knihách. Na základě toho jsem potom začal dělat rozhovory i pro Reflex.

To byl vlastně váš první rozhovor v takovém rozsahu. Bylo to těžké?
Když mi kamarád nakladatel nabídl, že by mi jeden rozhovor vydal, tak mě to moc potěšilo, ale šel jsem do toho s tím, že jsem tehdy ještě příliš zkušeností neměl. Bylo mi jasné, že si musím vybrat někoho, kdo je zajímavý a o kom bych se chtěl něco dozvědět. Zvolil jsem Davida Vávru, se kterým jsem se sice znal, ale ne natolik. Navíc je to člověk mnoha zájmů, je přátelský a zábavný.

Poměrně nedávno vám vyšla kniha s názvem Dvacet zářících drahokamů, do níž jste vložil dvacet povídek. Jsou povídky nějak motivicky propojené?
Určitě mou rodinou. Jsou to krátké autobiografické povídky, které vycházejí ze zážitků s mými rodiči, bratrem Danielem, prarodiči, tetami, strýci, prastrýci, živými i těmi, kteří zemřeli dřív, než jsem se stihl narodit. Ale čerpal jsem také z rodiny, kterou jsem, jak se říká, založil se svou manželkou Karolinou.

Jak dlouho píšete?
Zářící drahokamy jsou moje první zkušenost s prozaickým textem. Předtím jsem nepsal.

Psaní z břicha

A tím impulzem pro napsání „drahokamů“ bylo co?
Dlouho jsem se zabýval cizími životy, když jsem se připravoval na různé rozhovory. Tak mě napadlo se chvilku zastavit u toho vlastního. Začalo to psaním povídek na blog a potom mi kamarád navrhl, že by se to mohlo vydat. Zvláštní bylo, že v době, kdy jsem povídky psal, jsem začalna ulici potkávat své staré známé a kamarády z dětství. Tedy přesněji: potkával jsem na ulici cizí lidi, v nichž jsem zdálky poznával všechny ty přátele. Když přišli blíž, ukázalo se, že se mi to jenom zdálo. Nějak jsem v té době cítil, že se z něčeho musím vypsat. Snad to byla i taková sebeobrana organismu. Pěkně to pojmenoval Jan Novák v knize Aljaška. Říká tomu „psaní z břicha“, kdy je člověk něčím přeplněn a musí to dostat na papír, jinak se z toho zblázní.

Máte jako autor nějaké literární ambice?
Nemám, ale psát mě baví, protože mě baví pokusit se dostat na papír pocity, které se ve mně vzdouvají jako horký plyn v horkovzdušném balonu. Kdybych se z nich nevypsal, asi bych uletěl nebo prasknul. Snažíte se ten pocit zformulovat, dát mu určitý tvar, předat čtenáři emoci. Osobně tu útlou knížku vnímám jako hudební CD, je to jako s písničkami: některé přeskočíte, k jiným se třeba vrátíte.

Jaroslav Soukup píše v recenzi na vaši knihu, že „Hrbek se několikrát dotkne i vlastní současnosti muže ve středních letech, otce rodiny, syna stárnoucích rodičů, který jako by váhal, má-li se již začít více ohlížet po vlastních stopách, nebo vydrží-li ještě nějaký čas s pohledem upřeným do nejasné budoucnosti.“ Cítíte to tak?
Rozhodně to je zajímavý postřeh. Odpovědět můžu jedině to, že nevím a asi tu odpověď ani vyloženě nehledám, jenom zkrátka nevím. Možná na to odpovím v další knize. Každopádně nemám pocit, že by pro mě něco končilo nebo tak podobně. Jsem otevřený všemu možnému. Uvidíme, co se mnou bude život ještě dělat.

Píšete o své rodině, a také o svém vztahu k místu, kde žijete. Co pro vás tedy konkrétně Olomouc znamená?
Olomouc mám moc rád. Jako dítě to tolik nevnímáte, ale musím říct, že čím jsem starší, tím mám tohle město raději. Uvědomujete si totiž, že se to město nějak vyvíjí, mění, opravuje. Navíc má mnohá tajemná zákoutí, o kterých by se dala napsat celá kniha.

David Hrbek

se narodil v roce 1968 v Olomouci, kde také na Filozofické fakultě Univerzity Palackého vystudoval češtinu a angličtinu.

Později sedm let vyučoval na Slovanském gymnáziu Olomouc a od roku 2000 až do dnešních dnů je lektorem Muzea umění Olomouc.

Napsal tři knižní rozhovory a sbírku povídek s názvem Dvacet zářících drahokamů.

Od roku 2003 moderuje talkshow Scénické rozhovory v pražském Švandově divadle, v současnosti začal s podobným pořadem také v Olomouci s názvem Talkshow Davida Hrbka.

Spolupracuje také s hudebním skladatelem Tomášem Hanzlíkem, pro něhož napsal libreta ke třem drobným operám a jedno pro celovečerní operní muzikál Labyrint vášně.