Ve čtvrtek 26. dubna bude jeho nezaměnitelný „chraplák“ znít zlínskou sportovní halou Euronics. Návštěvníci se mohou těšit na hity, které proslavily nejen světoznámé Smokie, ale potvrdily kvality Chrise Normana při jeho sólové kariéře. Chris Norman poskytl Deníku exkluzivní rozhovor.

Co považujete za životní zážitek své hudební éry?

Myslím, že pocitově nejsilnější byl začátek kariéry Smokie. První velký úspěch v roce 1975. Hodně jsme cestovali. Byli jsme všude. V Americe, v Austrálii, procestovali jsme celou Evropu. Hráli jsme po obrovských stadionech. Všechno tenkrát bylo poprvé. A tak je to se vším. Když jste mladí a něco je poprvé, vtiskne se vám to paměti už navždycky. Během mé sólové dráhy byla velkým zážitkem třeba návštěva Ruska. Tam jsem byl taky poprvé. I to, co dělám teď, je pro mě úžasné. Jsem šťastný, protože dělám to, co mám rád.

Nahrávky Smokie i vaše sólová alba čeští fanoušci znají dobře. Ale máte nějaké zvukové záznamy z vašich úplných začátků?

Ne, to ne. To jsme ještě nenahrávali desky. The Yen, Long Side Down to jsme byli ještě školáci, bylo nám patnáct. Nahrávat jsme začali až jako Kidness. Máme sice nějaké demosnímky, ale ty nejsou moc dobré, byli jsme teprve žáčci.

Jaký byl nejhorší moment vaší kariéry?

Asi to byl začátek devadesátých let, kdy jsem neměl moc práce. Udělal jsem jedno bluesové album, ale to se vydavatelům nelíbilo, protože takhle to ode mne nikdo nečekal. Ale peníze jsem měl, nemusel jsem tedy pracovat. Tak jsem toho nechal a nebylo o mně slyšet. Až do roku 1998.

Máte ještě nějaká nesplněná hudební přání ?

Nikdy se mi nepodařilo mít takový úspěch v Americe, jak bych si přál. Přestože jsem nahrál se Suzi Quatro písničku Stumblin´ In, která měla obrovský úspěch a provázela ji druhá největší americká billboardová kampaň. Smokie měli obrovské hity, ale nikdy jsme nebyli v Americe tak populární jako v Evropě, v Austrálii nebo v severní Africe. Měli jsme obrovský trh, ale Ameriku se nám nepodařilo nikdy dobýt tak, jak by to bylo mohlo jít. Nyní jsem vydal album a chystám k němu turné, tak bych to chtěl zkusit teď . Byl bych rád, kdyby se mi to podařilo.

Souhlasíte s tím, že setkání s bubeníkem Petem Spencerem bylo pro váš život velmi významné?

Absolutně. S Petem jsme nejlepší přátelé už čtyřicet let. Udělali jsme spolu spoustu písniček během působení Smokie, i potom. Pak jsme neudělali společně nic patnáct let. Ale jednou v pondělí Pete přišel a v pondělí jsme taky dali dohromady spoustu songů. A v pondělí jsme se taky rozhodli, že už toho zase necháme. Ale nejlepší přátelé jsme s Petem pořád. Je to pro mě moc důležitý člověk.

Kdo byl pro váš život ještě určující, kdo vám pomohl najít tu správnou cestu? Asi začnete u rodičů…

Ano, určitě to byli nejdřív rodiče. A pak taky dědeček z maminčiny strany, to pro mě byla velká autorita. Měl na mě velký vliv. Když jsem byl mladý, vedl jsem s ním dlouhé diskuse o všem možném. Pak zcela určitě moje žena a děti. Ovlivňuje mě také publikum, které mi tleská. Všichni lidé, kteří mě obklopují, na mě mají určitý vliv. Co se týče muzikantského života, tak určitě ještě Mike Chapman, který dělal producenta Smokie. Věděl, jak dělat muziku, jak mají vypadat desky a tak vůbec.

Čeští fanoušci vzpomínají na společné turné Smokie a české skupiny F. R. Čecha se zpěvákem Jiřím Schelingerem v Polsku v roce 1977. Vybavujete si v souvislosti s tím dnes ještě něco ?

Nijak zřetelně, ale vím, že jsem v roce 1977 hrál v Polsku. Pamatuji si, že jsme tenkrát hráli několik týdnů v Los Angeles a odtamtud jsme letěli rovnou do Varšavy. A to bylo úplně poprvé, co jsme byli na „Východě“. Během toho polského turné jsem měl problémy s hlasem, snad jsem byl úplně bez něj, proto si na nic jiného už nevzpomínám.

A vzpomenete si na své vystoupení v Československu v roce 1983?

Ano, už si ale nevybavím všechna místa, kde jsme hráli. Bylo to v Praze, v Ostravě, taky na Slovensku v Bratislavě, prostě po celé republice. Byl to pro nás zvláštní zážitek, protože někdy v roce 1979 nebo 1980 jsme úplně ukončili naše koncertování a pro tohle turné po východní Evropě jsme se dali zase dohromady. Hráli jsme nejen v Československu, ale taky v Maďarsku a Bulharsku. Bylo to poprvé, co jsme byli v těchto zemích, a vzpomínám si na to velmi dobře.

Víte o tom, že jste v Praze natáčel svůj „bruslařský klip“ Break the Ice jen pár hodin před naší sametovou revolucí, která u nás odstartovala pád komunismu?

Ano, vím. Byl jsem v Praze asi dva nebo tři dny a ta atmosféra byla znát. V hotelu, všude. Lidé mluvili o tom, co by se mělo stát a co se stane, byli zjitření. Úplně to bylo cítit ve vzduchu a byl to velmi intenzivní pocit, že se něco změní.

Na co myslíte bezprostředně před koncertem?

Těsně před tím, než jdu na jeviště, přemýšlím, jaké asi bude publikum, kolik tam je lidí, jestli dobře vypadám, jestli mám v pořádku hlas. Na takové ryze praktické věci. Hodně cestuji, tak někdy myslím na svou únavu. I přes ni se musím cítit svěží a být v pohodě. Hlavně se musím maximálně soustředit, abych podal co nejlepší výkon. Protože to je to nejdůležitější.

Německá televize vysílala v roce 2004 hudební soutěž Comeback Show. Kdy jste se dozvěděl, že se během finále na jevišti sejde původní kompletní sestava Smokie?

Ten den. Zorganizovala to televizní produkce. Měl jsem toho ten den moc, lítal jsem mezi zkouškami, produkcí, vážně jsem nic netušil. Kromě Peta Spencera jsem nebyl s nikým v kontaktu, a když jsme se až večer v přenosu všichni viděli, tak to bylo velké překvapení.

A sešli se všichni původní členové Smokie ještě někdy od oslavy šedesátin Petea Spencera?

Ne. Sešli jsme se jen na té narozeninové party a zahráli si tam spolu pár písniček. Bylo to poprvé a naposled.

Na jaký repertoár se můžeme těšit teď během vašeho českého turné 2012?

Nevím přesně, čeho bude víc, ale bude to od každého něco. Určitě tam budou písničky Smokie, ty, které si lidé nejvíc pamatují. Living Next Door To Alice, Play Rock n´ Roll To Me, Mexican Girl, Oh Carol… bude to hodně hitů Smokie, písničky z mého sólového působení… Midnight Lady, rockové písničky… Prostě bude to mix všeho.

Na jaký hudební nástroj kromě kytary byste chtěl umět hrát?

Opravdu by se mi líbilo být velkým klavíristou. Na piáno sice hraju, skládám u něj, ve studiu nahrávám klavírní party. Takže trochu na něj umím. Ale vážně bych chtěl umět hrát jako skvělí hráči. Pár jich znám, i v mé kapele. Klavír mám moc, opravdu moc rád.

Jste pověrčivý?

Ani ne. Černá kočka přes cestu mi nevadí, ale nikdy bych nikomu v showbusinessu nepopřál před vystoupením „hodně štěstí“, protože to pak přináší smůlu.

Má některé z vašich dětí muzikantské geny?

Ano, Michael, Steven, Suzan, ti mí tři nejmladší. Tak ti spolu mají skupinu, která se jmenuje Suzan Norman band. Pomáhal jsem jim ve studiu a pomáhal jsem jim psát písničky, ze kterých vzniklo album. Teď přemýšlím o tom, že je vyšlu na cesty, protože jim to opravdu jde.

Máte nějaký vzkaz pro své fanoušky v České republice?

Přijďte se na mě podívat, protože jsem přesvědčen o tom, že to bude skvělé. Vždycky je to báječné. Jsem obklopen fantastickou kapelou, děláme spolu z lásky úžasné písničky a publikum vždycky odchází s nádhernými pocity. Tak vzkazuji: Přijďte se na mě podívat, těším se na vás!(jt)