Mostecký rodák (vlastním jménem Lubomír Tichý) si desky vydává vlastním nákladem a své koncerty nedoprovází žádnými promo akcemi. Přesto jeho skladby i živá vystoupení už stačily zkultovnět a zaujmout hudební kritiku, která řeší, zda je Baumaxa básnický génius nebo jen vulgární exot.

Vystudovaný pedagog s aprobací čeština-angličtina skutečně pracoval v Baumaxu, odkud před dvěma lety, odešel a nyní je umělcem na volné noze.

Rozhovor

Kde se vám hraje lépe – na folkové Zahradě, nebo na rockových festivalech typu Rock For People?
Určitě na rockových festivalech. Folkaři jsou trošičku zaprdění. Nevnímám to ani tak mezi samotným publikem, ale spíše mezi kapelama. Folkaři si víc jedou ve svým štýlku, připadají mi, že mají klapky na očích… možná na uších. Nikdy jsem neměl moc rád folkaře ani folkové festivaly. Ale přijal jsem pozvání od Michala Juppa Konečného (organizátor a dramaturg Zahrady – pozn. red.). Čekal jsem, že budu trošku zalamovat palce, a to se potvrdilo. Lidi v publiku byli v pohodě, ale vidíš, že jim zní v uších spíše nylonové struny. Zahrát si na folkovém festivalu beru jako legraci, sám z tohohle žánru poslouchám maximálně Plíhala, Nohavicu a Redla.

Stává se vám na koncertech častěji to, co na recitálu na Zahradě, že si někdo z publika stěžuje na vulgarismy a údajné rasistické texty?
Nestává a po pravdě mě to překvapilo. Ten člověk, který si přišel stěžovat na rasistické texty, si evidentně seděl na uších. Texty, které považoval za rasistické, jsou ve skutečnosti protirasistické, ale on si evidentně nedal těch pět vteřin na to, aby mu doběhla reakce. Buď byl nametenej, nebo jeden z těch, kterým já říkám „dvojciferní“, s IQ pod sto.

Nicméně, když jsme u vulgarismů, zdá se mi, že na posledním albu Retrofutro už jich tolik není. Funguje v tomhle autocenzura?
Obrovská. Myslím si, že autocenzura by měla být základem kvalitní tvorby, aby nedocházelo k tomu, že se do éteru pouští odpad. Sám jsem zavrhl spoustu vlastních písniček, které jsem třeba složil takhle nad ránem, a později si řekl: Nó, tak to nebylo zrovna nejlepší a nespraví to ani jiný text – vykašlu se na to! Nejde jen o to chrlit skladby a vydávat každý rok desku. Když už udělám písničku, snažím se, aby přetrvala, a když tenhle pocit nemám, tak ji radši nepustím ven.

Dáte v tomhle rozhodování třeba na reakci publika? Stalo se vám, že skladba, kterou jste považoval za pecku, na koncertě prošuměla?
Ne, na tohle se neohlížím. Když se mi to líbí, tak to hraju pořád bez ohledu na posluchačskou oblíbenost. Myslím si, že je chybou podřizovat se vkusu lidí. To je stejný jako většinová posluchačská základna nebo masovej vkus. To je vždycky špatně, není tam nic výjimečného. Většinovej vkus jsou prostě ovce a otroci konzumu, a to mě nebaví. Mám to na praku, jestli se písnička, která se líbí mně, nelíbí skupině lidí.

V souvislosti s poslední deskou se hodně mluvilo o písničce Nazijazz, v níž vtipně napadáte kontroverzní aktivity Daniela Landy. Přišla vám od něj nebo jeho fanoušků nějaká reakce?
(usmívá se) Nepřišla, ale vím, že jsem četl nějaký rozhovor, kde se Landy ptali, jestli ví o existenci nějakýho Baumaxy a písničky zaměřený proti jeho vystoupení v bílých prostěradlech na Vyšehradě. Ví, že existuju a že existuje Nazijazz, ale nijak se k tomu nevyjadřoval, pouze podotkl, že mu přijde fakt dobrá písnička Ozajstný hip hop. (skladba z předchozí desky Buranissimo forte, v níž Baumaxa zesměšnuje hip-hopová klišé – pozn. red.) To mě dost pobavilo.

Když už jsme u osobností, na poslední desce citujete nebo si přímo děláte legraci z Leoše Suchařípy, Miroslava Moravce, na předchozí zase z Alfréda Strejčka nebo Karla Zicha. Jakým způsobem probíhá selekce vašich „obětí“?
Musejí to prostě být originály. Když si vezmeš Suchařípu, nikdo ti tak jako on astmaticky neřekne (začíná bezchybně imitovat): Já tu klidně můžu ležet po krrrk v marmeládě. Jenom když si budu moct s někým prrromluvit jako člověk s člověkem! To ti takhle nikdo jinej nedá, stejně jako ti nikdo nezabasuje tak dokonale jako Moravec. To jsou originály a baví mě. I když si z nich dělám srandu, tak je žeru, protože mají výrazivo jako nikdo jinej.

Poslední album obsahuje přibližně třetinu písniček v angličtině. Proč jste se tak rozhodl?
V tom není žádnej komerční záměr. Ty věci se prostě sešly, některé starší, některé úplně nové. Třeba Last Free Place je písnička minimálně osm let stará. How Mucho I Believe je zase pocta americké kapele Fun Lovin Criminals, který jsem poprvé viděl naživo předloni v Českém Brodě. To byl fantastický koncert a jejich muzika mě strašně baví. To jsou mistři dynamiky. Prostě se to zrovna takhle sešlo, na příští desce bude zase něco chorvatsky nebo italsky. Nač se omezovat jenom na češtinu, když si můžeš dělat srandu i v cizích jazycích!

Před dvěma lety jste se rozhodl stát umělcem na volné noze. Neměl jste z toho trochu obavy?
Pozor, to jsem se nerozhodl já, ale můj šéf v Baumaxu. Naznačil mi, že bych měl odejít, protože jsem příliš výrazný článek v manažerské hierarchii.

Protože jste začal být známý jako písničkář?
To ne, spíš, že jsem se vracel pozdě z tahů a pak byl celý den v práci na kaši. Už se to nedalo skloubit, takže šéf usoudil, že mě propustí, což mi přišlo jako skvělej nápad. Navíc tři měsíce odstupnýho byly skvělý. (úsměv)

A jak moc se musí český muzikant na volné noze otáčet, aby se uživil?
Když nemáš kapelu, tak se uživíš. Pokud bych ji měl, pak bych si musel najít ještě další džob, protože to už se honorář dělí čtyřma, pěti. Sám zatím zvládám.

Dovedete si představit, že byste za pár let skončil s muzikou a vrátil se učit češtinu a angličtinu?
Myslím, že ne. Spíš si dovedu představit, že bych odešel se sekyrou a motorovou pilou do lesa. To by mě bavilo. Byl bych přímo u zdroje a měl levný dříví do kotle. Než do nějakýho řetězce nebo za katedru, to se chci radši vrátit ke kořenům. Vlastně bych to uřezával těsně nad kořenama. (smích)