„Myslím si, že je to jedna z věcí, co mě drží nad vodou,“ říká k individuální formě suché přípravy 38letý útočník Mory Zbyněk Irgl, který je symbolem příkladné tréninkové morálky.

Sám předpovídá, že zanedlouho bude stejně jako on postupovat většina hokejistů a společné přípravy úplně vymizí. Týmy se pak sejdou až na ledě, tak jak to funguje v NHL.

Proč se tuzemské týmy zatím raději drží přípravy v kolektivu či jaké jsou klady a zápory obou typů, vysvětlil v rozhovoru pro Deník Zdeněk Moták, jeden z trenérů hanáckého celku, jehož hráči se už v pondělí budou potit na ledové ploše.

Bude společná suchá letní příprava za pár let přežitkem?

Víte, ono už se dlouho mluví o tom, že se bude trénovat jen individuálně. Myslím si ale, že naše prostředí, myšleno obecně v Česku, je specifické v tom, že tohle období rádi absolvujeme v kolektivu. Samozřejmě je ale fakt, že v malé skupině se vám trénuje lépe. Mezi hráči jsou váhové i výškové rozdíly a v malém počtu jsou lépe trénovatelní. V počtu, který jsme měli my, tedy dvacet až pětadvacet, musíte tvořit a vymýšlet tak, abyste všem dal, co potřebují. Kdo je méně trénovaný, nemůže dostat tolik, co ten, kdo toho zvládne víc. Musíte to každopádně udělat tak, aby každý z tréninku dostal to své. My jsme před novou sezonou dali možnost individuální přípravy hráčům, kteří jsou starší a těch letních příprav už vykonali sami mnoho. Jde o Frantu Skladaného, Máru Laše, Vyruba (Martin Vyrůbalík, pozn. red.) a Zbyňka Irgla. Už vědí, co jejich tělo potřebuje, takže v tom není problém.

Ve věkovém kontrastu se zmíněnými hráči ale je Jakub Galvas, ten také trénoval sám. Je to tak?

Ano. U mladého Galuse (přezdívka Jakuba Galvase, pozn. red.) jde o různá specifika. Chtěli jsme, ať nabere svalovou hmotu, a aby tomu tudíž trochu přizpůsobil přípravu. Chceme, aby ke svým herním dispozicím přidal i ty tělesné, zkrátka aby byl osvalený. Když vletí do souboje u mantinelu, aby z něj vyšel vítězně.

Svolení trénovat individuálně jste tedy dali pětici hráčů. Co kdyby ale s touto žádostí za vámi přišla polovina týmu?

V takovém případě bychom pravděpodobně svolení všem nedali. Je tam totiž také otázka kondičních trenérů. Někteří hráči, kteří pod jejich dohledem trénují, mají výstupní testy výborné, jiní třeba tolik ne. Tým hráče platí, a když ho přes letní přípravu nevidíte, a on potom přijde nepřipravený, tak to samozřejmě nikdo nechce. Když je máte pod dohledem, vidíte navíc, jak se chovají. Jsou tam různé stresové situace, dáte jim takový trénink, kdy už opravdu nemůžou a jedou na doraz. Vy pak jste u toho, jak na to reagují.

Bojí se trenéři v tuzemsku i toho, že by hráči v individuální přípravě mohli něco takzvaně ošidit?

Kdysi to bylo tak, že když se trenér nedíval, hráč to za jeho zády trochu odbyl. Ale dnes? Nemyslím si to, ta doba už je jiná. Sport hráče živí a myslím si, že si nedovolí přijít nepřipravení. Samozřejmě můžou být výjimky, to nepopírám. Jsem ale přesvědčen o tom, že všichni hráči jsou profesionálové a uvědomují si, že to, co odvedou v létě, se pak projeví v zimě. Jde spíš o to, aby je kondiční trenér vedl správně.

V čem vidíte další úskalí individuální přípravy?

Další věcí je, že hráči nemají žádné hry. Když jsme se tu jednou sešli všichni, tak ať už to byl Zbyňa Irgl, Vyrub nebo další… všichni byli rádi, že si mohli zahrát kolektivní sport – basketbal, florbal, fotbal a cokoliv jiného. Takovou možnost během individuální přípravy prostě nemají. Jsou to věci, u nichž tým pracuje společně, jde o teambuilding, který je taky nezbytný.

Je důležité tyto prvky do přípravy zařazovat, aby se hráčům trénování neznechutilo?

Určitě. Chceme, aby příprava byla pestrá, aby nešlo třeba jen o zvedání železa nebo běhání. Musejí se tam zařazovat i tyto věci. Příprava je těžká dřina, těžká lopota. Musí být různorodá. Snažíme se využít prakticky všeho, co máme k dispozici. Běhali jsme kopce v Samotiškách, schody na zimáku, každou středu jsme pak mívali herní trénink v tělocvičně Univerzity Palackého. I když je ale v uvozovkách jen herní, chceme, aby hráči všechno dělali naplno.

Existuje nějaká forma tréninku, která se vám neosvědčila, a z principu ji raději nezařazujete?

Třeba kola jsou problematická, a to z důvodu velkého provozu na cestách. Na druhou stranu jet někam do hor a jezdit na uzavřeném kopci, proti tomu nejsem. Ale než abychom vyjeli někde za město a mělo dojít k nějakému neštěstí, to se raději kolům vyhneme. Jak už jsem zmínil, využíváme prostory, které máme. A myslím, že jich máme dostatek, abychom dokázali udělat dostatečně kvalitní přípravu. Věc, kterou ale nesnáším, je běh po asfaltu nebo jiných tvrdých površích. Dopady na kolena, kotníky a kyčle… to podle mě ty kluky ničí. Jsou to věci, které vůbec neděláme. Prvotní je zdraví hráčů a činnosti, které tu děláme, ho nesmějí ohrozit. Potřebujeme je mít na ledě všechny k dispozici, abychom s nimi mohli dál pracovat.

V suché přípravě jste absolvovali i pár tréninků v tělocvičně Ultimate Fitness v Hodolanech. Posloužilo to i vám trenérům jako určitá inspirace?

Samozřejmě. Jak se říká, nikdo nesežral všechnu moudrost světa. Byli jsme tam dvakrát, a bylo to pro hráče zpestření, mohli dělat jinou činnost. Posilovna je k tomu dobře uzpůsobená, mohli si dát třeba crossfit. Navíc trenér Viktor Cao, který tam s námi byl, s kluky dobře pracovat, naučil je například správnou techniku cviků. Bylo to oživení pro všechny. Je důležité, abychom se navzájem obohacovali o myšlenky, které nás posunou dál.

Máte zkušenost s tím, že by nějaký hráč, který trénoval individuálně, přišel před sezonou nepřipravený?

Právě, že ne. Proto říkám, a věřím tomu, že jsou to všichni profíci. Nemyslím si, že by museli být pod nějakým dohledem. Více jde ale v tomto směru o určitou týmovou kohezi a spolupráci všech lidí, což podle mě není vůbec špatné. Třeba hráči působící v zámoří se připravují individuálně všichni. Na druhou stranu si musíme položit otázku, co je individuálně? Oni se většinou připravují ve skupinkách o šesti osmi lidech, takže to vlastně až tak individuální není. Jde hlavně o to přizpůsobení jejich tělu. Už ví, co jim prospívá, co naopak ne. My se snažíme dbát na pestrost přípravy, a hráči pak sami mají dostatek času na to, aby mohli mimo tréninky zlepšovat to, co potřebují.

Dáváte hráčům s individuální přípravou úplně volnou ruku, nebo jim nadiktujete, co by měli absolvovat?

V našem případě jde o kluky, kteří už opravdu vědí, co a jak. Takže jsme se nebavili o tom, kolik by měli naběhat kilometrů nebo nazvedat tun železa. Zkrátka a jasně: Znáš své tělo, přijď připraven! Hráče si samozřejmě na začátku předzávodního období otestujeme a zjistíme, jak jsou na tom. Není to ale tak, že bychom podle těch výsledků určovali, kdo bude hrát jakou lajnu.

Přibývá hráčů, kteří preferují individuální přípravu?

Nemyslím si. Někteří trénují rádi sami, jiní vyžadují, aby mohli trénovat v kolektivu. Vloni jsme tu měli tři takové hráče, letos jsou to čtyři, když neberu mladého Galuse.

Někteří hráči jdou svým přístupem k tréninku příkladem, třeba takový Zbyněk Irgl je svou tréninkovou morálkou pověstný. Není škoda, že netrénuje společně s celým týmem?

Zbyněk je zase něco úplně odlišného, na jiném levelu. Hrál za reprezentaci, působil v zahraničních soutěžích. Musím říct, že hlavně pro mladší hráče bylo skvělé vidět, jak se takový hráč připravuje. Chlapci zjistili, že metody svého trénování mohou posunout na další úroveň. To bylo výborné. Neřekl bych ale, že by tu vyloženě chyběl. Myslím, že v jeho případě stačí, když ho ostatní vidí klidně i jednou dvakrát. Podle mě v tomhle není problém, kluci pracují příkladně i tak. Snažíme se je motivovat k tomu, aby se jejich výkonnost zvyšovala.

Irgl: Postupem času se bude každý připravovat sám Už několik let se připravuje individuálně a nesmírně si to chválí. „Mám trenéra, se kterým spolupracuju už asi dvacet let. Zná moje tělo, ví, kdy můžu přidat a kdy naopak musím ubrat. Mám to s ním ověřené. Je to jedna z věcí, co mě drží nad vodou,“ usmívá se Zbyněk Irgl.
Individuální přípravě dává všeobecně velké šance i do budoucna. „Tvrdím, že se to tu do pěti let bude praktikovat, že společné přípravy na suchu vymizí. Jednou z věcí je i to, že je to pro klub ekonomicky výhodnější. O hráče se nemusí prakticky do konce července starat,“ uvádí.
Proč týmy k této variantě už nesáhly? Podle Irgla možná i ze strachu, že by hráči nebyli připraveni tak, jak si trenéři představují. „Žijeme trochu v jiné nátuře. V zámoří je to tak, že se v kempu sejde šedesát hráčů, a z nich pak realizační tým vybírá. Tady trenéři dostanou kádr, se kterým se musí pracovat. Kdyby se vám pak ve finále poctivě nepřipravilo deset hráčů, pro trenéra to bude problém.“