„Chtěl jsem pokračovat, klub se ale rozhodl omladit kádr, což plně respektuji,“ okomentoval 38letý hokejista, který však ještě rozhodně končit nehodlá. A starty by nejraději sbíral znovu v české nejvyšší soutěži.

Po pěti sezonách v Olomouci končíte. Jak se za tímhle angažmá budete ohlížet?
Bylo to super pět let, za které děkuju. Klubu, klukům a celé té partě tam.

V čem vás Olomouc tak okouzlila, že jste v ní zůstal tak dlouho?
Celkově kolektiv. Každý hráč se podle mě řídí vnitřním pocitem, stále se chce zlepšovat, stále před sebou má nějaké cíle. A je jedno, kolik má let. Já jsem přesně tohle v Olomouci pociťoval. Mužstvo rostlo každým rokem, každým zápasem. Podobně to bylo i zázemím a přístupem, pořád to šlo nahoru.

Bude to pokračovat?
Myslím, že klub má do budoucna obrovský potenciál a ještě toho ukáže hodně.

Předčasně ukončená sezona zpočátku nevypadala příliš valně, postupem času jste ale formu šponovali, že?
Sezona je dlouhá, v tom je hokej krásný. Můžete začít skvěle, ale skončit špatně. A zase naopak. V tom je umění trenérů, ale vlastně i celého klubu, že dokáže v závěrečné fázi zabrat a ukázat charakter.

O to víc vás předčasný konec musí mrzet.
Strašně jsem se na to těšil. Je to část sezony, kdy mě to nejvíc naplňuje a baví. Škoda, že to takhle dopadlo. Nemohli jsme ukázat, co v nás opravdu je.

S fanoušky jste rozlučku nestihl, podařilo se to alespoň se spoluhráči?
Nebyl žádný prostor. Do poslední chvíle jsme doufali, že se to ještě rozběhne. Nikdo podle mě ani nepřemýšlel nad tím, že by to mohlo takhle skončit. I přesto, že jsme měli zprávy o tom, že na Slovensku se to hned uzavřelo. Den před tím, než soutěž skončila, hrozilo, že by se mohlo něco začít dít i s hranicemi. Byly okolnosti, že bych se už nemusel vrátit nazpět na Slovensko. Proto jsem raději si sbalil pár věcí a odjel jsem domů. A skončilo to tak, že od toho dne jsem ještě neměl šanci dostat se zpátky do Olomouce. Spoustu věcí tam ještě mám.

Až pustí hranice, pojedu do Olomouce

Takže rozloučení doženete, až bude možnost?
Až pustí hranice, nebo se alespoň nastaví nějaká kritéria cestování, abych nemusel do karantény, bude to první věc, kterou udělám. Sednu do auta a pojedu do Olomouce. Velmi rád se s klukama zase setkám a rozloučím se s nimi. Ale nejen s klukama z šatny, ale i s managementem. Za pět let se člověk sblížil se všemi lidmi, co se tam o hokej starají.

Když jste do Olomouce přišel, rozjezd jste měl pomalejší. Další sezonu jste ale vyhrál týmové bodování.
Strašně mě tehdy potěšilo, že přišla možnost vrátit se zpátky do české extraligy. Vnitřně jsem cítil, že na ni ještě mám. Byl potom cítit obrovský rozdíl. Ať v nasazení při trénincích, nebo při zápasech. Chvíli mi trvalo, než jsem se do toho dostal. Herně to bylo podle mě celkem fajn, ale bodově to moc nešlo. Produktivita se projevila až sezony poté, kterou jsem si fakt užil. Vydařila se.

Další roky jste byl spíše v roli pracanta třetí čtvrté lajny.
Samozřejmě byly zápasy, kdy minutáž nebyla ideální, což se odrazí i na bodech. Ale s tou rolí jsem se ztotožnil, záleželo mi hlavně na týmovém úspěchu. Vždycky jsem na sobě pracoval. Když jsem hrál ve všech standardních situacích, byl jsem v popředí bodování týmu. Hráč se dobře dostane do zápasu, vypne hlavu a věci, co má v sobě, dělá automaticky. Vypadnout z tempa je nejhorší, o to to pro mě ale byla větší výzva. Nejdůležitější je charakter hráče a pro mě byl tým vždy na prvním místě.

Když jste přišel do Olomouce, českou extraligu jste znovu okusil po po třech letech. Byla v něčem jiná?
Když jsem v české extralize začínal, působila tam velká hokejová jména. Bylo to víc takové hokejové. V dnešním hokeji není na nic čas, víc se to směřuje do přímočarosti. Český hokej se každopádně dělá velmi kvalitně a ve světě má pořád zvuk.

Vy jste v něm zažil největší úspěch v sezoně 2008/09 v dresu Karlových Varů.
Titul, to je jednoznačné. Celá sezona, ale hlavně play-off… tam jsem si to neskutečně užíval. Myslím, že s Markem Melenovským a Milanem Procházkou jsme vytvořili nejlepší lajnu play-off. V celé šatně byla neskutečná aura a atmosféra, člověk se tam každý den těšil. A tak to má být.

Připomenete si to občas?
Člověk se k tomu často dostane. Ať už sám, nebo se známými. A vždycky si velmi rád zavzpomínám. Většinou je to spojené se spoluhráčem z týmu, s nějakým fanouškem, nebo i rodinou. Hlavně můj otec. Když přijdu domů, jsou tam vyvěšené fotografie s pohárem a další věci, které na to vracejí vzpomínky. Přál bych každému sportovci, aby to minimálně jednou v kariéře zažil.

Česko mi přirostlo k srdci

I díky tomu se pro vás Česko stalo druhým domovem?
V Čechách jsem se cítil velmi dobře. Každý potřebuje hrát někde, kde si udržuje obrovskou motivaci, a toto mi český hokej přinášel. Proto jsem vděčný, že jsem tam mohl tolik let působit. Česko mi přirostlo k srdci. A věřím, že ještě nemusí být konec. Nevím, co bude dál, ale třeba se tam ještě ukážu.

Navíc, když máte na kontě 535 zápasů v základní části, což je mezi všemi cizinci v extralize šesté nejvyšší číslo.
Pro legionáře je to úspěch. Když se nedaří, většinou je člověk v takovém postavení, že jde pryč jako první.

Jaké jsou teď vaše plány?
Hokej je moje vášeň a v žádném případě nehodlám končit. Od doby, kdy sezona skončila, se stále udržuju v kondici. Teď začnu už naplno trénovat na novou sezonu. Kde budu hrát, to ještě nevím, nechávám to otevřené. Každopádně chci ještě někde aktivně působit.

Jasno o tom ještě nemáte?
Zatím nic nemám, tolik jsem to neřešil. V karanténě si užívám čas s dětmi. Stále ovšem cítím, že na to mám, cítím se výborně. Rád bych se vrátil do Česka. Kdyby to nevyšlo, tak někam, abych nemusel od rodiny daleko. Ale vím, že mám ještě co ukázat. Těším se na další výzvu.