V neděli vás bylo jen deset hráčů do pole. Jak jste se v utkání cítil?

V první třetině jsem byl na ledě asi jen třikrát, protože nás bylo jedenáct, takže jsem do formací nezapadal. Ale potom přišlo zranění a už jsem hrál plnohodnotně každé střídání. Byl jsem pod presem, protože člověk nechce nic pokazit a zrovna u vyrovnávacího gólu jsem si nepohlídal obránce, za což jsem se už klukům omluvil. Trápilo mě to a chtěl jsem to odčinit nějakým gólem, což se nepovedlo.

Jak se šlo druhý den do práce?

Samozřejmě to bolelo. Hlavně nohy a ruce. V zápase jsem tentokrát ani s dechem nestačil, protože je poměrně náročné hrát v jednapadesáti jen v deseti lidech. Ale i po těch letech hraní hokeje je ta motivace obrovská. Hrát s touhle partou je něco fantastického a ta chemie šatny je nabuzující. Jsem na tým hrdý.

Děláte alespoň nějakou méně náročnou práci?

Mám svoji dopravní firmu, ale třeba minulý týden jsem zaskakoval za řidiče a byl jsem kamionem v Anglii. Přijel jsem v sobotu a šel ještě potrénovat, abych byl na nedělní utkání připravený. Pracuji také třicet let v litovelském pivovaru, na což jsem hrdý, tak mě čeká nějaké třídění stanů. Nic náročného, takže bude čas na regeneraci.

Teď musíte být po takovém zápase rád, že v pondělí nesednete za volant.

Příprava je hrozně důležitá a mě hrozně mrzelo, že jsem si nemohl dát ve čtvrtek s klukama dřeváka, kdy jezdíme nájezdy a kdo dá gól, jde do šatny. Kdo zůstane poslední, platí basu do kabiny a ještě nějaký poplatek. Letos jsem ještě neplatil, ale minulou sezonu asi dvakrát.

Takže s týmem normálně trénujete?

Před dvanácti lety jsem prohlásil, že dokud bude hrát Jarda Jágr, tak budu hrát taky. Bohužel Jarda pořád hraje (smích). Byl jsem v srpnu na šesté operaci s kolenem, takže už je celkem zničené. Pan doktor mi navíc říkal, žádné nárazové sporty. Ale být s týmem v jedné šatně v rámci srandiček, žertíků a popichování je něco fantastického. Kdybych seděl doma, tak budu nervózní, že sedím doma. Jsem rád se ženou, ale každý muž potřebuje vyventilovat starosti z práce. Po tréninku si dáte pivko a těšíte se na víkendový zápas. Bohužel jsem tentokrát návrat trošku uspíšil, takže jsem na podzim nehrál, navíc jsme měli čtyři plnohodnotné lajny. Kvůli přibývajícím zraněním to ale došlo do toho, že nás je deset plus trenér. Je to takových deset statečných.

Jak to vnímá žena, že pořád hrajete?

Myslím, že pozitivně a mám její velkou podporu. Sama je velká sportovkyně a ví, že sport je důležitý. Když jsem před pár lety říkal, že konečně končím, tak se tomu smála, protože věděla, že to nebude pravda.

Na konci zápasu fanoušci vyvolávali vaše jméno. Jak jste si to užil?

Jsem trošku exhibicionista a před diváky hraji rád. Měl jsem tady syna, kamarády a je to takový hnací motor, motivace, která člověku dá strašně moc. Bylo to fantastické a jsem rád, že mě lidé berou, i když vím, že už nejsem na takové hokejové úrovni jako před deseti lety. Byl jsem spíše bojovník, ne technický hráč. Rval jsem se o puk v rozích a před bránou, to už teď v sobě nemám.

Zmínil jste Jaromíra Jágra, nedělají si z vás v kabině srandu, že jste takový uničovský Jágr?

Tohle hodně probíhá v rámci Uničova. Když někoho potkám, tak říká: „Á, uničovský Jágr.“ Jsem na to pyšný, že to tady tak lokálně je, ale samozřejmě bych to nechtěl povyšovat, protože na Jardu nemám. Můj vrchol byla druhá liga a hraji to tady na regionální úrovni. Jarda má můj obdiv, je to hvězda první velikosti. Pro mě je důležitá sebereflexe, nechtěl bych spadnout do toho, že bych nebyl platným hráčem a neodehrál si na ledě svoje.

Kluci v kabině si z vás tedy neutahují?

Ale jo, dělají si ze mě srandu a já to vnímám pozitivně. V šatně je spousta žertů na můj věk. Ptají se mě, Vojto, a tyhle věci už za tebe byly? Špičkují mě, že jsem z doby pralesa. Já jim říkám, ať si váží toho, co pro ně hokejová šatna znamená, protože spousta lidí už ten hokej nemůže hrát kvůli zdravotním nebo jiným problémům.

Vy osobně jste měl v Uničově od hokeje desetiletou pauzu od roku 2001. Proč?

Hrával jsem tady druhou ligu, došlo ale k nějakým třenicím, Uničovu se nedařilo a domácí hráči byli určitou překážkou. Tehdy nás skončilo několik. Nevzpomínám na to úplně rád, ale asi se to mělo stát. Mezitím se mi podařilo zvětšit podnikatelské portfolio, dal jsem práci více lidem a narodil se mi další syn. I v té době jsem ale na hokej do Uničova chodil, kluky podporoval a klubu se snažil pomáhat také sponzorsky. Sám jsem naskočil do nějakých vesnických soutěží.

Pak přišel v sezoně 2011/12 návrat.

Uničov sestoupil do krajské ligy a neměli jsme peníze, hráče a budovalo se to úplně od začátku. I na této krajské úrovni stojí sezona spoustu peněz a finance jsou vždy problémem. Stále se podílím na tom, abychom je sehnali. Je to o partnerech a uničovských firmách. Mrzí mě, že některé větší zdejší nám nepomůžou. Za těch dvanáct, třináct let jsme ale ušli poměrně dlouhou cestu a díky trenérovi Ondrovi Kavuličovi a hráčům jsme se stali okupanty prvních příček a loňským finalistou.

Když jste nastupoval ve druhé lize, jak vzpomínáte na zápasy s Přerovem a Šternberkem?

Já pocházím z Přerova, je to mé rodné město a hokejově jsem tam vyrostl. O to to pro mě bylo pikantnější. Se Šternberkem to ale vždy byla velká derby a divácky zajímavé zápasy. Zimák se naplnil a pro fanoušky bylo také důležité, že vybili tu energii a nastartovali se tím na další den. O to větší bylo mrzení, že Uničov vypadl z druhé ligy zrovna se Šternberkem a ten se potom do soutěže nepřihlásil, a tak jsme o to přišly oba kluby.

Nazval byste se uničovským srdcařem?

Myslím, že jo, protože Uničov je můj druhý mateřský klub. Miluju hokej a jsem srdcař.

Má Uničov na to, aby zopakoval finále?

Ano, ale je potřeba, aby se kluci uzdravili. Hraje se dvakrát až třikrát týdně a v deseti lidech to nejde zvládnout.

Bude tento rozhovor drahý?

Asi to bude basa za to, že jsem přiznal chybu při druhém gólu a za rozhovor bude druhá (úsměv).