Kliknutím zvětšíteBraňo, jaké vlastně byly oslavy a váš program po zisku bronzové medaile?
Speciální letadlo letělo ještě o dvě hodiny déle, přes Katar, takže to celé i s přesuny trvalo asi dvacet šest nebo dvacet sedm hodin. V Bratislavě jsme pak měli oběd se sponzory, olympijským výborem a otevřeným autobusem jsme jeli po městě, na náměstí, kde byla spousta lidí. Suprově jsme si to užili, jsme rádi, že nás takto přišli přivítat.
Kam řadíte takový úspěch?
Je to pro mě nejvíc. Olympijská medaile z každého sportu je velmi vzácná. Obzvlášť si toho vážíme, protože Slovensko získalo dvě – Vlhová zlatou a my bronzovou. My jsme ale překvapili víc než ona, bylo to nečekanější (usmívá se).
Vy jste odchytal jeden zápas, poté už jste se do brány nedostal. Jak jste vnímal tohle?
Byli jsme jeden tým. Chytal jsem jeden zápas, který mi nevyšel, mohlo to samozřejmě být lepší. Pak ale nastoupil Paťo, který chytal fantasticky. Známe se dlouho, fandil jsem mu a držel palce. Vzal jsem to tak, jak to je, chytal ten nejlepší. Byl to muž na pravém místě. Tak to mělo být.
Čím to bylo, že slovenský tým to nakonec dotáhl k nečekané medaili?
Spousta kluků byla už na posledním mistrovství světa a hrála spolu kvalifikaci. Dali jsme se po prvních dvou prohraných utkáních do kupy a šli od zápasu k zápasu. Měli jsme bruslařsky nadstandardní tým, který byl navíc mladý, takže regenerace byla rychlejší než u jiných týmů a je možné, že to rozhodlo zápas o bronz.
Česku naopak turnaj nevyšel dle představ. Kde byl hlavní rozdíl oproti slovenskému celku?
Češi měli fantastický tým, ale někdy je to o jednom zápase, jestli se to sejde, nebo ne. My jsme třeba ve čtvrtfinále vyrovnali pár sekund před koncem a postoupili na nájezdy. Tohle nebudu porovnávat.
Jaká byla atmosféra mezi sportovci přímo v Pekingu?
Navzájem jsme si fandili i s Čechy, já jsem jim fandil a opačně to bylo naopak. Atmosféra byla fakt výborná. My jsme odlétali úplně poslední.
Nějaké restrikce vám situaci nekomplikovaly?
V podstatě ne, ve vesnici to bylo úplně fajn, bylo to takové velké sídliště, každý měl svůj vchod, byt, svůj pokoj. Pobyt tam byl úplně v pohodě, akorát ráno jsme se museli vždy otestovat.
Byli jste podpořit i ostatní slovenské sportovce? Nebo to nešlo kvůli času či opatřením proti šířením covidu?
Podmínky ve vesnici byly v pohodě, pohyb po ní byl volný. Vesnice ale byly tři a třeba tři a půl hodiny od nás. Na biatlon a podobné věci se ani nedalo dostat, časově to bylo nemožné. Zašli jsme ale na to, co jsme měli blízko – rychlobruslení, krasobruslení, curling, někteří kluci se byli mrknout na akrobatické lyžování. Měli jsme tréninky, ale večer byla možnost.
S Davidem Krejčím jste se potkali?
Jo, potkali jsme se a prohodili pár slov. Nic speciálního (úsměv).
Jaký byl návrat do olomoucké šatny? Bylo tam nějaké popichování?
Nic takového neproběhlo, kluci mi akorát pogratulovali.
Branislav Konrád na tiskové konferenci po návratu z olympijských her v Pekingu.
Bude nějaký zvláštní příspěvek do kasy?
Něco tam za reprezentaci je, ale tohle? To ještě uvidím. Doufám, že budou shovívaví.
Už jste si vychutnal domácí kuchyni?
Domů jsem se ani nedostal, ale na společném obědě jsme měli brynzové halušky, strapačky, řízek. Na to jsme se těšili, protože strava v Pekingu nebyla bůhvíjaká.
Čím jste to zapíjeli?
Vším (směje se).
A už vás z oslav nebolí hlava?
Už je to delší doba. Nejvíc se slavilo hned ten večer, pak jsme v Pekingu ještě dva dny zůstávali. Plus cesta, další večery, takže dnes na mě dolehla taková únava. Moc jsem toho za poslední dny nenaspal, až teď. Byl jsem dnes šílený na tréninku, tak doufám, že se to bude zlepšovat.
Takže jste dnes byl poprvé na tréninku?
Už včera jsem byl na ledě, v Pekingu na tréninky nebylo moc času, hrávali jsme ve dvanáct hodin. Takže jsem za posledních dvanáct, třináct dní absolvoval minimum tréninků, to nebylo úplně ideální. Za dva dny jsem se snažil něco dohnat, tak uvidíme zítra.
Takže na Spartu jedete?
Musím, ne? (úsměv)
Sledoval jste Moru během olympiády?
Jasně, sledoval jsem výsledky. Většinou jsem se budil až po zápasech. S některými kluky jsem byl v kontaktu. Hlavně ten poslední zápas byl velmi důležitý, jsem rád, že se podařil a doufám, že na tento výsledek navážeme.
Možná by se vám hodil takový střelec, jakým byl pro Slovensko Juraj Slafkovský. Dával tolik gólů i na tréninku, nebo mu to tam padalo jen v zápase?
Těch tréninků jsme moc neměli, ale on má fakt výbornou střelu. Je v 17 letech připravený hrát NHL. Je velký, silný, jezdí mu to… Doufám, že se tam co nejdříve dostane.
V Česku se opět řeší problém s úrovní mládežnického hokeje. Slafkovský rostl mimo slovenský systém výchovy mládeže. Je to v současnosti ta nejlepší cesta?
Nevím. Když jsem byl mladý, tak spousta hráčů odcházela do kanadských juniorek, teď hodně hráčů odchází do Finska. Nevím, nejsem tu od hodnocení systému, nechci říkat, jestli je to dobře, nebo špatně. Pro Slafkovského to bylo výborné. Ale třeba Šimon Němec hraje na Slovensku v Nitře, má 17 roků a hraje tam prvního beka. Takže cesty jsou různé, každý ať si vybere tu svou.
Měl na úspěchu velký podíl také hlavní trenér Craig Ramsey?
Samozřejmě, myslím, že to z něj na konci taky trošku spadlo. Je to super trenér, super chlap. Všichni jsme šli za ním, což je podstatné.
Podepsal jste v Olomouci novou smlouvu, jak vidíte svou budoucnost?
Jsem dohodnutý na další tři roky, takže to tady už asi i ukončím. Vypadá to tak (usmívá se).
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
