Jak hodnotíte vaše vystoupení na olympiádě?

Jedna věc je výsledek a druhá výkon, který asi nebyl úplně optimální. Interní očekávání byly asi vyšší, ale byla to pro nás první olympiáda a myslím, že jsme zanechaly dobrý dojem. Na celý turnaj máme vesměs pozitivní ohlasy. Je ještě brzy to hodnotit, možná se s odstupem času ohlédneme a uvidíme to jinak.

Co chybělo k lepšímu umístění?

No, to jsme se taky ptaly samy sebe. Nevím, těžko se to hodnotí, ale asi jsme to nedotáhly jako tým. Rozhodovaly pravděpodobně zápasy s Dánskem a Japonskem. Kdyby vyšly, tak bychom asi mířily výš, ale to je co by, kdyby…

A konkrétně v těch zmíněných zápasech byla jaká chyba?

Úplně nevíme… Nebo víme, ale nejsme si jisté, jestli to je ten pravý důvod. Od začátku turnaje jsme měly problém dát gól. Soupeře jsme hodně přestřílely, ale gólů tam moc nepadlo, což se nám vymstilo v těchto důležitých zápasech.

Postřehly jste také negativní ohlasy právě po těchto nepovedených duelech?

Nějaké negativní ohlasy proběhly, ale povětšinu času převažovaly ty pozitivní.

Tereza Radová na Olympijském festivalu v Brně.
Radová hrála v Olomouci s kluky: Otevřely jsme teď cestu malým holkám, těší ji

Hrálo se vám osobně jinak tím, že to byla olympiáda?

Asi to na mě trochu dolehlo při prvních okamžicích před prvním zápasem s Čínou. Potom už do toho šel člověk s nějakým klidem a pohodou a bere to jako obyčejné zápasy, které jsou ale na olympiádě.

Sama jste nezaznamenala ani bod, mrzí to?

Mrzí. Ráda bych přispěla týmu k výsledku nějakým bodem. Méně by mě to mrzelo, kdyby všechno běželo a fungovalo, jak má. Tím, že jsme měly vyšší očekávání, tak mě mrzí, že jsem tomu více nepomohla.

Co jste si kromě hokeje užívala nejvíce?

Tu samotnou atmosféru, potkávání lidí a sportovců. Celkově také všechno okolo našeho týmu. Na každé akci je spousta srandy na ledě i mimo něj.

Říkáte potkávání lidí, byla tam nějaká osobnost, kterou jste chtěla potkat?

Chtěla jsem potkat Filipa Pešána, což se mi povedlo. Jinak v té naší vesnici zase tolik těch sportovců nebylo, protože byli v jiných. Ale bylo fajn potkávat české hokejisty a hvězdy jako je David Krejčí. Sice tam nebyla ta nejslavnější jména z NHL, ale bylo pěkné vidět i ty hráče z ostatních zemí. Jinak Ester Ledeckou jsme vůbec nepotkaly, ale bylo příjemné se pobavit s Martinou Sáblíkovou. Právě rychlobruslařky, curleři Paulovi nebo chlapi z hokejového nároďáku nám chodili fandit na zápasy a bylo fajn vidět tu podporu, protože si všimnete, že tam sedí skupinka lidí v bílých bundách.

V Uničově po utkání s Orlovou (4:2) vyvěsili dresy Václava Přibyla (vpravo) a Jaroslava Petříka
FOTO+VIDEO: Jedna legenda udržela nulu, druhá dala gól. V Uničově vyvěsili dresy

Proč jste chtěla potkat zrovna Filipa Pešána?

Myslím, že názory veřejnosti na něj jsou strašně kritické a nemá jednoduchou pozici. To, jaký je trenér a osoba, je v médiích podáváno úplně jinak.

Myslíte, že i po výsledcích na olympiádě by měl zůstat na trenérské pozici?

Teď už ne, je potřeba to změnit. Nemyslím si, že na tom má tak velkou zásluhu, jak se o něm říká a píše. Výsledky nejsou dlouhou dobu a podobné by byly i kdyby tam byl kdokoliv jiný.

Vy jste se určitě chodily dívat na zápasy mužského týmu, jak je hodnotíte?

Ano, chodily. Také se to těžko hodnotí. Neodehráli špatný hokej. S Rusy to bylo výborné utkání, převahu měli i v zápase předtím, ale chybělo něco k tomu, aby to dotáhli k výhře nebo lepšímu výsledku.

Navštívily jste také curling, jaké to bylo?

V životě jsem curling neviděla. Bylo zajímavé vidět, jak vypadá živě ten sport, dráha a atmosféra okolo. Jak tam po sobě řvou, komunikují a jak se to celkově hraje. Samozřejmě je to takový zdlouhavější sport a té akce tam tolik není, ale i tak to bylo pěkné.

Působí to jinak než v televizi?

Určitě, protože to bylo tak, že se na všech čtyřech dráhách hraje ve stejný čas, takže člověk vnímá všechny zápasy zaráz. Pozorností lítá od jedné dráhy ke druhé, takže to bylo takové matoucí.

Vendula Přibylová.
Puberta byla divoká, popisuje hokejistka Přibylová pobyt v chlapecké šatně

Jaké další sporty jste ještě viděly?

Ještě jsme byly na rychlobruslení na pětistovce Nikoly Zdráhalové, která s námi do nějakých šestnácti let hrála hokej, takže jsme se potkávaly v mládežnických výběrech a reprezentacích. Byly jsme jí fandit a bylo zajímavé, jak je to ve skutečnosti rychlé. S naší rychlostí se to nedá srovnat, proto se tomu asi říká rychlobruslení (úsměv). Myslím, že to je rychlejší i než mužský hokej.

Na medailový závod Martiny Sáblíkové jste se nedostaly?

To jsme zrovna dohrály zápas nebo jsme měly nějaký program. Měly jsme uprostřed turnaje a člověk tak nějak ví, že musí odpočívat a soustředit se na svůj výkon, než někde po večerech jezdit po rychlobruslení a vracet se někdy večer. Navíc nebylo ani tolik volných lístků kvůli covidovým opatřením a tohle byl zrovna závod, kde chtěla být spousta lidí. Takže nebylo jednoduché se tam dostat.

Je něco, co jste chtěla vidět a nevyšlo to?

Mrzí mě, že jsem neviděla žádný z alpských sportů nebo biatlon, protože to bylo daleko od Pekingu, kde jsme bydlely. Ale jinak z těch sportů, které jsme měly okolo my, tak jsem chtěla vidět short track a to jsem nestihla.

Bylo to opravdu tak daleko, že se to nedalo?

Jedna vesnice byla tři čtvrtě hodiny daleko, druhá dvě a půl hodiny, takže spojení nebylo úplně ideální a jak říkám, času během turnaje moc nebylo. Potom jsme měly po turnaji ještě čtyři dny, ale to jsme chodily jen po sportech v naší vesnici.

Jak fungovaly přejezdy mezi sporty?

Celou dobu jsme byly v bublině, takže náš pohyb byl omezený na olympijskou vesnici, ze které se nedalo dostat jinam než na sportoviště, na které se jezdilo autobusy. Občas to ale bylo zvláštní, protože když jsme jezdily na halu, kde byli chlapi, tak cesta tam trvala nějakých pět minut, ale zpátky to bylo dvacet, protože to brali oklikou. Jinak jsme se nikam mimo sporty nedostaly.

Ani pěšky jste se nemohly přesouvat?

Ne, navíc sportoviště nebyly úplně blízko. Většina pět až deset minut busem. Naše hala, kde jsme odehrály většinu zápasů a měly jsme v ní zázemí, což byl Wukesong, tak byla třeba až třicet pět minut daleko, ale to záleželo na dopravní situaci.

Jak tam fungovala omezení kvůli covidu?

Náš úkol byl dojít si jednou za čtyřiadvacet hodin na test. Takže většinou, když jsme vstaly, tak jsme se před snídaní stavovaly na testech, které byly z úst, píply jsme akreditaci, podrobily se tomu a takhle každé ráno.

Česká hokejová reprezentantka Vendula Přibylová v Uničově
Snad děláme dobrou reklamu, každý potřebuje vzor, říká hokejistka Přibylová

Je něco, co vás na olympiádě překvapilo?

Nevím, jestli překvapilo, ale je to fakt velká masová akce. Je potřeba opravdu hodně lidí k organizaci. Ať už to bylo kvůli autobusům, uklízení, v jídelně, prostě všichni ti, kteří se tam o nás starali. Ani nevím, jestli jsou za to placení nebo to byli dobrovolníci. Jinak v českém domě bylo hezky zařízené ubytování a bylo pohodlné.

Jak jste si užila zahájení?

Zahájení celkově (úsměv). Na stadionu jde člověk minutu a půl, ale na tu slávu jsme čekali asi tři hodiny, než jsme se tam dopravili, zorganizovali se. Na řadu jsme šli asi až šedesátí osmí. Ale jak člověk vyjde na stadion s tou výpravou, tak to byl zážitek na celý život.

Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?

(Smích). Abych pravdu řekla, tak člověk byl v takovým tranzu. Vybavuje si, že se na to díval jako malý v televizi a teď prostě vyjde na ten obrovský stadion, bylo to v Ptačím hnízdě, které bylo celkem plné a lidí tam bylo dost. Prostě nádhera.

Navíc vaše spoluhráčka Alena Mills dokonce nesla vlajku při zahájení.

Věděly jsme, že bude v nominaci, aby ji nesla a potom to byla volba sportovců, takže jsme tak nějak věděly, že ta šance tam je. Bylo to úžasné a zase nějaké zpopularizování ženského hokeje.

Kdybychom to uzavřeli, co byl pro vás nejsilnější zážitek?

Těžko říct. Celé to byl zážitek. Ale když člověk poprvé vjede na ten olympijský led, který je celý bílý, bez reklam, jen ty olympijské kruhy tam - je to fakt nádhera. Celé to vypadá jinak, než je člověk zvyklý.