Bratr bývalé profesionální tenistky Barbory z Olomouce se nakonec rozhodl pro hokej, v Americe získal stipendium a dostal šanci v uznávané univerzitní NCAA, kde se nakonec neprosadil. Nyní válčí v prvoligovém Přerově, ze Spojených států si toho ale vzal spoustu. Mimo jiné také studium, které dokončuje v Brně.

„Přijde mi, že u nás se málo pracuje. Kdo se tady snaží, tak je za blbce. Tam je blbec ten, kdo se nesnaží,“ říká zanedlouho 24letý útočník v obsáhlém rozhovoru pro Deník.

Bylo od začátku jasné, že z vás bude hokejista? V rodině máte taky tenisové geny, na Hané by to navíc nebyl problém…

Bylo to hodně mezi. Mamka je tenisová trenérka, z tátovy strany mám zase hokej. Takže jsem to od malička střídal. Pak už si člověk musí vybrat, jestli jedno, nebo druhé. Mě vždy víc bavilo být v šatně s klukama. Tenista to má těžší na psychiku. Je pořád sám. Vím to díky ségře, která tenis hrála. Ona je spíš samotářka, jí to sedělo. Já mám rád lidi.

V kolika letech jste tedy měl jasno?

Pomalu jsem z tenisu slevoval víc a víc. Nebylo to ze dne na den. Mezi dvanáctým a třináctým rokem se to zlomilo úplně.

Hráváte ještě tenis? Třeba někdy se sestrou?

Jo, zajdu si. Teď v létě jsem chodíval s Kubou Kubešem. Baví mě to moc, ale už je někdy problém trefit to do kurtu. Se ségrou si určitě nezahraju, ta by mě zmastila (smích).

V dorosteneckém věku jste z Olomouce zamířil do Spojených států. Proč jste zvolil tuto cestu?

Táta chtěl, ať se osamostatním a poznám něco jiného než Česko. Nejdřív jsem tam šel s tím, že tam budu rok, naučím se mluvit a starat se sám o sebe. Během té doby jsem zjistil, jak se tam ti kluci rvou o stipendia a nemluví o ničem jiném. Ukazovali mi videa, jak to na univerzitě vypadá. Já jsem v tom žil s nimi. Takže jsem se rozhodl vrátit se i na další sezonu a stanovil si taky tenhle cíl. Dva roky jsem hrál juniorku a chtěl jsem na univerzitu.

Začátky ale pro vás musely být hodně náročné, ne?

V té době mi bylo sedmnáct. Byl jsem zvyklý na český režim. Škola, tréninky, člověk se vyspal a jelo to od znova. Najednou jsem měl v Americe dopoledne trénink, ve dvanáct hotovo a celé odpoledne volno. Neměl jsem moc co dělat, nikoho jsem tam neznal. Jen spoluhráče. Stalo se mi třeba párkrát, že jsem se neměl jak dostat domů. Takže to bylo ze začátku těžší, ale super škola života.

Jak vás jako mladého kluka z Evropy brali spoluhráči? Prošel jste si nějakými nepříjemnými rituály?

Hned jak jsme přišli, bylo to tak, že jsme ti mladí. Probíhaly nějaké prdelky v šatně, lehké tresty. Nechali nás třeba chvilku sedět na ledě nahé. Dávali nám to sežrat. To tam bylo. Ale já jsem tam měl hrozné štěstí na kamarády, kteří mi zůstali doteď. První rok dva Švédy, se kterými se vídáme doteď. Byl jsem i za nimi ve Švédsku.

Kteří Švédové to jsou?

Markus Karlström, ten byl i draftovaný do Winnipegu (v 7. kole v roce 2013, pozn. red.), a Gilbert Gabor, který hrál posledních pár let na Slovensku v Banské Bystrici. Teď oba hrají druhou nejvyšší švédskou ligu.

Nejprve jste zamířil do Austinu v Severoamerické hokejové lize. Jaké to bylo angažmá?

NAHL je druhá nejvyšší americká juniorka. Tam jsem byl první dva roky v Minnesotě. To bylo celkem drsné. V zimě, třímetrové závěje, bydlel jsem u rodiny, sám, bez spolubydlícího. Nakonec jsem dostal stipendium a po dvou letech jsme se domluvili, že půjdu do NCDC (vysokoškolská soutěž). To byl můj poslední rok v juniorce, pak už jsem nastupoval ve Springfieldu na univerzitu.

Vám se podařilo zahrát si uznávanou univerzitní NCAA. Byl to velký skok z nižších zámořských soutěží?

Tam jsou fakt skvělí hráči. Kluci, kteří za sebou mají kempy NHL. To byl největší skok. Říká se, že je to už něco mezi juniorkou a mužským hokejem. Můžou tam hrát hráči, kterým je i 26 let, někteří už jsou chlapi. Je to fakt strašně rychlé. Bylo to hodně těžké.

Odehrál jste během dvou sezon 27 utkání, v minulém ročníku pouze sedm. Bylo tak těžké se prosadit?

Šel jsem tam s tím, že je to trošku horší škola (American International College, soukromá vysoká škola svobodných umění ve Springfieldu v Massachusetts pozn. red.) a o to víc budu hrát. Jenže ten rok se začalo vyhrávat. Já jsem se ani nedostával do sestavy. Nastupoval jsem vždy jako třináctý útočník, takže jsem měl třeba čtyři až sedm minut za zápas. Za celé dva roky jsem byl snad jen pětkrát v jedné ze čtyř lajn. Bylo těžké se probít do sestavy, měli jsme fakt dobrý tým, furt jsme vyhrávali a trenér ani neměl důvod něco měnit.

Jaké hráče jste třeba v NCAA potkal?

Spíš proti komu jsme hráli. Proti Caleovi Makarovi (nováček roku NHL 2020) nebo Mario Ferarovi (San Jose Sharks). Na další jména si teď nevzpomenu, bylo tam více šikovných a draftovaných hráčů, kteří hodně vyčnívali.

Byl jste ale členem kádru, který v roce 2019 slavil zisk titulu. Jaké byly oslavy?

Jo, to jsem si užil, to já umím (smích). Když jsme to vyhráli, byli jsme v Buffalu, ani jsme nejeli na hotel, ale rovnou do nějakého country baru. Tam už se to nějak celé dělo.

Co vám podle vás působení v zámoří hokejově dalo?

Myslím, že mi to dost pomohlo s disciplínou a nějakým rozhledem. Když jsem viděl, kolik je v Americe hráčů a jak se rvou o ty nejlepší pozice, došlo mi, že každý je nahraditelný. Teda kromě těch McDavidů nebo Makarů. Přijde mi, že u nás se málo pracuje. Rozhodně méně než tam. Kdo se tady snaží, tak je za blbce. Tam je blbec ten, kdo se nesnaží.

Kvůli koronaviru jste se do Spojených států vrátit nemohl. Ale chtěl jste vůbec ještě zpátky?

Asi ne. Už jsem z toho byl celkem zdrcený, že jsem na té škole dva roky makal a nedostal jsem se do sestavy. Řekl jsem si, že školu můžu dodělat i v Česku. Pět let v Americe už byla dlouhá doba, chtěl jsem se vrátit domů.

Co jste studoval za obor a na co tedy nyní doma navazujete?

Mezinárodní byznys a management. Teď dělám ekonomiku a management na brněnské univerzitě. Měl jsem z Ameriky dva roky hotové, uznali mi aspoň rok.

Cítíte, že mít titul je v dnešní době důležité i pro hokejistu? Nebo vás do toho tlačili rodiče?

Ze začátku mě tlačili. Moc jsem nechápal proč, ale teď jim naprosto rozumím. Hokejem se člověk těžko uživí tak, aby po kariéře nemusel nic dělat. Musí se myslet na to, co potom.

Naskočil jste tedy v Přerově, ještě před startem sezony jste se ale zranil. Co se stalo?

Poslední dva roky jsem byl úplně bez zranění, jen jsem nehrál. Když se teď konečně naskytla možnost do toho pořádně šlápnout a hrát, tak v posledním přípravném zápase se Šumperkem jsem si nějak škubl s ramenem a zlomil jsem si kousek klíčku. Trošku mi to tam dělalo nepořádek, pak se to ještě jednou vrátilo po vánoční pauze.

Naskočil jste do rozjeté sezony a v posledních pěti zápasech jste nasbíral šest bodů, dal jste čtyři góly. Rozjíždíte se?

Za ty body jsem rád, každopádně herně to ještě pořád není úplně ono. Jsem ještě pořád v přechodu z juniorského hokeje. Myslím si, že se začínám zlepšovat. Co hraju s Ryšavcem (Martinem Ryšavým) a Rokym (Rokem Macuhem), tak je to super. Sedí nám to.

Hlavně s Rokem Macuhem to vypadá, že si perfektně rozumíte. Je to tak i mimo led?

Jo. My jsme tak nějak zvláštně dlouholetými kamarády. Známe se tak pět let určitě. Pohyboval se v Olomouci, já taky, ale nikdy jsme tam spolu nenastoupili. Je silný na puku, silný v soubojích. Vždycky to vybojuje a já mám pak celkem lehkou práci.

Byla to náhoda, že jste oba skončili v Přerově?

V létě jsme se vídali, chodili jsme ven. Samozřejmě dva metry od sebe (úsměv). Bavili jsme se, jak to vypadá. On měl začínat ve Frýdku, tam mu to nevyšlo, protože měl otřes mozku, tak šel zpátky do Nového Jičína. Pak skončil v Přerově. Věděli jsme o sobě celou dobu.

Týmu se daří, v posledních zápasech ukazuje i velkou morální sílu. Dokážete otáčet zápasy. Čím to je?

Je to asi tím, že vždycky potřebujeme v šatně dostat pořádně za uši, až pak se probereme. Což asi není úplně dobře (úsměv). V několika zápasech nám utekl začátek, člověk pak vše dělá pro to, aby se vrátil zpátky. V Třebíči jsme zase začali skvěle, pak jsme měli dvouminutový výpadek a bylo to o dva góly pro soupeře. Musíme se naučit hrát celých šedesát minut, jinak to v play-off nepůjde.

Věříte, že Zubři letos mohou dojít daleko?

Určitě jo. Věřím, že letos budeme hrát dlouho. Cílem je teď čtverka, urvat to v posledních zápasech, abychom nemuseli do předkola. Ale pokud se to nepodaří, nic se nestane. Pro nás se nic nemění. Cíl je jasný, vyhrát poslední zápas sezony. To je vše.

JAN ŠTEFKA

Narozen: 18. února 1997 v Olomouci (23 let)

Pozice: útočník

Hůl: levák

Kluby: Olomouc, Austin Bruins (NAHL), P.A.L. Jr. Islanders (NCDC), Connecticut Jr. Rangers (NCDC), American International College (NCAA), Přerov

NCAA (18/19, 19/20): 27 utkání, 2 body (2+0)

Chance liga (20/21): 12 utkání, 8 bodů (5+3)