Má za sebou období, během kterého se cítil bídně. Několikrát byl až tak dole, že dokonce přemýšlel o tom, že hokeje nechá.

„Poslední čtyři roky pro mě byly docela utrpení,“ vypráví sedmadvacetiletý útočník v obsáhlém a otevřeném rozhovoru pro Deník.

Zkušený stratég Zdeněk Venera na něm hru nestavěl, ale na to už myslet nechce. Nyní je odhodlán přesvědčit nové trenérské duo Moták – Tomajko o svých kvalitách, vybojovat si na Hané novou smlouvu, ale hlavně… „Hlavně se hokejem bavit.“

Tak jako v době, kdy Kohoutům parádními výkony pomohl k návratu do extraligy.



Máte před sebou poslední rok smlouvy. Je to pro vás klíčová sezona kariéry?
Každopádně. Letos je to buď, anebo. Běží mi poslední rok, pak se uvidí, jestli klub uplatní opci, nebo ne.

Uplynulé dva ročníky pro vás nebyly ideální. Co za tím hledat?
Nevím, asi větší psychickou odolnost. Teď potřebuju chytnout lauf a udržet se na něm celou sezonu.

Trenér Zdeněk Venera sázel spíš na jiné hráče, takže předpokládám, že vy jste jeho odchod, s nadsázkou řečeno, neobrečel.
No, to bych nechtěl nějak komentovat. Asi mi to ani nepřísluší. Že bych se ale pod ním cítil nějak dobře, to se říct nedá. Možná se to potom odráželo i na mojí hře. Víc se k tomu ale nechci vyjadřovat a kopat kolem sebe. Trenér Venera už tu není a letos je na mně, abych ukázal, co ve mně je, a abych si řekl o novou smlouvu.

Mluvil jste o větší psychické odolnosti. Měl jste někdy i chvíle, kdy jste se chtěl na všechno vykašlat?
Jo, poslední čtyři roky pro mě byly docela utrpení. Vždycky se z toho ale nějak vykopu a začnu zase nanovo. Pořád čekám, kdy přijde chvíle, že budu mít z hokeje radost po celou sezonu a budu předvádět svůj nejlepší hokej.

Byla to pro vás po mentální stránce velké škola?
Jak se to vezme, hokej je v tomhle takový pomíjivý. Jednou jste nahoře, říkáte si, jak hrajete dobře, ale najednou spadnete do takové letargie, kdy se nedaří vůbec nic. Snažíte se z toho vykopat všemi možnými způsoby. Když to ale nejde, člověk se v tom utápí ještě víc. Je to o tom se nevzdávat, pořád se snažit kopat a zlomit to. Mně se to povedlo až vloni na konci. Dařilo se mi sice docela už na začátku, pak jsem si ale zranil ruku a místo toho, abych si dal volno, tak jsem s tím hrál. Sotva jsem držel hokejku, potom to šlo úplně do kytek. Pak jsem se probral až v play-off, tak aspoň že tohle vyšlo.



Dokázal jste si v play-off sám sobě, že hokej pořád umíte?
Určitě, zaplaťpánbůh za něj. Teď bude samozřejmě záležet na tom, jak vyjde příprava, do jaké lajny budu zařazený a jaký dostanu prostor na ledě. Člověk by se na to asi neměl vymlouvat, ale jestli v půlce sezony dostanete šest minut na zápas, moc toho nestihnete. Jen sem tam něco. Pro mě osobně je to strašně těžké. Hraje se mi špatně, když mám jedno střídání v páté minutě a další až ve dvanácté. Dřív to bylo jiné, dalo se to okecat tím, že jsem mladý. Teď si to ale člověk všechno vztahuje k sobě. Říká si, že pořád dělá něco špatně. Je to frustrující, třikrát za třetinu vypadnete z tempa, pak se do toho znovu a znovu musíte dostávat. Nehrál jsem přesilovky ani oslabení a pro psychiku je to prostě špatné. Letos se do takové pozice nechci dostat, chci hrát nějaký svůj standard. Ať se to týká minut i bodů.

Jste typ hráče, který má rád, když na něm leží zodpovědnost?
Přesně tak.

V předminulé sezoně se vás klub pokusil oživit ve Zlíně. Ani tam to nevyšlo?
Tam jsem jednou větou dostal najevo, že hrát nebudu. Za zápas jsem hrál pět šest minut, takže to bylo těžké. K tomu přibyly i nějaké rodinné důvody. Byla tam super parta, z tohohle hlediska na to budu vzpomínat v dobrém, ale co se týká hokeje, tak jsem moc nehrál. Nemůžu říct, že mi to nějak pomohlo. Pak mě nechali hrát až v play-out a za první dva zápasy jsem měl čtyři body… Bylo to takové zvláštní.

Přemýšlel jste někdy i o tom, že byste se pokusil v Olomouci rozvázat smlouvu a zkusit úplně něco jiného?
Spíš jsem byl několikrát na hraně, že skončím s hokejem úplně a raději si udělám školu, dokud to jde. Vždycky jsem si ale pak řekl, že se z toho oklepu, že mám ještě dva roky smlouvu.

Kouči Venerovi se ale z týmového hlediska asi nic vyčíst nedalo. Zodpovídal za hráče, kterým věřil, a dvakrát se mu povedlo dotáhnout tým do čtvrtfinále, což byl úspěch.
Samozřejmě, to v žádném případě nepopírám. Z mého hlediska byla škoda první sezony, v níž se mi povedl začátek, během jedné čtvrtiny se mi to ale celé sesypalo, což pak vyústilo v trejd do Zlína. Když jsem odcházel, byl jsem tu asi čtvrtý v bodování, měl jsem nějakých patnáct bodů, a to byla půlka sezony. Kvůli jedné zpackané čtvrtině mi to ale bylo k ničemu.

Mohl jste sám udělat něco víc pro to, aby byly předešlé dvě sezony úspěšnější?
Jo, to zas já v sobě sebereflexi mám. Nejdřív si vždycky sáhnu do svého svědomí, a pak až kopu kolem sebe. Proto se ani moc nechci vyjadřovat k tomu, zda jsem byl Venerův kůň, nebo nebyl. Některé věci jsem určitě neudělal úplně dobře, jinak bych stoprocentně hrál. Na druhou stranu si nemyslím, že bych si zasloužil až takový přístup, který ke mně, hlavně v té první sezoně, pan Venera měl.

Je pro vás velkou výzvou ukázat pod novou trenérskou dvojicí, že máte na to, být jednou z opor?
Je, obrovská. Jak už jsem řekl, je to pro mě sezona buď, anebo.

Když jste před čtyřmi lety odcházel do Komety, logicky jste si určitě představoval, že vaše kariéra nyní bude v jiné fázi. Je vaším cílem se dostat zpět na tyto vytyčené koleje?
Spíš jsem teď zaujal takové stanovisko, že bych se už neměl otáčet za tím, co bylo. Prostě hodit čtyři roky nezdaru za hlavu a hrát nanovo. Být sebevědomý, chytit lauf, jet na něm, co to půjde, udělat body a v první řadě pomoct týmu. Jsme tu výborná parta, a i proto bych si tu chtěl říct o novou smlouvu.

Autor: David Jahoda