Už v pátek – dva dny před utkáním – hlásil klubový web HC Olomouc vyprodáno.

V sobotu odpoledne ale vyslala slavná osmašedesátka do světa zprávu, po níž muselo v každém, kdo už měl vstupenku doma, hrknout.

„Včera v zápase proti Zlínu jsem se ke konci zranil, dnes jsem trénink s týmem vynechal. A jestli nastoupím k zítřejšímu zápasu, se rozhodnu těsně před utkáním… Mé tělo začíná zlobit,“ napsal Jágr na svůj instagramový profil.

Fanoušci lačnící po společné fotografii, nebo podpisu od druhého nejproduktivnějšího hráče historie NHL navzdory nejistotě postávali před olomouckým zimákem už dlouhou dobu před začátkem zápasu.

A… Jágr přijel! Ještě před utkáním se pak nadšení šťastlivci chlubili na sociálních sítích svými úlovky.

Ani to ale nemuselo jistojistě znamenat, že nastoupí. Když pak ale figuroval v zápise o utkání, obavy všech přítomných se rozplynuly.

„Věděl jsem, že hrajeme až v neděli. Nechtěl jsem nic riskovat, ale naštěstí se to nezhoršilo. Je to OK,“ řekl po utkání legendární útočník.

„Kdyby mě to začalo trochu víc bolet, tak samozřejmě odejdu, protože vím, že kdybych neodešel, mohlo by se to protáhnout,“ dodal.

Sotva poprvé vlezl na led plecharény, plnící se tribuny začaly bouřit. Mobily z kapes a už to jelo. Blik, cvak. Každý chtěl mít Jardu zvěčněného ve svém chytrém zařízení.

Decibely z ochozů šly kvůli Jágrovi před startem zápasu nahoru ještě dvakrát – při zmínění jeho jména během hlášení hostující sestavy a při nástupu k samotnému duelu.

ŽASLI FANOUŠCI I JÁGR

O chvíli později to bylo naopak. Jágr žasl nad fanoušky.

Z hlasivek profesionální pěvkyně měla na počest 17. listopadu a 30. výročí začátku sametové revoluce zaznít státní hymna. Přichystaný mikrofon ale zkolaboval, a jelikož se problém nedařilo vyřešit, trapnou chvilku rozřízly vyprodané tribuny plecharény samy.

„Kde domov můj, kde domov můj…“ začalo se unisono linout z ochozů. Jak symbolické. Jágr se jen uculoval a ohlížel se po tribunách.

„No výborný! Všechno zlý je k něčemu dobrý, takže to možná dopadlo nejlíp, jak mohlo,“ vrátil se po zápase k hezkému momentu.

V samotném zápase si zbytečně neprodlužoval střídání. Pořádně se vyřádil v přesilovkách, při nichž stíhal mít puk pod kontrolou a zároveň dirigovat pohyb spoluhráčů. U mantinelů působil stejně silně, jako kdyby nebyl rok 2019, ale třeba 2009.

I ti nejsilnější borci z olomouckých řad měli co dělat, aby zapřeného Jágra vyvedli z míry. Přesto mu dali – alespoň podle slov jeho samotného – pořádně zabrat.

„Není jednoduché tady hrát. Olomouc jsou bojovníci. K nám se dneska odrážely puky, měli jsme velké štěstí,“ uvedl.

Nejvíc to pocítil v závěru utkání od Jiřího Ondruška, se kterým se lehce požduchal.

„Dostal jsem loktem do obličeje, do zubů. Je to chlap proti chlapovi. Neříkám, že to udělal schválně, ale dostal jsem ji. Mně se to taky někdy stává, že někomu dám, když bojuju o puk,“ nedělal z toho žádnou vědu.

Zvlášť, když mu po tom nezůstal žádný šrám. Na obličeji, ani na duši.

Rytíři totiž i bez jeho bodového příspěvku vyhráli nad vlažnou Morou 3:1, připsali si druhé plnohodnotné vítězství během tří dnů a právě Kohouty odšoupli na 11. místo tabulky.

„Věděli jsme, že to jsou dva důležité zápasy s týmy, které jsou vedle nás. Každý bod je zlatý,“ pokyvoval spokojeně Jágr.

Zatímco domácí hokejisté, kteří na svém ledě prohráli už sedmý zápas v řadě, si po poslední siréně vyslechli sborové „Bojujte za Moru!“, on společně se spoluhráči poděkoval hrstce fanoušků, která vážila cestu přes celou republiku, a odklidil se do útrob. Jako poslední z celé řady kladenských Rytířů.

NA JÁGRA SI MUSÍTE POČKAT

Tam už na něj čekali malí hokejisté, toužící si se svým vzorem alespoň plácnout, jejich rodiče a další fanynky a fanoušci, kteří proklouzli až před hostující šatnu.

Čekali jsme i my, novináři. Kapitán Kladna Jakub Strnad a brankář Denis Godla přišli na rozhovor za pár chvil, Jágr si dal na čas. Dobrých 20, možná 25 minut. Zástupci České televize chvíli čekali, pak se slovy „stejně už je přejágrováno“ zmizeli.

Chápu to, kdekdo už může být čísla 68 nabažen až až. My ostatní si ale počkali. A dočkali se. Nedivte se, někteří z nás s ním mohli promluvit poprvé v životě. A asi chápete, že nejde o tuctový rozhovor.

Z Jágrovy strany však ano. Zpovídat se novinářům – i když ne ze své iniciativy – chodí skoro po každém zápase. Doma i venku. Jen zřídka si ho z médií nikdo nežádá.

Přišel i teď. Než vyšel s kulichem na hlavě ze šatny, ulička před ní se obdivovateli naplnila ještě více. Mladšími i staršími. On se nimi s omluvami, že nejdřív musí splnit mediální povinnosti, prodral jako houštím.

Když už byl skoro u nás, ještě se „musel“ zastavit na jednu fotografii. „Chlapi, počkejte moment,“ kývl na nás.

Pak za přítomnosti hojného publika spustil. Ochotně mluvil nejen o zápase, ale i o významném datu – 17. listopadu.

„Samozřejmě, kdyby nebylo 17. listopadu, nikdy bych nemohl hrát v osmnácti NHL. Jedna věc je dřít, ale další je dostat příležitost. Byla spousta lidí, která dřela, ale tu příležitost nedostali. To byla asi taková největší bezmoc během komunismu,“ povídal.

„Když to padlo, tak se dá říct, že ty příležitosti měl každý stejné. To je ta odpověď pro mě. Tím, že se to stalo, tak jsem dostal příležitost jít ven,“ zauvažoval útočník, který ve svých prvních dvou sezonách v NHL došel s Pittsburghem Penguins až ke Stanley Cupu.

Zavzpomínal taky na to, kdy se na ledě olomouckého zimáku projel naposledy.

„Bylo to s Jágr Teamem (v roce 2006, pozn. red.). To ale nebyly doopravdické zápasy,“ pravil.

STADION? JAKO TEN NÁŠ, HORŠÍ JE TO PRO SPARTU

Soupeři Olomouce na Hanou většinou nejezdí rádi, Jágr to ale neřešil.

„Stadion je podobný tomu našemu, takže to pro nás není taková výjimka. Horší je to pro hráče Sparty, kteří přijedou z outůčka sem,“ smál se.

Po poslední otázce se odebral zpátky do kabiny. Ještě než vlezl do sprchy, samozřejmě musel znovu projít uličkou těch, kteří od „božského Jágra“ žádali něco na památku.

Jak potom bylo možné vidět na sociálních sítích, do třetice musel to stejné podstoupit i už vykoupaný a v suchém převlečení. Stále však s úsměvem od ucha k uchu, dokonce s rukou na rameni jednoho z fanoušků v dresu Mory.

Taková byla Jágrmánie v Olomouci.

Díl druhý? Pokud bude zdráv, tak v pátek 14. února. Jsem přesvědčen o tom, že se na něj bude znovu stát řada. Ve frontě na lístky i před šatnou s žádostí o podpis či fotografii.

Jedinečnost nevyprchá. Lidi „džejdžeje“ prostě žerou.