V osmnácti v Olomouci odchytal první extraligová utkání a zdálo se, že Mora výhledově našla gólmana číslo jedna. Jenže za pár měsíců bylo vše jinak. Urbisch málem skončil s hokejem, načež se zadlužil, aby mohl pokračovat. O restart, který popsal exkluzivně pro Deník, se nyní rodák z Opavy pokouší v třetiligovém německém Řeznu.

Ještě loni jste byl v kádru extraligové Olomouce, čekalo se, že co nevidět budete krýt záda Branislavu Konrádovi. Kam jste pak zmizel?
Je pravda, že jsem byl v Olomouci dlouho, zamiloval jsem si ji a plánoval jsem si tam celý život. Doufal jsem v brzký posun, ale byl jsem naivní a hloupý, protože místo posunu nahoru přišel strmý pád, který jsem opravdu nečekal.

Co se stalo?
Jelikož jsem byl mladý a neměl skoro nic odchytáno v mužském hokeji, bylo těžké mě poslat někam na střídavé starty do nižší ligy. Vedení v Olomouci se snažilo o první ligu, ale to nevyšlo. Místo toho jsem šel do Nového Jičína (druhá liga – pozn. red.), kde jsem odchytal jeden zápas proti Vsetínu a dostal jsem předvánoční nadílku v podobě osmi gólů…

Krajský přebor a myšlenky na konec

A dlouho jste tam nevydržel.
Poslali mě zpět s odůvodněním, ze mají dost gólmanů a jako trojku mě tam nepotřebují. Po příchodu do Olomouce jsem dostal svolení si hledat nové angažmá v Německu. Agent tudíž začal hledat, ale bylo těžké něco najít, když už byla sezona v plném proudu. Ze dne na den mi zavolal, že mam jet na zkoušku do Hannoveru. Ještě před ranním tréninkem jsem se sbalil a vyrazil. Byl jsem s týmem tři dny, jak bylo domluvené, a potom jsem jel domů. Cítil jsem se dobře, říkal jsem si, že to je na dobré cestě. Tréninky byly dobré, chytalo se mi dobře, kluci mě chválili.

Proč to nevyšlo?
Na cestě domů mi volal agent s tím, ze mě nechtějí kvůli mému věku a zkušenostem. Tím přišla další rána do mého už tak sníženého sebevědomí.

Jak jste se poté ocitl v Moravské Třebové?
Po příjezdu do Olomouce jsem byl asi o týden později poslán do krajského přeboru, přesněji právě do Třebové. Navíc mi bylo oznámeno snížení platu na dvacet procent, takže jsem musel začít znovu s rodičovskou bankou… Psychicky jsem už na to byl dost špatně. Ani tréninky, které byly dvakrát týdně, mi psychicky nepomáhaly. Vydržel jsem tam asi měsíc, ale už jsem to dál nezvládal… Říkal jsem si, že už to nemá cenu, že raději skončím.

S hokejovou kariérou?
Ano, vážně jsem každý den jsem uvažoval o ukončení hokejové kariéry. Řešil jsem to s mým dlouholetým brankářským trenérem Rostislavem Haasem, který v té době fungoval v Opavě.
Domlouval mi s Olomoucí, že půjdu k nim, ale vedení Mory bylo proti. Byly tři varianty: buď to zvládnu v kraji, nebo ukončím kariéru, nebo se vykoupím z Olomouce a půjdu hrát zadarmo do Opavy.

Byl jsem sobecký, nebyl jsem součást týmu

Jak blízko byl opravdu konec s hokejem?
Byl jsem hodně na pokraji skončení. Moje rozhodnutí změnila až situace, když mi zrovna na cestě z Moravské Třebové napsala olomoucká brankářka Blanka Škodová, jak se tam mám. Svěřil jsem se jí, jak na tom jsem, a její slova mě přesvědčila v pokračování. Nejsem zrovna člověk, který se hodně svěřuje lidem, proto můj příběh taky skoro nikdo neví.

Nakonec jste do Slezska opravdu zamířil.
Rozhodl jsem se pro třetí variantu, dost jsem se zadlužil a přešel do Opavy. Zároveň jsem začal pracovat u mého švagra ve strojírenské firmě. Přišla velká změna v mém životě. Z mého profesionálního hokejového život - dopoledne trénink, obídek, kávička, škola a volno - se stala tvrdá realita.

Civilní zaměstnání?
Přesně tak, od šesti hodin jsem byl v práci, někdy jsem si odskočil na individuální dopolední trénink, pak zpátky do práce do tří, někdy do čtyř. Potom rychlé jídlo a večerní trénink s týmem. Obdivuju ty chlapy, kteří to takhle mají několik let v kuse, je to opravdový nápor pro tělo.

Podle statistik se vám tam příliš nedařilo…
Byl jsem docela sobecký, nebyl jsem součást týmu. Neuvědomoval jsem si to, snažil jsem se být co nejlepší a hrát občas hodně na sebe, z čehož pramenilo to, že jsem udělal pár fatálních chyb. Po sezoně na týmové akci si mě odchytlo pár starších hráčů a trenér. S každým zvlášť jsem si pokecal, po pár pivech mi to každý řekl, jak to cítil. Všechno jsem si uvědomil, řekl jsem si, že už takový nechci být. Nechci být denně v práci osm hodin a potom jít na hokej. Nechci být mimo tým, hokej je kolektivní sport, a proto jsem si vzal vše k srdci.clanek

Zášť? Uraženost je cesta do pekla

Prozradíte, kolik vás stálo vykoupení z Mory?
No… Férové gesto bylo, že po mně chtěli pouze tu cenu, kterou za mě dávali, když mě tehdy kupovali z Opavy. Ten, kdo se v hokeji pohybuje nebo se o to zajímá, by si to našel na internetu za pět minut v tabulkách.

Takže to byla pořádná suma…
Téměř tři sta tisíc.

Cítíte vůči olomouckému klubu zášť?
Každý, kdo mě zná nebo se pohybuje okolo olomouckého klubu, ví, jak to se mnou v Olomouci bylo. Nebudu tady nic vytahovat, to je zbytečné. Ale samozřejmě jsem cítil zášť kvůli tomu, jak to všechno dopadlo. Jak už jsem řekl, plánoval jsem si tam život. Na druhou stranu jsem v Olomouci zažil tolik krásných věcí, za které můžu klubu děkovat. Například jsem si zachytal pár zápasů v extralize. Nepopsatelný a nezapomenutelný zážitek. A ještě jednu věc bych rád řekl.

Ano?
Teď jsem si vzpomněl na to, co mi jednou řekl trenér Fiala v juniorce, když mě vystřídal v šesté minutě po prvním gólu a já byl na něj strašně naštvaný: „Kubo, uraženost je cesta do pekla.“
Celé to beru jako životní lekci. Táta říká: „Je, jak je. A bude, jak bude.“ Sice jsem málem skončil, ale taky je možné, že díky tomu všemu se mi nastartovala nova kariéra v Německu. Kdo ví?

Ani jste se nikdy nepídil po tom, proč jste v plecharéně nedostal větší šanci?
Ne, opravdu nevím. Vlastně jediný rok, kdy jsem chytal extraligu, byl s Vošvecem (Tomášem Vošvrdou) a Trvkou (Jiřím Trvajem). Od té doby nic. Nikdy jsem nedostal vysvětlení, proč mě tam nedali. Trenérů jsem se neptal, bylo mi blbé za nimi jít a takhle se vtírat o místo. Doufal jsem, že si mě někdy zavolají a řeknou mi, jak to se mnou je.

Příjem na splácení dluhu nestačí

Zmínil jste svou německou kariéru. Jak jste se tam z Opavy dostal?
Dostal jsem se sem díky mému agentovi Martinovi Ančičkovi a díky Vošvecovi. Mám německé občanství, takže je pro mě mnohem lepší, než kdybych byl brán jako cizinec. Docela trvalo, než mě kluci někam dohodili, nakonec přišla nabídka z týmu Eisbären Regensburg, který hraje Oberligu což je třetí nejvyšší soutěž. Přišel jsem jako dvojka, ale řekli, že to nic neznamená. Musím se porvat o post jedničky, chytat bude prostě ten, kdo je lepší.

Jak se vám tam zatím líbí?
Jsem úplně nadšený, protože Regensburg jako město na mě působí skvělým dojmem. Co se týče klubu a zázemí, jsem neskutečně překvapený, co všechno máme jakožto klub ve třetí lize. Náš zimák je nejlepší v celé Oberlize. Jednou jsem si dal na instagram fotku ze šatny a ozvalo se mi dost kamarádů z hokeje s reakcí, že tohle nemají ani některé týmy v české extralize. (úsměv)

Pro vás to však není premiéra s hokejem v Německu, je to tak?
Jo, v patnácti jsem byl na jednu sezonu v Bad Nauheimu. Doteď nevím, jestli bylo správné rozhodnutí tam odejít takhle brzo. Jsou tam klady i zápory. Hrál jsem se staršími o postup do nejvyšší německé ligy DNL. Byl jsem mladý a blbý, neměl jsem nad sebou dozor a dost jsem se flákal. Na druhou stranu jsem se aspoň naučil jazyk a soběstačnosti.

Stačí vám příjem na splácení toho dluhu, když jste se vykoupil z Mory?
Půjčku naštěstí nemám od banky, pomohl mi švagr. Jsem mu velmi zavázán, dlužím mu víc než peníze. Máme spolu domluvu, že až budu mít, tak vrátím. Bohužel nemám tak velký příjem, abych zvládal život v Německu a zároveň splácet dluh. Snažím se odkládat si peníze bokem, ale nějaký pátek to ještě potrvá…

Návrat do Olomouce je ve hvězdách

Několikrát jsme zmínil Tomáše Vošvrdu. Hraje ve vaší kariéře výraznější roli než jen tu spoluhráčskou?
Určitě, je to takový můj hokejový táta. Od začátku mě zaučoval, zastával se mě, radil mi, zároveň si ze mě dělal srandu. My mladí jsme od něj třeba často dostávali trest pět minut plus do konce utkání za design výstroje… (smích) Hodně jsme toho spolu zažili a pořád jsme v kontaktu, máme výborný vztah.

Jaká je vůbec úroveň hokeje v Řeznu a Oberlize?
Je to těžké s něčím srovnávat, německý hokej je úplně jiný než český. U nás je to hodně taktické, tady je to spíš takový hurá hokej, hodně se bruslí, góly se dávají z dorážek. Hodně lidí v Česku, a já jsem nebyl výjimkou, si myslí, že německá liga je mnohem horší. Hráči, co už tady hráli, mě přesvědčovali o opaku, ale já jsem tomu uvěřil až po prvním utkání. V Německu je hodně kanadských hráčů a trenérů, takže se tady hraje spíš takový zámořský styl. A ve velmi ostrém tempu!

Se svou aktuální situací musíte být poté, co jste málem s hokejem nadobro skončil, spokojený, ne? Jaké jsou teď vůbec vaše vyhlídky?
Chtěl bych si vybudovat kariéru v Německu, budu pracovat na tom, abych se dostal co nejvýš. Žádné větší cíle si už raději nedávám.

A třeba se jednou vrátit do Olomouce?
To je ve hvězdách…

Očima Erika Fürsta, generálního manažera HC Olomouc:
„Byť byla jeho tabulková cena mnohem výš, chtěli jsme po Opavě pouze tu částku, za kterou jsme od ní Urbische před lety kupovali. Dneska by chtěl od nás každý hráče zadarmo, ale to přece nejde.“