Ta nejvyšší soutěž na měsíc zmrazila. Proces opětovného „roztání“ odnesl 21letý útočník zatím nejvážnějším zraněním v kariéře. Hned v prvním utkání po pauze na ledě Liberce si nepříjemně poranil rameno. „Měsíc jsme netrénovali na ledě, měli jsme čtyři, maximálně pět tréninků a šli jsme hned do zápasu. Možná na to tělo nebylo připravené,“ připustil Navrátil v rozhovoru pro Deník. Na další start tak musel čekat necelé čtyři měsíce. Dočkal se v neděli, kdy pomohl k výhře nad Karlovými Vary.

Jakube, jak jste se po dlouhé pauze na ledě cítil?

Snažil jsem se na to zranění nějak nemyslet. Pořád jsem to ale vzadu v hlavě nějak měl, že to furt cítím. Snažil jsem se ale hrát, jako bych byl zdravý. Což už samozřejmě jsem.

Takže šlo hlavně o psychiku?

Přesně tak. Bylo to o hlavě. Abych byl normálně nachystaný na souboje a vůbec se toho nebál.

Jak dlouho trvalo, než jste zase byl ve své kůži?

Řekl bych, že tak půlku první třetiny jsem se spíš rozkoukával a hledal se. Pak už to ze mě opadlo a do konce zápasu to bylo úplně v pohodě.

Na ledě jste strávil bezmála 17 minut, což je po zranění pořádná porce. V přesilovkách jste toho dokonce z útočníků odehrál nejvíc. Čekal jste hned takovou nálož?

Popravdě jsem to nečekal. Jsem ale moc rád, že jsem ten prostor v přesilovkách dostal už teď. Snad se do toho dostanu rychleji. V tomhle prvním špílu to za mě nebylo ještě ideální. Ale postupem času myslím, že to bude lepší a lepší.

Kdy jste naskočil zpět do tréninku?

V zápřahu jsem byl už asi tři týdny. Intenzivně jsem bruslil, do toho tréninky, posilovna. První dva týdny byly těžké, ale zvládl jsem je. Jsem rád, že můžu hrát.

Rameno jste si vyhodil po koronavirové přestávce 9. listopadu v Liberci. Pak jste musel i na operaci. Jak se to vlastně seběhlo?

V půlce zápasu jsem tam nechal špatně ruku. Bylo to na mantinelu, nic hrozného, jen na mě přitlačil a vyskočilo to. Žádný faul nebo hnusný zákrok. To ne. S Honzou Bambulou jsme to řešili, že jsem se do toho mohl postavit trošku jinak a situaci odehrát lépe, než jsem odehrál. To už se ale nedá nic dělat. Zahrál jsem to, jak jsem zahrál a vyřadilo mě to ze hry.

A nemohla v tom hrát roli i předchozí dlouhá pauza kvůli koronaviru?

Nechci se na to vymlouvat, ale je to možné. Měsíc jsme netrénovali na ledě, měli jsme čtyři, maximálně pět tréninků a šli jsme hned do zápasu. Těžko říct. Možná na to tělo nebylo připravené.

Tak vážné zranění, to pro vás byla novinka. Jak to u vás probíhalo?

Ten první měsíc jsem byl doma. Nemohl jsem vlastně nic. Byl jsem rád, že jsem vylezl z baráku a šel se projít. Další měsíc už jsem začal s rehabilitacemi. Musím poděkovat Kubovi Jarolímovi (fyzioterapeutovi HC Olomouc, pozn. red.) za skvělou práci. Ten mě dal dohromady. Po měsíci rehabilitací už jsem pomalu začal chodit na led. První týden jsem jen bruslil, pak už jsem začal trénovat.

Jak jste situaci zvládal po psychické stránce? Přeci jen, nový tým, extraliga a hned zranění…

Psychicky to bylo horší první měsíc. Když jsem byl doma a viděl kluky hrát, tak to pro mě nebylo nic super. Já jsem si v hlavě prostě nastavil, že co se stalo, stalo se. Mohlo to dopadnout hůř. Dal jsem se dohromady a jedeme dál.

Proti Varům jste naskočil vedle Jana Knotka a Davida Ostřížka. Před zraněním jste dostával prostor po boku Lukáše Nahodila. Jak se vám hrálo?

Lukáš Nahodil teď hraje s Kuncem a Káňou. Hrají dobře, takže je trenér nechal pospolu. Mně se hrálo dobře. Honza Knotek a David Ostřížek jsou siloví i techničtí hráči. Mně to jenom vyhovovalo.

Máte teď o to větší chuť se ukázat v předkole play-off a pomoci týmu do čtvrtfinále?

Určitě chceme postoupit. Na nic jiného nemyslíme, chceme jít co nejdál. Já mám samozřejmě motivaci. Celou sezonu jsem nehrál, takže to musím ukázat v dalších zápasech.

V úterý vás čeká brněnská Kometa. Některé protihráče dobře znáte. Těšíte se?

Mám tam kamarády. Určitě si něco napíšeme, nahecujeme se a nedáme si nic zadarmo. Klímovi (Lukáši Klimešovi, pozn. red.) bych mohl dát gól, doufám, že bude chytat (směje se).