Prošel třemi zámořskými soutěžemi. Za oceánem si respekt budoval nejen poctivou defenzivní prací, ale i pěstmi. Obránce David Kudělka ve třiatřiceti letech ukončil putovní život. Rodák z Přerova se upsal na jeden rok olomouckým Kohoutům.

Nebylo to pro něj snadné rozhodnutí. Život v Americe v týmu Bakersfield Condors hrajícím v ECHL mu vyhovoval, stejně jako úzké kluziště. „Je pro mě lepší, protože jsem většího vzrůstu. Preferuji hru více do těla,“ popisuje jednu ze svých základních charakteristik. Mimo jiné přiznává, že ve farmářském celku Kačerů z Anaheimu rozhodně nebyl kvůli NHL. „Stojím nohama na zemi. Já chodil normálně do práce.“

Jak se stalo, že jste zakotvil právě v Olomouci?
Jednoduše. Co hraju hokej, cestuju. Dnes je mi třiatřicet a s manželkou jsme se rozhodli, že cestování bylo dost. Máme dvouletou dceru a cestovat s ní je stále složitější. Řekli jsme si, že zůstaneme v České republice. Já říkal, že jestli budu hrát v Česku, tak v první řadě asi za Olomouc, protože jsem tady byl. Mám tady dobré zkušenosti a Erikovi Fürstovi (generální manažer HC Olomouc, pozn. redakce) jsem slíbil, že pokud se vrátím do Česka, on bude první, kdo o tom bude vědět.

Takže rozhodovaly i dobré vztahy s generálním manažerem Olomouce?
Ano, takhle by se to dalo říct.

Bylo těžké dospět k názoru: je čas se usadit?
Ve třiatřiceti letech na to došlo. Ani loňská sezona nebyla vydařená vzhledem k úspěchu a neúspěchu v mančaftu. Mé osobní pocity ze sezony byly takové, že jsem nehrál nejhůř, nehrál jsem nejlíp. V týmu se mnou byli spokojeni. Udržel jsem si svůj standard, ale já jsem očekával od mužstva týmového ducha, že půjdeme za větším cílem než jen postup do play-off a potom to takzvaně vypustit.

S úrovní ECHL jste byl spokojený?
Je to těžké s něčím srovnávat. Tam se musí brát v potaz více faktorů. Je to vesměs soutěž pro mladé kluky, kteří mají šanci hrát v NHL. Ze dne na den se mohou objevit v dresu týmu NHL. Za týden nemusí nastoupit zpátky do nižší zámořské soutěže. Pokud má štěstí a výdrž, tak se prosadí.

ECHL je i podle vašich slov soutěží pro mladé hráče toužící po NHL. Zkušený hráč po třicítce jako vy tam působí spíš jako výjimka, že?
Loni jsem tam byl nejzkušenější hráč. Druhý nejstarší, co tam dělal kapitána, byl třicetiletý kluk. Fantastický člověk se spoustou zkušeností. Ten se nám zranil a celá tíha mančaftu nakonec padala na moji hlavu. Už jsem nedokázal ty mladší motivovat.

Mladší hráči vidí v ECHL naději do NHL, viděl jste ji i vy?
Ne, já už jsem padl rovnýma nohama na zem. Vím o čem to je. Tady tohle přenechávám mladším. Já jsem chodil klasicky do práce. (usměje se)

Takže takový ten sen objevit se druhý den ráno v Anaheimu, se vás netýkal?
Ne, ne. (usmívá se)

Navíc Anaheim má poslední sezony nejlepší obránce v NHL.
No, loni nebyla šance se tam dostat ani pro ty mladší kluky. Měli jsme akorát jednoho kluka, který se dostal na přímou farmu do AHL. Ale to bylo vzhledem k tomu, že my jsme hráli skoro celou soutěž poslední místo. On se tam dostal až na začátek play-off koncem sezony. Ale ukázal se a dnes tam má jednocestný kontrakt s vidinou do NHL.

Kdo je ten šťastlivec?
Mark Derlago, chlapec, který v juniorce udělal rekord v bodování.

Není trochu smůla hrát v celku z organizace Anaheimu a být obráncem? Ptám se proto, že sedmým osmým bekem je Maxim Kuznětsov, respektive Joe DiPenta, kteří by pravděpodobně v jiných klubech NHL stabilně hrávali. Dostat se nahoru do prvního týmu je tam náročnější než kdekoliv jinde.
Anaheim je mančaft, který má velký rozpočet a může si dovolit platil sedmého osmého obránce. Držet si ho na soupisce. Šance dostat se nahoru v takhle nabitým kádru je velmi malá. Vzhledem k tomu, že peníze v klubu jsou a rozhoduje umístění, musí se mladí dostat do kempu a tam zaujmout. Podat dobrý výkony. Naopak mančaftu v NHL se nesmí dařit.

Za moře už se asi nevrátí

Působil jste v hierarchii zámořských soutěží i ve druhé nejvyšší, farmářské AHL. Je pro vás Amerika opravdu už uzavřenou kapitolou?
Určitě to není uzavřená kapitola. Jak se klasický říká: nikdy neříkej nikdy. Ale říkám, je mi třiatřicet let, po této sezoně, kdy jsem podepsal Olomouc, mi bude čtyřiatřicet. Myslím si, že tam už to pro mě nebude to pravé ořechové.

Měl jste i jiné nabídky, například z extraligy?
Abych pravdu řekl, já nemám takové jméno, renomé. Ani jsem nijak nehledal, neozýval se, agentovi jsem nevolal.

Ale s extraligou zkušenosti máte.
To ano. Ale já se ozval jen Erikovi Fürstovi, protože je to asi měsíc zpátky, co jsem měl podepsat smlouvu s Landshutem v Německu. Bylo by to jen šest hodin cesty, ale vyměnil se trenér, který preferuje kanadské a americké obránce. Takže…(zklamaně)

Svým stylem máte ke kanadskému pojetí hry blízko. Proč si myslíte, že to nevyšlo?
Myslím si, že ten trenér dobře nezvážil, co se mu nabízelo. Asi si vzal hráče, které zná, o kterých něco ví. Já s ním nikdy nebyl v kontaktu. Jenom jako hráči jsme hráli proti sobě. Bylo všechno uděláno, smlouva byla připravena už koncem března. Čekal jsem jen na to, až si zajedu na pracovní úřad do Německa nahlásit smlouvu. Nakonec to dopadlo tak, jak to nevyšlo.

To zní hodně zklamaně.
Zklamaně? Nebudeme si tady lhát, nebo hrát na Jeníčka a Mařenku. Finanční situace je určitě lukrativnější v Německu.

Příjemnější naopak pro vás, coby přerovského rodáka, bude vzdálenost domů z Olomouce. Budete dojíždět?
Budu určitě dojíždět.

Co vlastně víte o týmu Olomouce?
O Olomouci vím docela hodně, protože mám spoustu přátel tady ve městě, ale i v přilehlém okolí z Příkaz či Horky na Moravě. Vím hodně, vím dost.

Jaký na vás zanechali první dojem trenéři Mory Petr Vlk a Petr Fiala?
První tréninky nejsou ani tak o práci trenéra, jako spíš o tom, aby práci odvedl hráč. První tréninky jsou vždycky stejné. Je hodně bruslení, práce s pukem, hodně pohybu a fyzická příprava. Až budeme dělat technicko-taktické věci, ukáže se kvalita trenérů. Teď je to o přístupu hráče. Jestli na sobě chce pracovat, nebo jenom přežít.

O životě

Život v zámoří se vám zamlouval?
Já byl v zámoří vždycky velmi spokojený. Měli jsme kvalitní zázemí, vynikající fanoušky. Měli jsme nejhezčí stadion v celé lize. Lidi na hokej chodili, město nás podporovalo. Mně se žilo v Americe moc krásně.

Jaké jste měl postavení v týmu?
Velmi respektovaný. Dalo by se říct, že jsem byl jejich takový táta.

V Olomouci je zkušenějších hokejistů víc, takže o otcovskou roli v kabině patrně přijdete.
Myslím si, že tady se mně to vyhne. Nevím, jak to chodí tady v kabině. Za ty roky v Americe jsem se změnil. Vůdcovství a respekt pro mladé hráče si zachovají Milan Ministr a Richard Brančík.

S nimi se znáte osobně z dřívějšího působení v Moře?
Milan Ministr se mnou hokejově vyrostl v Přerově. S Richardem Brančíkem jsme hráli.

Olomouc jako neznámou tedy vyloženě brát nemůžete.
To určitě ne. Jsou tady i mladší kluci, se kterými jsem hrál třeba jen chvíli, ale znám je. Na hráče se nezapomíná.

Dokážete si představit, že to v Olomouci nebude jen o příští sezoně?
Takhle jsem nepřemýšlel. Snem každého hokejisty je odejít z hokejového světa na vrcholu kariéry, a pakliže by se nám letos podařilo postoupit do extraligy nebo jít v play-off co nejdál, což je tady provořadý cíl, tak by to bylo krásný a rozhodoval bych se zase po sezoně. Uvidíme, jak to bude, protože z hokeje jsem tak nějak unavený. V Americe se hraje za sezonu 72 zápasů a do toho spousta cestování. Uvidíme. Nebráním se ničemu. Pokud budu fyzicky stačit, zdraví mi bude sloužit a pro mančaft budu platný, nebráním se tomu, abych hrál další dva tři roky.

Měl jste individuální letní přípravu?
Vesměs jsem byl na to sám. Ze Spojených států jsem se vrátil docela pozdě až v květnu. Moc času mi nezbývalo. Po sezoně jsem byl hodně unavený, protože byla psychicky i fyzicky náročná. Dával jsem si volno, takže jsem nakonec začal trénovat sám. Mohu přiznat, že to nebylo to nejlepší, co jsem za dosavadní letní přípravy provedl. Ale mám, myslím si, dostatek času na to, abych se dostal na svou klasickou fyzickou kondici, a abych mezi kluky zapadl a stíhal.

O šířce hřiště

Těšíte se na evropský led?
Abych vám řekl pravdu, tak ne! (rázně)

Raději užší kluziště?
Raději užší kluziště, protože jsem většího vzrůstu. Preferuji hru více do těla. Mám docela velký dosah hokejkou, takže dneska hraji všechno chytřeji. Využiji svoji sílu v pravý moment. Na malém kluzišti je pro mě rozhodující první moment, první myšlenka. Kdežto tady musím hráče nahánět tři čtyři vteřiny, aby ten pravý moment nastal. Bude to pro mě fyzicky určitě náročnější.

Jste typ důrazného obránce. I vaše videa z YouTube, kde jsou zachyceny pěstní souboje, vzbudila mezi fanoušky Kohoutů zájem. Asi neváháte shodit rukavice, když na to přijde?
Nemám problémy shodit rukavice, pokud jde o férovou bitku. Hráči v Americe i v Evropě se uznávají tím, že oba dva sundají přilbu, sundají rukavice a jdou do toho naplno, ale fér. Nemám zkušenosti v Česku, kdybych se nedej bože potkal s nějakou hloupou reakcí, narážkami, kdyby mě někdo vyprovokoval například tím, že by mě sekl přes ruce. Uvidím, jak to tady probíhá. Ale jestli dojde na nějaký vyhrocený souboj, určitě nebudu stát v pozadí. Kluků se samozřejmě budu zastávat a prokazovat charakter spojený s týmovou sounáležitostí.

Jsou v nižších zámořských soutěžích bitky tradiční uznávanou záležitostí?
Nižší soutěž neznamená víc rvaček. Dnes i v NHL rvačky odpadají. Mančafty se zbavují klasických bitkařů. Mají bitkaře, kteří chtějí hrát hokej a sbírat body. Takže i v nižších soutěžích nejsou bitkaři tak lukrativní. Musí umět hrát hokej.

Samozřejmě jejich první věc je, že musí zastrašit soupeře, vzbudit jistý respekt a tak nějak zvednout sebevědomí vlastnímu mančaftu. Takže v tomhle je to trochu jiné než tady. V Česku na rvačku dojde až jako na poslední věc, kdy se něco semele, tak teprve potom se bitkař ukáže. Je to takové, vy jste nám zranili hráče, tak já teď dám někomu na tlamu.

Bitkám ale v Česku nepřejí pravidla. Na rozdíl od zámoří, kde po pětiminutovém trestu jdou hráči znovu na led, jsou u nás posláni rovnou do sprch.
Ano. Tady těch aspektů, které drží bitkaře v Česku dolů, je víc. Jsou tady pro hráče jisté postihy, jak ze strany klubu, tak ze strany ligy. Takže každý hráč si nejprve rozmyslí, jestli rukavice shodí a půjde do toho bezhlavě, a nebo jestli o tom bude přemýšlet, zachová si chladnou hlavu a odjede.

Budete o tom přemýšlet dlouho?
Abych vám řekl pravdu, tak asi ne, protože já mám docela jasno v hlavě. Pokud se něco takového semele, nehledím nalevo, nehledím napravo. Prostě buď to tak má být, nebo to tak nemá být. Potom bude otázka, jak to vezmou trenéři, jak to vezme manažer a fanoušci. Pokud se jim bude zdát, že jsem udělal hloupé gesto a zachoval se nefér, nesprávně, nebo hloupě, tak za to budu samozřejmě platit.

Víte jakou máte bilanci bitek?
V loňské sezoně jsem měl šest bitek a ani jednu jsem neprohrál.

To respekt budí.
Nerval jsem se často, ale když na to přišlo, tak to stálo za to.

Indián Butt

Jaké nejvážnější zranění jste si z bitky odnesl?
No, je to asi sedm let zpátky, co jsem se rval s jedním naturalizovaným indiánem, který byl klasický bitkař. My jsme se neměli rádi celou sezonu. Prakticky každý zápas jsme se rvali. Byla dvě utkání do konce základní části a my jsme se společně zase porvali. Já si zlomil tady ten obratel na vrchu na této ruce (ukazuje zaťatou pěst levé ruky, pozn. red.). Museli mi to zašívat.

Počítám, že jste si to přivodil o jeho čelist, že?
No, trefil jsem ho někde na spánkovou část do hlavy (pěstí ukazuje na pravý spánek, pozn. redakce). Velmi nerad na to vzpomínám, protože jsem prakticky nehrál celé play-off a mančaft jsem tím pádem oslabil. Měl jsem zachovat klidnou hlavu.

A jméno toho Indiána?
Brent Butt. (vyřčeno okamžitě)