„Jsem šťastná, že mohu mít děti na hokeji. Je to prestižní sport,“ svěřuje se hrdá máma Marta Weissová.

„Na druhou stranu je to celkem náročné na čas a finance. Své třetí dítě už na hokej nejspíš nedám,“ směje se.

Třináctiletý Jakub trénuje v olomouckém hokejovém klubu už deset let. Na veřejném bruslení si jej tehdy vyhlídl jeden z mládežnických koučů.

„Jednou pak chtěl vyzkoušet bránu a už ji neopustil,“ říká Marta Weissová.

Ve šlépějích staršího bratra odvážně kráčí desetiletá Mariana, která začínala s krasobruslením.

„Líbilo se jí, že její bratr chytá, takže začala hrát hokej taky. Pak přešla rovněž ke gólmanství,“ popisuje maminka dvou hokejových nadšenců.

„Dcera prožívá hokej hodně a syn jej miluje čím dál tím víc. Oba mají touhu dostat se do Kanady,“ přiznává.

Mít syna i dceru hokejovými gólmany, je vskutku rarita.

„Mám radost, že jsou děti něčím jedineční, což u brankářů platí. Všichni vám řeknou, že se gólmani chovají trochu jinak než hráči. Výhodou je jejich nátura. Říkám jim, ať pracují co nejvíc, jak to jen jde. Ne vždy se ale podaří vyhrát. V tom je výhoda mých dětí, že si to tolik nezabírají. Kdyby byl gólman ve stresu, tak to není pro tým úplně fajn,“ říká Marta Weissová.

Vstávání v půl páté

Její syn Jakub je ranní ptáče a to je pro začínajícího hokejistu v hanácké metropoli velmi užitečná vlastnost. V Olomouci je totiž jen jedna ledová plocha a malí hokejisté se musejí časově přizpůsobit jejímu nabitému programu.

„Dvakrát týdně jsou tréninky na šest hodin na ráno a to pro nás znamená vstávání kolem půl páté. A pak tu jsou odpolední tréninky. Některé z nich začínají velice brzo po obědě a děti tak zameškají poslední hodiny ve škole,“ upozorňuje Marta Weissová.

„Já mám výhodu v tom, že mi hodně pomáhají babička s dědou. Ne všichni rodiče si ale mohou dovolit chodit takhle brzo na tréninky. Vím o spoustě případů, že rodiče museli přestat vodit děti na hokej, protože dojíždějí z jiného města. Nezvládali to časově,“ popisuje.

„Ledová plocha je hodně využívaná a Olomouc by nutně potřebovala druhou plochu,“ má jasno Marta Weissová.

„Na druhou stranu mají děti v sobě díky hokeji zafixovaný řád a pořádek. Když mají někam dojít včas, tak tam opravdu jsou,“ přikyvuje.

O svého syna už měla během hry několikrát docela strach.

„Jakub už měl několikrát zranění a jeli jsme na traumatologii. Bála jsem se otřesu mozku, naštěstí to ale nebylo nic vážného.“

Mladí brankáři to mají oproti hráčům v poli složitější i co se týká váhy výstroje a výzbroje.

„Je dost těžká, brankáři by měli mít kompenzační cvičení a byla bych ráda, kdyby se na to více zaměřili,“ přeje si Marta Weissová.

Ambiciózní rodiče

Stinnou stránkou mládežnického hokeje jsou přespříliš ambiciózní rodiče, na které čas od času narazíte na všech českých stadionech.

„Spousta rodičů to přehání. Mají pocit, že jedou stylem NHL. Snaží se děti namotivovat, ale dost negativně. Křičí po nich a pro děti to už přestává být zábava a stává se to spíš drilem. Podle mého je dobré to vzít nejdřív jak zábavu a ambice mohou přijít až postupně,“ nabízí svůj pohled Marta Weissová.

A na co se každý rodič musí připravit, pokud zvažuje dát svoji ratolest na hokej?

„Jedna věc jsou finance. Některé věci dostáváme od klubu, ale něco si samozřejmě kupujeme a platí se i startovné na turnajích. Hráči si veškerou výstroj musejí kupovat sami. Všichni ale hlavně musejí zvážit, jestli do toho investují čas. Jestli máte jeden volný víkend za několik měsíců, tak je to moc. Pokud se člověk rozhodně volný čas obětovat, tak podle mého nebude litovat,“ říká fanynka hokejové Mory.

Celá její rodina teď netrpělivě vyhlíží start mistrovství světa na Slovensku.

„Jsme hodně aktivní rodina a při pěkném počasí se snažíme být venku. Mistrovství světa ale sledujeme pozorně. Všichni si vezmeme šály HC Olomouc, hlavně se ale u nás vyrábí vlajky, takže jich máme doma hodně a fandíme všichni,“ usmívá se Marta Weissová.

„Že můžeme společně sedět u televize je pro nás vlastně takový svátek. Společně se pak pojedeme podívat na mistrovství světa juniorů.“