Rozhodl se tak proto, že nedostal pozvánku do české reprezentační dvacítky. „To mě přesvědčilo, že se tady nedějí věci tak, jak mají,“ vzpomíná na období, které nejen jemu, ale i jeho rodině změnilo naprosto zásadně život.

Dnes, ve svých sedmatřiceti letech, svého radikálního rozhodnutí nelituje. Po sedmi sezonách v Krefeldu se vydal za další výzvou do Duisburgu. Smlouvu uzavřel na dva roky.

„To je do důchodu,“ směje se rodák ze Šumperka po tréninku s prvoligovou Olomoucí, kde se momentálně připravuje na nové angažmá pod českým trenérem Karlem Langem.

Po sedmi letech opustit Krefeld, to jistě chtělo kuráž.
No, člověk musí v životě občas něco změnit.

Co vás k tomu přimělo?
Během sezony se staly nějaké věci, které mě zrovna nepřesvědčily, že chce mít Krefeld úspěch. To bylo pro mě rozhodující.

Z čeho tak usuzujete?
Je to spíš interní záležitost klubu.

Sedm sezon v jednom týmu. Bylo hodně těžké říct: Odcházím?
Těžké rozhodnutí to bylo, teď už to těžké není.

Do Duisburgu přestoupil i váš spoluhráč Jan Alinč, hrálo i to roli?
Tak za prvé je to blízko. Za druhé je tam trenér Karel Lang a další okolnost, která mě do Duisburgu vedla, byla, že tam odešel náš klíčový hráč. To bylo pro mě rozhodující. Potom tam šel se mnou Honza Alinč, takže to bylo také plus.

V sedmatřiceti letech jste podepsal dvouletý kontrakt. Jste s ním spokojený?
No, upsal jsem se jim na dva roky, což je do důchodu. (směje se)

Opravdu, nebo si to za dvě sezony přehodnotíte?
Záležet bude, jako vždy, na zranění, které se mně taky nevyhnuly. V tomhle věku rozhoduje jenom zdravotní stav, chuť a vůle hrát hokej.

Po zdravotní stránce se cítíte dobře?
(rozesměje se) No tak po zdravotní stránce… Něco zlobí. Kolena, ramena, klouby, to už je všechno za mnou. Záleží, jak klouby vydrží. Tělo stárne. Člověk už tomu nedává tolik co ve dvaceti. Dokud si mohu dokázat, že ještě nepatřím do starého železa, tak je to v pohodě.

Jaká byla poslední sezona v Krefeldu?
Myslím si, že jsme měli šikovné mužstvo. Měli jsme tam dva Slováky, nějaké ruské kluky. Bohužel jsme neměli brankáře. To bylo rozhodující. Hráli jsme atraktivní hokej, šlo na nás patnáct střel a my dostali tři góly. To se potom těžko hraje.

Jak zprávu o vašem odchodu přijali fanoušci a vedení Krefeldu?
Tak to já nevím. Vždycky najdete lidi, kteří to uvítají, lidi, kterým to je jedno. Takový je život. Myslím si, že za těch sedm let jsem tam měl stabilní místo. Netvrdil bych, že jsem tam hrál špatný hokej. Najde se pár lidí, kteří řeknou: Je to škoda. A to mě těší.

V německé soutěži působí hodně Kanaďanů. Je to na úrovni ligy znát třeba i větší hrou do těla?
No, teď se změnou pravidel už ani ne. Není to tak hrozné. Řekl bych, že se to stabilizovalo. Takové ty divoké roky byly sedm let zpátky. Teďka tam jsou kanadští kluci, kteří opravdu umějí hrát hokej. Sice jich není tolik, ale pár se jich najde. Tím, že je povoleno jedenáct cizinců na tým, což jsou vlastně dvě pětky, má soutěž kvalitní úroveň. Víc než polovina mužstev by v pohodě mohla hrát v Česku extraligu.

Když jsme u extraligy, dostal jste nabídky i z Česka?
(přemýšlí) Takhle, já jsem poslední dva tři roky neuvažoval, že bych šel zpátky do Česka. Je to spíš pět let zpátky, kdy jsem měl kontakt s jedním moravským klubem.

S jakým?
(rozesměje se a kroutí hlavou na znamení, že nepoví)

To už můžete říct, ne?
No, ale nechci. Olomouc to nebyla. (opět se směje) Pak jsem to hodil za hlavu vzhledem k tomu, že kluk chodil v Německu do školy. Možná bych se teď rozhodl jinak. Nevím. Člověk se pořád učí.

Čekal jsem pozvánku do dvacítky

Pro mnoho lidí stále poměrně záhadně působí i vaše rozhodnutí vzít si německé občanství. Co vás tehdy k tomu vedlo?
Tak to je zase jiný soudek. Tady se stalo, když jsem hrával za Olomouc, pár věcí, které neproběhly tak, jak proběhnout měly! Tenkrát jsem tady hrál řekněme stabilně v kádru v prvních dvou pětkách, ke konci v první formaci. Čekal jsem na pozvánku do dvacítky, která bohužel nepřišla, a podle statistik přijít měla! No, a to bylo pro mě rozhodující. Řekl jsem si, že tady v českém hokeji neběží všechno regulérně, tak jak má. A to mě vedlo k přijetí i německého pasu.

Mám tomu rozumět tak, že tenkrát, v roce 1990, se do mládežnických výběrů hráči nominovali na základě jiných kritérií, než byly výkony na ledě?
No, to jsem neřekl takhle přímo. (pousměje se)

Já to tak mezi řečí cítím.
Tenkrát to tak možná bylo. Dnes si to už nedovedu představit.

Já o takových případech slyším i dnes. Každopádně asi nemáte čeho litovat. V Německu jste se stal uznávaným reprezentantem.
Podíval jsem se do světa, což by se mi třeba v jiném povolání neuskutečnilo. Nelituji toho. Vážím si toho, že to dopadlo tak. Mohlo to být i horší, ale i lepší.

Ale když jste stál na modré a hrála německá hymna, pochybuji, že to byl pro vás ten pravý song.
Takhle: za těch pomalu dvacet let, co jsem tam, se člověk s těmi lidmi seznámí, prožije s nimi nějaké příběhy. Vznikají přátelství. Řeknu to tak, že ty pocity jsou pro mě takové půl na půl.

Stoprocentní Němec? Nesmysl!

Cítíte se tedy jako Čech, nebo už spíše Němec?
Tak cítím… Posledních asi dvacet let jsem prožil v Německu, s výjimkou měsíce a půl, takže tak. Ale tvrdit, že se cítím jako stoprocentní Němec, je nesmysl. Za ty léta jsem si tam opravdu zvykl. Jsem rád, že jsem se tak rozhodl.

Německý národní tým byl dlouho specifický tím, že sázel na naturalizované Čechy. Ať jste to byl vy, Reichel, Martinec nebo Benda. Proč se vydal tamní hokejový svaz touto cestou?
Bylo to specifické. Hlavní příčinu vidím v tom, že vedení celé ligy tenkrát, kdy byl ten Bosmanův případ, otevřelo soutěž cizincům. Mohlo jich tam hrát tolik, kolik chtělo. Tím pádem byli němečtí kluci odsunuti do druhých pozic, protože byli dražší. V Německu hráli Kanaďané, kteří se plácali někde ve Francii, v Itálii. To bylo příčinou toho, že liga nebyla až tak hokejová. Potom se z toho ti lidé nahoře vzpamatovali. I když si myslím, že současných jedenáct cizinců je moc, ale to je můj názor, kterým nikoho nijak neovlivním.

Vysokým počtem cizinců v domácí soutěži automaticky trpí národní tým.
Samozřejmě. To se v tom odráží. Teď se tam objevilo pár šikovných kluků. Myslím, že hokej Německa půjde nahoru. Je to taky o financích. Hokej není levná záležitost.

Pro německou ligu ale, i ve srovnání s českou extraligou, hovoří velký divácký zájem.
Jasně. Lidi chodí na hokej, chtějí vidět vítězství. Jak říkám, my jsme letos hráli atraktivní hokej, ale pokud jsme nevyhráli, tak to lidem po zápase bylo úplně jedno. Co to pomůže, když hrajete dvacetkrát hezky a dvacetkrát prohrajete. Atmosféra je tam ale opravdu vynikající. Dvanáct tisíc je průměrná návštěvnost. Někdy chodí i víc, záleží, kdo s kým hraje.

Moru proberem s Dopitou u piva

Už jste nakousl, že v České republice moc času netrávíte. Zavítáte občas domů do Šumperka?
Teď už tam tolik nejezdím, protože táta umřel. Ale dokud žijí rodiče, tak člověk domů jezdí. Nyní už je to takové jiné. (smutně) Spíš se pohybuji v Olomouci.

Takže šumperské Draky nesledujete?
Abych pravdu řekl, tak moc ne.

A Olomouc?
To spíš. Už tím, že s Jirkou Dopitou (majitel HC Olomouc a hráč Znojma, pozn. red.) se známe léta, protože i on pochází ze Šumperka, takže máme teď blíž k hokeji v Olomouci.

S Jiřím Dopitou jste přátelé a to vybízí k úvaze, že byste se mohli potkat třeba za dva roky v olomouckém dresu. Současný majitel Mory má v plánu skončit kariéru tam, kde s ní začal. Nemáte podobné plány?
Ještě jsme se o tom nebavili. Budeme muset zajít na pivo a pobavit se o tom. (usměje se)

Té představě se ale nebráníte, ne?
Říkám, je to opravdu o zdraví a chuti hrát vůbec hokej. Dva roky jsou ve sportovním životě hrozně dlouhá doba. Nemá cenu nijak řešit, co bude za dva roky.

Ano, ale i na příkladu Chrise Cheliose se ukazuje, že také po čtyřicítce mohou hokejisty čekat plodné sezony.
Tak jistě, ale v zámoří je plocha menší. Tolik se tam nebruslí. Dá se tam hrát déle.

Proč se v těchto dnech připravujete s prvoligovou Olomoucí?
Já jsem měl nějaké rodinné záležitosti na vyřízení a tím jsem trošku zameškal přípravu. Takže jsem si říkal, že mi vůbec neuškodí, když si půjdu s klukama zabruslit. Jsem rád, že mi to umožnili.

Ve středu jste trénink s Kohouty vynechal kvůli bolestem v koleni. O co jde?
To je spojené se zraněním, které jsem si přivodil na dovolené. Neměli jsme kolo, tak jsem chodil běhat. Vznikl mi zánět v koleni. Ale člověk v mých letech už by mohl být chytřejší. (usmívá se)

Tím myslíte, že příště už jedině na kole?
Tak. (směje se) Vykašlat se na běhání a jedině kolo!