V polovině listopadu začala Petra Koloucha trápit třísla. Bolavému místu musel dopřát klid, Proto místo hokejky sáhl po učebnici. „Alespoň jsem si mohl dodělat školu, takže jsem ten čas nějak využil,“ řekl po návratu do sestavy Kohoutů, kterého se dočkal po dvanáctizápasové pauze v zápase proti mateřským Vítkovicím.

Sportovce, kteří zvládnou skloubit profesní kariéru se studiem, nepotkáte na každém rohu. Kolouch ale patří k těm, kterým není jedno, co bude, až jejich sportovní dráha skončí.

„Hokej není navždy, člověk by se měl zaobírat věcmi, které budou potom. Myslím, že škola pro mě bude jen plus,“ uvádí.
Tímto přístupem ho pozitivně nakazila maminka.

„Odmala mě k tomu hodně vedla. Byla docela přísná, ale já ji za to děkuju. Myslím, že je to ku prospěchu věci a že mi to potom může jenom pomoct,“ říká Kolouch přesvědčeně.

Čím se zaobírá?

„Studuju Ekonomickou fakultu na Vysoké škole báňské v Ostravě. Teď jsem ve třeťáku, příští rok mě čekají státnice,“ odkryl svou studentskou identitu a plán. I když mu záleží na životě po kariéře, zatím konkrétně nepřemýšlel, kde by se mohl uplatit bez hokejky a bruslí.

„Ale studuju marketing, takže asi něco v tomto oboru,“ odhaduje dalekou budoucnost 27letý útočník.

Nejdelší pauza kariéry

Čas strávený s učebnicemi navíc během zranění nedovolil chmurným myšlenkám zakousnout se do jeho psychiky.

„Snažil jsem se v tom nějak nehrabat. K hokeji to patří. Řekl jsem si, že to tak má být, že všechno zlé je k něčemu dobré. Jsem rád, že jsem zpátky a věřím, že se dostanu do nějaké formy, abych mohl klukům pomoct co nejvíce,“ přeje si Kolouch, který svůj comeback osladil asistencí na gól Jiřího Ondruška.

Poslední zápas odehrál 16. listopadu doma proti Litvínovu. Jak se při návratu cítil?

„Kupodivu docela dobře. Měl jsem z toho trošku obavy, protože jsem ještě nikdy tak dlouho zraněný nebyl,“ zdůraznil.

„Na druhou stranu už jsem se fakt hodně těšil, pauza byla dlouhá. Necítil jsem se špatně, ale nevyhráli jsme, takže je to všechno na nic,“ štvala ho další porážka Mory.
P

ro Hanáky byla už pátou v řadě. To je víc než v období před první reprezentační pauzou, kdy Kohouti působili na ledě zmateně, jakoby spolu hráli prvně. Teď je to jiné, jenže výsledky nepřicházejí.

„O krizi bych asi nehovořil, ale je to alarmující. Pět proher je fakt hodně. Musíme se vrátit zase nohama na zem, dřív od první do poslední minuty, vrátit se k zodpovědné hře. Klidně vyhrávat o jeden dva góly, ale nesmíme jich tolik dostávat,“ přemýšlí Kolouch nad tím, jakým směrem by se mělo mužstvo ubírat.

Ani v utkání proti Vítkovicím nebyli Olomoučtí horší, puk za reprezentanta Bartošáka však dostali jen dvakrát.

„Ve hře pět na pět jsme možná byli i o něco lepší, zlomil to až gól na 3:2. Vítkovice parádně blokovaly naše střely, a co hráči nezblokovali, to pochytal Bartes (Patrik Bartošák, pozn. red.). Věděli jsme, že se mu těžko dávají góly, že před něj musíme chodit, clonit mu a dorážet. Bohužel jsme dali jen dva góly a to je málo,“ uvědomuje si Kolouch.

Sám měl minimálně dvě dobré příležitosti na to, aby svého bývalého spoluhráče překonal.

„Nějaké střely tam byly, budu muset střelbu potrénovat. Produktivita je žalostná,“ dodal sebekriticky autor dvou gólů a sedmi asistencí.

Tříslům dal čas, těší se na Irgla

Zahrát si proti bývalému klubu bývá pro většinu hráčů něco extra. Zvlášť pokud v něm vyrostou a odehrají za něj velkou část své kariéry. Nabízí se otázka, zda chtíč čelit Vítkovicím nepřinutil Koloucha opustit marodku o něco dřív.

„Neuspíšil jsem to. Možná bych se dokonce vrátil o zápas nebo dva dřív, ale před Vánocemi mě bohužel ještě skolila nějaká viróza, kvůli které jsem marodil dalších 14 dní. Trochu se to natáhlo,“ prozradil.

Poraněná třísla by už ale měla být stoprocentní. „Myslím, že jsem tomu dal dost času nato, aby se to stoprocentně uzdravilo. U těch svalových zranění nikdy nevíte.“

Proti Vítkovicím nehrál poprvé, premiéru si odbyl už na konci září. „První zápas byl pro mě dost emotivní. Bylo to nezvyklé, poprvé jsem hrál proti svému mateřskému klubu. Tentokrát už jsem to tolik neprožíval,“ řekl a uvedl proč.

„Tím, že to byl první zápas po zranění, jsem se soustředil spíš na sebe, než na to, jestli hraju proti Vítkovicím, nebo někomu jinému,“ dodal.

Jeho návrat trenéři vyhlíželi. Svou šikovností a rozvahou na puku je v olomouckém týmu jedinečný a logicky obtížně nahraditelný. Teď se čeká na další eso. To největší – Zbyňka Irgla. Právě s ním si Kolouch na začátku sezony parádně sedl, stal se jeho dvorním asistentem.

„S ním se hraje parádně. Zbyňa je hodně zkušený hráč a co ho zdobí, je zakončení. Umí si vybrat prostor, někdy opravdu stačí mu puk jenom hodit a jdete se radovat. Hrát s ním je radost. Všichni doufáme, že bude co nejdřív zpátky, protože nám citelně chybí,“ ztratil Kolouch slovo na adresu ryzího kanonýra, jemuž na jeho schopnostech neubírají ani nedávno oslavené 38. narozeniny.

„Určitě doufám, že se vrátí co nejdřív. Pak uvidíme, jestli nás trenéři zase dají spolu,“ konstatoval Kolouch. Právě na Irglovo místo Jan Tomajko se Zdeňkem Motákem Koloucha zasadili. Trochu překvapivě, jeho místo je totiž spíš ve středu útoku.

„Bylo to pro mě něco nového, na křídle jsem hrál po strašně dlouhé době,“ řekl o zápase na (pro sebe) netypickém postu.

Změna mi prospěla

Všechno je jednou poprvé, nové. Když ale ostravský rodák v létě posílil Moru, do neznámého prostředí nešel. Věřil, že na Hané naváže na výkony, kterými zde zaujal ještě v prvoligové éře. Povedlo se. Spokojenost je tak i z jeho strany.

„Určitě bych nic neměnil. Jsem hrozně rád, že jsem tady. Myslím, že mi změna prospěla, cítím se dobře, týmu se taky relativně daří. Věřím, že po Novém roce se nám začne zase dařit a postoupíme do play-off. Pak uvidíme, kam až dojdeme,“ nechce zbytečně předbíhat.

S ohledem na nadupanou tabulku ale bude třeba, aby Kohouti co nejrychleji zahnali černou sérii.

„Teď si dva dny odpočineme, a pak na to zase vletíme. Věřím, že se nám zase začne dařit a znovu najedeme na vítěznou vlnu,“ uzavřel Kolouch optimisticky.

Není pochyb o tom, že s ním v sestavě to půjde o něco lépe.

Třeba už v pátek na ledě Litvínova.

Autor: David Jahoda