„Chtěl jsem nějakou změnu,“ přiznal šestadvacetiletý rodák z Přerova.

Mrzelo ho, že na něj v Olomouci během posledních let zbyla většinou jen pozice čtvrtého centra. Navzdory tomu, že dokonce nakoukl i do české reprezentace.

„Asi jsem v životě neviděl nikoho probojovat se do reprezentace ze čtvrté lajny,“ prohlásil otevřeně v rozhovoru pro Deník.

Proč jste se rozhodl v Olomouci po sedmi sezonách skončit?
Byl jsem tu už dlouhou dobu. Chtěl jsem nějakou změnu. Doufám, že ve Zlíně dostanu šanci víc hrát, i když je jasné, že si o to musí člověk říct svými výkony. Chtěl bych ukázat, co ve mně je. Chtěl bych být lídr mužstva.



Jan Tomajko, jednatel klubu a nový šéf olomoucké střídačky, na posezonní tiskové konferenci prohlásil, že důvody vašeho odchodu klub nezná.
Nevím, co bych k tomu řekl. Asi ty důvody neuvedli, nebo prostě řekli, že je neví. Ale s nikým z vedení jsme se o nové smlouvě nebavili. Jediný z klubu, kdo za mnou přišel a od koho jsem cítil zájem, byl Zdeněk Moták, asistent trenéra. Vlastně jen s ním jsem se o tom bavil. Je tedy možné, že třeba Tomájo (Jan Tomajko, pozn. red.) důvody z mé strany ani vědět nemůže. Myslím si ovšem, že je aspoň tuší, ale nechtěli to asi ventilovat ven.

Za Moru jste hrál v posledních letech převážně ve čtvrté či třetí formaci. Byl jste zklamaný, že za tu dobu vaše pozice v týmové hierarchii nepovýšila?
Nejvíc jsem hrál asi pod Petrem Fialou a Jirkou Dopitou, první rok od postupu do extraligy. V dalších třech sezonách jsem hrál spíš tu třetí čtvrtou lajnu. I když všechno není jen o bodech, tak se na ně všichni docela upínají. I tak si ale myslím, že na to, kolik jsem dostával času, jich nebylo zase tak málo. Většinou jsem se v rámci týmu držel někde nahoře. Někdy jsem si říkal, že nevím, čím to je, že jsem se v týmu neposunul o něco výš. Pak člověk dostane pozvánku do nároďáku, jede tam, vrátí se, a zase hraje čtvrtou lajnu. Takovou tu udržovací. A já nejsem ten typ, že bych někoho řezal a plnil roli hráče takové té checking line, jak se anglicky říká.



Spíš se snažíte hru tvořit, je to tak?
Přesně tak. Myslím, že mě lidi znají a vědí, jaký hokej hraju, co preferuju. Takže když se vrátím k předchozí otázce, trochu mě to zamrzelo. Občas jsem si říkal, co pro to mám dělat víc. Je to o tom dostat šanci a důvěru. Když ji člověk v první nebo druhé lajně má, výkony se pak zvedají. Naopak když hraje třetí nebo čtvrtou, nemůže si toho tolik dovolit. Pokud něco zkazí, může hned další zápas sedět. Je to prostě trochu jiná role, než když člověk ví, že je lídr a stojí to na něm.

Cenil jste si, když si vašich výkonů všiml i trenér národního týmu?
První pozvánka přišla na kemp mladých hráčů v létě 2016. Šlo jen o tři dny, nehráli jsme zápasy, takže jsem z toho nedělal zas tak velkou vědu. O rok později jsem si zahrál i dvě utkání proti Slovensku. Byly to dobré zápasy, dobrá zkušenost. Člověka něco takového vždycky nakopne. Vidí tam ostatní kluky a říká si, že jednou by v nároďáku chtěl hrát pravidelně. Jenže všechno se odvíjí z klubu. A když pak hráč nemá v sezoně tolik bodů, hraje míň… (odmlčí se) Asi jsem v životě neviděl nikoho probojovat se do reprezentace ze čtvrté lajny. Většina kluků, kteří se pak z nároďáku vrátili, dostali od trenérů v klubech velkou šanci a výraznější pozici. Je například důležité chodit na přesilovky. A těch já jsem v Olomouci odehrál minimum.

Někdy z úst trenérů napříč všemi kluby zaznívá, že příliš nehledí na pořadí formací. Že je zkrátka jedno, jestli hráč hraje v prvním, nebo čtvrtém útoku.
Myslím si, že u nás byly všechny lajny výkonnostně velice vyrovnané. Některý zápas se podařil jedné formaci, další zase jiné. Konkrétně ale u přesilovek pak pořadí formací hraje velkou roli. Téměř vždycky začínala první, po ní šla druhá, a pak většinou zpátky zase první. Tak to alespoň bylo v Olomouci. Takže hráč ze čtvrtého útoku se tam moc nedostane. Když se pak podíváte na ice time, většinou se čas mezi první a čtvrtou formací liší i deseti minutami. S časem na ledě přibývají body, zkušenosti, sebevědomí…

Byla možnost, že byste v Olomouci ještě setrval?
Jak už jsem řekl, zájem o mě projevil pouze Zdeněk Moták. Věděl, že mi končí smlouva, tak se mě ptal, co plánuju dál. Tak nějak jsem ale cítil, že změna je potřeba a že mi snad i prospěje. Ozval se Zlín, ale byly tam i jiné nabídky. Ve Zlíně jsem už ale jednou hrál, hodně kluků tam znám. Těším se na to.

Pomůže vám nyní předchozí zkušenost se zlínským hokejem k příjemnější a rychlejší adaptaci?
Snad jo. Šel jsem tam vlastně už v deváté třídě, zůstal jsem tam až do juniorky. Dá se říct, že je tam všechno stejné. Nedávno jsme s Honzou Káňou (útočník Olomouce a rodák ze Zlína, pozn. red.) počítali, že nás snad dvanáct kluků z jednoho ročníku ze Zlína hraje extraligu, což je podle mě unikát. A stále je tam dost kluků, kteří se mnou chodili do školy. Tomáš Valenta, Dalibor Řezníček, Martin Matějíček a další.



V Olomouci jste strávil největší část své kariéry. Co vám při zpětném promítání všech těch sedmi sezon přistane na mysli jako první?
Samozřejmě postup do extraligy v sezoně 2013/14. To je zatím můj největší úspěch. Sedm let je dost dlouhá doba a můžu říct, že tu byla vždycky super parta. Na Olomouc nemůžu říct křivé slovo, jsou tu skvělí fanoušci. Navíc nikde není psáno, že už se tu nikdy neobjevím, s kariérou ještě nekončím (usmívá se). Hokejové kroky jsou různé a někdy mohou vést zpátky.

Zmínil jste fanoušky. Stihl jste se s nimi vůbec nějak rozloučit?
Ale jo. S naší kapelou Kameron jsme hráli v Brodku u Přerova a na moji facebookovou stránku jsem napsal, že jde tak trochu i o neoficiální rozlučku s Olomoucí. Pár fanoušků přijelo a bylo to super. Přivezli mi nějaké dárky, vzpomínky na Olomouc. Dostal jsem šálu, dárkový koš, vyfotili jsme se. Vždycky jsem říkal, že Mora má jedny z nejlepších fanoušků v extralize. Na oplátku jsem jim pak zazpíval písničkou.

Jakou?
Síla starejch vín od skupiny Škwor.

Hrála vaše kapela nějakou roli v rozhodování, jestli vzít nabídku Zlína, nebo něco jiného? Přece jenom z Přerova, kde bydlíte, je to do Zlína kousek.
Můj taťka mi kdysi říkal, že doufá, že se podle tohohle nebudu rozhodovat. Říkal jsem mu, že na tohle ohled neberu. Navíc, kdyby došlo k tomu, že bych musel odejít někam dál, mám člověka, který by mě v kapele nahradil. Jsem rád, že to vyšlo takhle a pořád budu moct s kamarády být. Určitě to ale nebylo kritérium, podle kterého jsem se rozhodoval. Ani to nejde. Kapela je jen koníček, zatímco hokej mě živí.

Přemýšlel jste už o tom, jaké to bude, až se Zlínem poprvé přijedete do Olomouce?
Ještě pořádně ani ne. Nedávno jsme se tak trochu pošťuchovali s kamarády, kteří chodí do Olomouce na hokej, jaké to bude. Zatím si to nedokážu moc představit. Bude to jiné, možná až zvláštní. Tak to ale v hokeji chodí, nejsem první ani poslední, co tohle zažije. Prostě se teď budu snažit dávat góly Olomouci.

Vy do Zlína přicházíte, naopak jiný přerovský odchovanec David Šťastný odchází do Mladé Boleslavi. Bavili jste se spolu, než jste se ševci podepsal smlouvu?
Jo, bavili. Řešili jsme to už před uplynulou sezonou cestou na reprezentační sraz, který byl v Třinci. Věděl jsem, že mu ve Zlíně bude po sezoně končit smlouva, tak jsem se ho ptal, jaké má plány. Probrali jsme toho celkem dost. Ve Zlíně ale zůstává Kuba Ferenc, další kluk z Přerova. Takže se aspoň můžeme střídat v jízdě na tréninky (směje se).

Jak vidíte šance Zlína v příštím ročníku?
Člověk nikdy neví, jak se bude sezona vyvíjet. Může se povést začátek, a pak to může dopadnout všelijak. Navíc jména nic nezaručí. Vezměte si Spartu, jaký měla tým, a nakonec se málem nedostala ani do předkola. Extraliga je extrémně vyrovnaná.

Z klubu ale odchází kromě Šťastného dvě hlavní opory mužstva – brankář Libor Kašík a kanonýr Roberts Bukarts.
Je pravda, že Káša to tam vždycky zavřel. Pro Zlín byl něco jako Braňo Konrád pro Olomouc, výborný gólman. A Bukarts? Fakt šikovný hráč, měl spoustu bodů, byl čtvrtý v bodování celé soutěže. Ve Zlíně nám určitě bude chybět. Jestli místo něj přijde někdo jiný, to netuším.

Bukartsův odchod ale konkrétně pro vás jednu výhodu má. Číslo 71 bude volné.
Taky mi to blesklo hlavou (směje se). Pokud to půjde, rád bych si ho vzal. Žádnou jinou alternativu nemám, hrál jsem se sedmdesát jedničkou celou dobu v Olomouci. Symbolizuje ročník narození mého táty.

Zlín řeší situaci ohledně generálního sponzora. Ten dosavadní, Aukro, totiž neuplatil opci. Když jste podepisoval smlouvu, neznervóznělo vás to trochu?
Neměl jsem strach. Hokej je ve Zlíně tradicí, vždycky tam byl a bude. Věřím, že se někdo najde. Co zatím vím, tak by sponzoři být měli, konkrétnější ale být nechci. Klub to dřív, nebo později zveřejní sám.

Vy osobně si po finanční stránce polepšíte?
Ano, polepším. Docela výrazně. Víc k tomu ale říct nemůžu.

Už jste zmínil, co si od působení ve Zlíně slibujete vy. Chtěl byste se vypracovat v lídra mužstva. Očekávají to samé i oni od vás?
To není otázka na mě, ale spíš na zlínské vedení. Já každopádně vím, co čekám od sebe. Chci co nejvíc hrát, sbírat co nejvíc bodů. Zkrátka co největší měrou přispět k tomu, aby šlapalo celé mužstvo. Jedinec sám nic neudělá, není to tenis.



Věřím, že zapadne, říká kouč Zlína Jakub Herman odehrál za Olomouc dohromady 383 zápasů a připsal si v nich 191 bodů za 86 gólů a 105 asistencí. „Víme, jaké má kvality a v zápasech s námi se prosazoval střelecky. Jedná se o konstruktivního útočníka a věřím, že nám zapadne do skladby mužstva,“ uvedl zlínský trenér Robert Svoboda pro klubový web Beranů.

Autor: David Jahoda