Po třech sezonách v olomouckém A-týmu, kde si vydobyl stálou pozici coby náctiletý mladík, se obránce Jakub Galvas vydal směr Finsko. Do Jukuritu Mikkeli, 14. celku předešlé sezony tamní nejvyšší soutěže. Kouč Mory Zdeněk Moták byl k jeho kroku poněkud skeptický, možná nebyl sám. Talentovaný bek ale ukazuje, že udělal dobrý tah.

V zemi tisíce jezer totiž září. Jukurit v něm prakticky okamžitě našel oporu, trenéři ho využívají nejvíc ze všech hráčů. A Galvas důvěru nadmíru splácí. Během deseti zápasů nasbíral 8 bodů (1+7) a vede týmové bodování!

„Snažím se na sobě pořád pracovat a na body moc nemyslet, protože to nikdy není zdravé. Soustředím se na to, abych byl každý den dobře připravený. Je ale jasné, že to pak člověka potěší, když týmu něčím přispěje,“ říká 20letý zadák.

„Hlavně bych chtěl ale říct, že ještě před sebou máme hodně zápasů,“ zůstává nohama na zemi.

Přes 23 minut na zápas jsem nečekal

V Jukuritu hraje od začátku sezony v první obranné dvojici. Průměrně na utkání odehraje přes 23 minut, je čtvrtým nevytěžovanějším bekem celé soutěže!

„Tohle jsem samozřejmě nečekal. Na začátku mi bylo řečeno, že se o to můžu porvat, že se uvidí, jak na tom budu, a podle toho dostanu roli. Ale už od prvního přípraváku mi trenéři dali šanci v první obranné dvojici. Doufám, že mi věří, když mě tam tolik dávají. Je fakt super, že můžu hrát všechny důležité situace,“ libuje si obránce, jenž si musí zvykat i na nové tréninkové metody.

„Většinou běháme 20 minut před tréninkem. Někdy trenér chce, ať si i den po zápase dáme takový regenerační běh. Je to normální výklus, i když tedy není úplně v lehkém tempu,“ směje se.

„Ale třeba teď jsme si mohli vybrat, jestli poběžíme 40 minut, nebo 50 minut na kole, nebo nordic walking hodinu (v překladu Severská chůze, často praktikovaná s holemi, pozn. red.). Na tohle jsem vůbec nebyl zvyklý, v Česku se tyto věci nepraktikují. Musím ale říct, že zatím mě to nijak netrápí, neomezuje. Asi nemůžu říct, že mě to úplně vyhovuje, ale rozhodně mi to ani nijak neškodí,“ doplňuje.

Ve Finsku se snaží maximálně využívat možností chodit na led i mimo utkání. To v Olomouci nebylo myslitelné.

„Záleží, kolik zrovna hrajeme v týdnu zápasů, ale je fakt super, když si můžeme během týdne zajít na odpolední dobrovolný led,“ libuje si bek, jehož snem je dostat se do NHL, kde jeho hráčská práva drží Chicago.

Během tréninků se snaží hodně inspirovat u spoluhráčů. Hlavně co se bruslení týká.

„Někteří jsou na bruslích fakt šílení, co všechno dokážou. A to myslím v pozitivním smyslu. Je vidět, že ve Finsku odmala s technikou bruslení pracují a je hezké se na ně dívat. Líbí se mi to,“ culí se.

Vytříbené bruslení hraje v dnešním hokeji prim, ne nadarmo umí aktuálně největší hvězdy světového hokeje na nožích velké věci. Galvas se to snaží obkoukávat.

„Jasně. Bruslení je věc, ve které se snažím nejvíc zdokonalovat. Vím, že v tom mám rezervy,“ tvrdí ostravský rodák.

Zapamatovat si finská jména? Oříšek

O tom, jak dobře a rychle se ve Finsku adaptoval, hovoří statistiky vcelku jasně. Ne vše ale šlo samozřejmě hned úplně hladce. Třeba zapamatovat si jména finských spoluhráčů.

„No, já si jména všeobecně moc nepamatuju,“ rozesměje se.

„Pro mě to byl takový oříšek. Doteď mi jedno jméno ještě vypadává, ale zaměřil jsem se na to. Už vesměs všechna jména znám, takže super,“ dodává.

Novinkou pro něj jsou i dva hrací dny za sebou. V minulém ročníku si to mohl vyzkoušet výjimečně i v extralize, pokud s Olomoucí v sobotu dohrával páteční kolo, nebo předehrával to nedělní. Finská nejvyšší soutěž ale má takový harmonogram – až na pár výjimek – v sezoně pořád.

„Jednou jsem měl malou krizi, když jsme hráli ve středu v Oulu, což je pět hodin daleko, pak jsme v pátek hráli doma a v sobotu jsme jeli dalších pět hodin. Ve středu to bylo dobré, ale během těch víkendových zápasů jsem v nohách cítil únavu. Jinak se ale na ledě cítím dobře,“ pochvaluje si.

V nabitém programu si ale najde chvilku, aby se mrkl, jak se dařilo jeho bývalým spoluhráčům z Olomouce.

„Zrovna před pár dny jsem se bavil s Vildou Burianem a s Nahecem (Lukášem Nahodilem, pozn. red.), pokecali jsme. Kluky sleduju, vždycky se podívám, jak hráli. Držím jim palce,“ uzavírá.