2. února vyšel již 23. díl jeho komentářů

Zajímá vás další? Aktuální najdete vždy ve středečním tištěném vydání Olomouckého deníku, o týden později pak na našem webu.

Deník Jiřího Kubíčka, vyšlo v tisku ve středu 2. února

Olomoucký hokej na vlásku aneb Dost bylo kokotů

Jako by obsah knihy spisovatele Benjamina Kurase (olomouckého anglistika, který emigroval v roce 1968 z Olomouce do Anglie) Češi na vlásku (mistrně napsaná příručka národního přežívání) vystihl i stav zmítající olomouckým hokejem. Proto ten titulek.

Ani se nezdá být možné, že dva nejpopulárnější sporty měly v devadesátých létech v Olomouci stejnou výchozí pozici k prosperitě a budování svého zázemí.

Fotbalová Sigma excelovala v pohárech (1991–93) a přitáhla do Olomouce i soupeře nejslavnějších jmen.

„Mora“ se zase stala v roce 1994 mistrem ČR v hokeji.

S odstupem času se již dají s nadhledem popsat příčiny pádu olomouckého hokeje i odhalit smutní hrdinové, kteří dovedli situaci až do dnešního stavu.

Ten dokresluje nejen opis z webových stránek HC Olomouc:

„Nechyběly ani roky extraligy s největším úspěchem v podobě titulu mistra ČR, po kterém ovšem nastalo nejčernější období - vytunelování a prodej nejvyšší soutěže do Karlových Varů. Na komplikovaných majetkoprávních vztazích na pozemcích okolo stadionu se podepsaly mimo jiné pochybné machinace z devadesátých let, za kterými stáli bývalí funkcionáři HC Olomouc.“

Možná už datum zrození olomouckého zimního stadionu, přesně měsíc před „velkým únorem“ 1948, předznamenalo budoucí krušnou historii, kterou provázejí roky slávy, nadšení i úpadků.

Nezapomenutelný armádní hokejový oddíl Křídla vlasti Olomouc v padesátých letech minulého století patřil mezi tehdejší elitu. Návštěvy dosahovaly pravidelně deseti tisíc diváků.

Na olomouckém ledě vyrostli i v pozdějších dobách skvělí hokejisté a reprezentanti (Broš, Sršeň, Vykoukal, Tomajko či Hudler) i nezapomenutelní krasobruslaři – taneční pár Eva a Pavel Romanovi, který řadu let vládl světu.

Příčin úpadku je několik. Revoluční kvas politického převratu odvál funkcionářskou legendu Jaromíra Přecechtěla a ten předal žezlo manažerovi „moderního střihu“ s mobilem zavěšeným nízko u pasu – Pavlu Čechovi.

Doba privatizací a „zhasnuté pozornosti“ přinesla divoké přesuny majetku z občanských sdružení patřících všem do rukou soukromých a jejich následné zástavy za stomilionové půjčky se zárukou převedeného majetku.

Ty pohřbily i druhou olomouckou ledovou plochu, která teď tak chybí mládeži a veřejnosti.

Olomouc patřila ve výchově talentů vždy do čela kolektivních sportů.

I dnes hokej doslova na koleně vyrábí talenty a je chvályhodné, že i v těchto podmínkách si zajistila Mora místo v extralize juniorů i staršího dorostu.

Jen díky vlastnictví stadionu městem a pravidelné podpoře okolo deseti milionů korun ročně, umožňuje třem stovkám dětí a dorostenců každodenní trénink a bezplatné využití ledu pro přípravky.

Se svou pomocí nelení ani Olomoucký kraj, který každoročně pomáhá hokeji částkou okolo 1,6 milionu korun (pro srovnání fotbalu 2,2 milionu).

I přes tuto pomoc má však olomoucký hokej v druhé nejvyšší soutěži pátý nejmenší rozpočet, a proto si tak cení hokejisté i svých tradičních sponzorů ve zchudlém kraji…

Uznání zaslouží i těch pár obětavců, kteří chod klubu zajišťují. Dali by se včetně trenérů spočítat na prstech lidských rukou.

Nemá dnes hokej na růžích ustláno a totéž se dá říct o olomouckém divákovi.

Stačí se projít při mistrovském utkání okolo stadionu pro zjištění, jak skvělou kulisu věrní diváci hokeji zajišťují. Pohled na podmínky uvnitř již tolik nehřeje…

Když svíraly v prosinci mrazy republiku, zmrzly na střídačkách hráčům i láhve s vodou! Taková byla v hale zima.

Jen závidět může kolegům olomoucký divák arény ve srovnatelných městech – Karlových Varech, Liberci, Pardubicích…

Patří ke cti legendě olomouckého hokeje – Jirkovi Dopitovi, že si majoritně uvázal na krk starost o hokejovou společnost.

Vždyť vlastní jen starosti bez stadionu, pozemků a majetku, když při přestupních pravidlech hokeje nemůže udržet ani výrazné talenty…

Jak dlouho jej bude bavit ta prázdná mediální slupka soutěží a zátěž se sháněním milionů pro pouhý chod soutěží, toť otázkou.

Každého diváka milujícího hokej musí při návštěvě utkání napadnout, bude líp v zázemí a podmínkách pro hokej?

Sportovní i výchovná koncepce se dá stavět jen na pevných základech, jasných vztazích a kvalitních lidech. Stadion s kvalitním zázemím je však prvním předpokladem. Teprve v kvalitním stánku se dá budovat srovnatelná sportovní konkurence.

A tak se ocitáme znovu u podstaty problému a tím je stadion, pozemky a rezervní ledová plocha.

Olomouci patří zimní stadion od roku 2004, kdy město halu koupilo v dražbě přibližně za 11 milionů korun.

Ještě nejsou zapomenuta slova jednoho z náměstků rady po koupi: „Převod umožní rekonstrukci tak, aby zimní stadion splňoval všechny normy a mohla se tady hrát extraliga.“…

„Poručíme větru dešti“ bylo oblíbené heslo socialismu. „Postavíme nový zimní stadion“ bylo jedno z hesel lákajících milovníka ledu k volebním urnám v loňských olomouckých komunálkách. Skutečná realita a obsah problému je však bližší splnitelnosti toho prvního.

Postačí podrobně nahlédnout do problematiky, médií a materiálů.

„Léta jedná radnice o koupi takzvané malé haly a přilehlých pozemků s firmou PMS. (Mimo jiné vlastníkem pivovarů Zubr, Holba a Litovel.) Problém je podle primátora Novotného v tom, že znalecké posudky, které si jedna i druhá strana nechaly opakovaně zpracovat, se diametrálně liší v odhadních cenách nemovitostí. Olomouc chce stadion zmodernizovat. Nyní má ale jistotu, že i nadále to bude jen chtít. K tomu, aby stadion přebudovala na moderní halu i s druhou ledovou plochou pro veřejnost, totiž potřebuje sousední nemovitosti…“

„V tuto chvíli je stěžejním problémem cena. Musí se to ale vyjasnit, a to do konce roku (myšleno 2010), protože dál už otálet nejde,“ připustil vloni primátor Martin Novotný.

Ještě před čtyřmi lety (a za předchozí politické reprezentace) radnice plánovala přestavbu stadionu na multifunkční halu za půldruhé miliardy korun.

Za současných ekonomických podmínek na to ale město nemá už peníze. Ve hře jsou tak varianty za 550 milionů nebo dokonce do 150 milionů korun.

„Ideální je, aby stadion zůstal na jednom místě. Kdybychom měli dvě haly, nemusela by naše mládež a děti chodit trénovat v šest ráno a v devět večer,“ podotkl Erik Fürst, generální manažer HC Olomouc.

Tenký a křehký je vlas, co nese z minulosti tíhu obrovskou, a proto závěrem si kladu otázku. Přetrhne se to tenké předivo, co do propasti pustí tu krásnou hru či vyplete z pramínků vlasů cop silný, jak ocelové lano a z bahna zvedne olomoucký hokej?

Odpověď se hledá složitě, a proto by závěru spíš slušelo přání: Nechť ubude chtivých a lačných, co stav zavinili a dál touží urvat ještě „z obecního“ do vlastní kapsy, z již tak ožebračeného klubu.

Přání nabízí i srovnání s jinou skvělou knihou. Napsal ji americký humorista pod pseudonymem X. Crement. Její název je Dost bylo kokotů…

Postřeh týdne

José Mourinho. Extrovert. Provokatér. Ovšem také trenér se skvělými výsledky.

Názory na tuto osobnost dělí odborníky i veřejnost. Bezmezný obdiv nebo zatracení.

Se svou kritikou přispěchali i velcí muži světového fotbalu. Franz Beckebauer, noblesní fotbalista i člověk, a Johan Cruyff, obdivovaný technik i trenér.

Oba skvělí hráči ovlivnili vývoj světového fotbalu a také úspěšně trénovali. Mourinha ale nemohou vystát.

Co je podstatou a příčinou Mourinhova úspěchu i kontroverznosti?

Trenér musí v první řadě rozumět své práci. Ale ještě důležitější je, aby si získal hráče, kteří za něj na hřišti potí krev.

A u hráčů – fotbalových osobností – to není jednoduché.

Zdá se, že v „kabině“ je Mourinho pánem a respektovanou personou.

Mourinho však přinesl do fotbalu také mnoho prvků z kategorie šoubyznysu se vším, co k tomu patří.

A na tomto poli je tento Portugalec opravdovou extratřídou.

Vždyť stačí pohled na titulky článků posledního týdne:

„Mourinho není v Realu všemocný. Jeho setrvání v další sezoně je nejisté“, „Mourinho je po výhře Realu zase na koni, s Valdanem prý nemluví“, „V Realu zuří válka. José Mourinho zakázal sportovnímu řediteli Jorge Valdanovi přístup do hráčské kabiny“, „Mourinho dostane v Realu větší pravomoc, další El Clásico je na obzoru“, „Rozhodl jsem se vrátit do Anglie, šokoval Mourinho vyjádřením“, „Svěřenci trenéra Josého Mourinha zaváhali v této sezoně popáté – padli s Osasunou“.

To vše stihl pan Obdivovaný i Nenáviděný za posledních sedm dní.

A co k tomu sám „provokatér“?

„Chci znovu objevit tu radost, kterou jsem z téhle práce měl. Nemám nic připraveného, jen chci být zase šťastný.“

A proto, ať je Mourinho jaký je, já mu fandím a jeho slovům rozumím…

Jiří Kubíček
Autor je bývalým dlouholetým fotbalovým funkcionářem