Dokážete si představit, že by Olomouc v dnešní době vyhrála extraligu?

Nikdy neříkej nikdy. Samozřejmě, že Olomouci bych to přál, ale je to vždycky souhra náhod. To se musí opravdu v play-off sejít všechno.

Hostem podcastu Hanácké ozvěny byl hokejový trenér a bývalý obránce HC Olomouc Aleš Flašar. Moderuje sportovni redaktor Deníku Ivan Němeček
Hanácké ozvěny: legenda Flašar o titulu, pádu Mory i Augustově vojně

Vy jste na tom ale před sezonou 1993/1994 nebyli o moc lépe. Nebyli jste žádný favorit. V sezoně předtím skončila Olomouc jedenáctá. Vy jste do týmu přicházel jako jako posila. Jaká byla očekávání před tou nakonec mistrovskou sezonou?

Tenkrát manažer Pavel Čech sestavil velice dobrý, kvalitní tým. Nás tam přišlo, tuším, pět nebo šest kluků z Ostravy. Udělali jsme dobrou partu, ale sezona zprvu nebyla kdoví jaká. Než jsme si sedli, trvalo to. Ale nakonec jsme se v závěru dostali do play-off. A mančaft si sedl a měli jsme dva kvalitní gólmany. Pavel Cagaš, naše jednička, ten byl úplně top. Takže obrana byla kvalitní. Měli jsme to sice těžké, postoupit do vyřazovacích bojů bylo náročné, ale my jsme neměli co ztratit. A věřili jsme si.

Před play-off se stala na dnešní dobu nevídaná věc. Vyloženě na vyřazovací část vás posílili dva hráči z Německa. Přišli Jiří Dopita a Josef Řezníček. Byl to také zlomový faktor?

Já si myslím, že ostatní mančafty posílily daleko víc. Třeba my jsme začínali v Budějovicích a tam přijel Janne Laukkanen, který poté hrával v NHL. Přijel tam Jirka Lála, který vyhrával bodování v Německu. My jsme na poslední chvilku sehnali právě Řezňu a Jirku Dopitu. Ti kluci zapadli do týmu a bylo to pro nás oživení. My jsme kádr neměli bůhvíjak široký, a když přišli dva kvalitní hráči, tak to byla velká pomoc.

Výstava k 30. výročí extraligového titulu HC Olomouc v Caffé Trieste
30 let od titulu Mory: olomouckou kavárnu ovládli hokejoví mistři

Taky v prosinci nastala změna na trenérském postu. Přišel pan Josef Augusta. Jak jste to tenkrát brali? Byl to impulz, který který hodně pomohl?

Trenér Augusta byl pan trenér. To se musí nechat. Když přišel k nám, byli jsme trošku paf, protože na nás začal uplatňovat „jihlavské metody“. Pamatuju si, že jsme šli za manažerem Pavlem Čechem a říkali mu:

„Pavle, prosím tě, nedá se vysvětlit Pepíkovi, že nejsme Dukla Jihlava, že my prostě máme jiný přístup?“ Pavel s ním promluvil a Pepa trošku ubral v tom, co chtěl mimo trénink. Ale na ledě nám dril vůbec nevadil. Tam jsme ho poslouchali na slovo, respektovali ho. Nám spíš vadily věci kolem.

Jaké máte na mysli?

Třeba že máme být už hodinu před tréninkem v ribanu a rozcvičovat se. A to tenkrát pamatuji, jak Honza Vavrečka říká: „Jak máme být hodinu před tréninkem v ribanu, když my jsme někde teprve u Potštátu?“ Jezdili jsme totiž z Ostravy. Nebyli jsme vojáci. Bylo nás dost starších hráčů, kteří měli jiný přístup. Ale potom vznikl kompromis, utvořili super tým i s trenérem. To bylo důležité. Šli jsme za ním a bylo to super.

Jak vypadal váš hokej herně? Po základní části jste měli druhý nejnižší počet obdržených branek. Soustředili jste se hlavně na hru odzadu? Změnil něco trenér Augusta?

Hodně nás rozbruslil. To nám možná chybělo, protože tehdy jsme dělali přípravu individuálně každý sám. Ne že by byla špatná, ale chyběl nám tam trošku drajv. Pepa nás rozjezdil. Obrana vycházela, podobně jako u dnešní Olomouce, z kvalitního gólmana. My jsme se pak rozjeli a začali lítat po ledě. Stíhali jsme daleko víc než než předtím, proto jsme si dovolili taky víc dopředu.

Když jsme u stylu hry, dá se to vůbec srovnat s dnešním hokejem? Je to třicet let a česká extraliga se posunula hodně dopředu.

Srovnávat se to samozřejmě nedá. Každé období má svá pro a proti. Hokej se hrál daleko tvrdší, než se hraje dneska. Když se podíváte na Nagano, tam byly zákroky, za které by si dneska hráč už nezahrál. Myslím, ale že to k hokeji patřilo. Dnešní hra je samozřejmě daleko rychlejší, ubylo na tvrdosti. Vypadly některé zákroky, bodyčky, tvrdost. Na můj vkus se dnes hokejisté víc válí po zemi. Už mi to připadá trošku jako fotbal.

Vy jste zrovna typ hráče, který neměl problém s tím přijímat rány, skákat do střel. Měl jste rád tu tvrdou hru?

Měl. Já jsem tak byl naučený. My jsme měli v mládeži takové trenéry, že když jednou jeden obránce uhnul před střelou, tak trénink začínal tím, že si nás postavili a stříleli do nás do obránců. A my jsme ty puky museli chytat. Takže já jsem to měl v krvi, chodil do každé střely, co to šlo, vše jsem to v uvozovkách sbíral. Když nás trénoval pan Vůjtek, tak říkal, že nepotřebujeme třetího brankáře, že máme Flašku. Dneska se to hraje trochu jinak. Ale ta obětavost tam musí být taky pořád.

Zpátky do play-off v roce 1994. Ve čtvrtfinále jste porazili České Budějovice 3:0 na zápasy. Tam to bylo relativně v pohodě, ne?

Ono to nebylo tak jednoduché. My jsme přijeli do Budějovic a ty za sezonu doma moc zápasů neprohrály. A byly opravdu našlapané, měly šest velkých posil. Důležitý byl první zápas, který jsme vyhráli. Pavel (Cagaš, pozn. red.) to zavřel a my se dostali do vedení 2:0. To nikdo nečekal. A Budějovice to úplně zlomilo.

A pak přišla na řadu památná série proti vítězi základní části – Kladnu se slavnými jmény – Paterou, Vejvodou a dalšími. Jak se vám podařilo otočit sérii z 0:2 na 3:2?

Kladno mělo silný a sebevědomý mančaft. Dvakrát jsme tam prohráli, ale ty zápasy nebyly jednoznačné. Jenomže oni si dost věřili. Paradox byl, že když jsme přijeli z Kladna v noci domů, před stadionem stálo asi padesát, možná ještě víc diváků a řvali „Mistři, mistři!“ Jo, tak my jsme se všichni smáli, jestli se ti kluci nezbláznili, nebo co. Dobře jsme se pak připravili, Kladeňáky nikdo moc rád neměl, řekli jsme si, že musíme urvat ty dva zápasy doma. A pak děj se vůle boží. Pamatuji si, že jsme prohlásili, že když oba zápasy doma uděláme, zvládneme pak i ten třetí venku. Ale víte, jak to je, musely bychom vyhrát tři po sobě, což v té době, tuším, nikdo nedokázal.

Mistři! Vítěz české extraligy HC Olomouc s trenérem Josefem Augustou. Oslavy extraligového titulu v olomoucké plecharéně 11. dubna 1994
Olomoucký zázrak! Podívejte se, jak Mora před 30 lety slavila titul

Současná Mora přišla o vedení 2:0 v sérii předkola, tam to bylo umocněné tím, že mečboly promarnila doma. Vy jste to měli naopak, jak moc vám pomohli fanoušci? Plná plechárna vás dohnala ke srovnání série na 2:2?

Diváci hráli velkou velkou úlohu. Nečekali jsme, že hala bude praskat, mysleli jsme, že si řeknou, že prohráváme 0:2 a je hotovo. Ale ne, oni nás hnali a my jsme šli za tím, bylo to neskutečné. Publikum bylo neskutečné.

V rozhodujícím semifinálovém zápase na Kladně rozhodovaly sérii nájezdy. A rozhodl je Jiří Dopita. Trénovali jste hodně nájezdy už třeba během série, protože rozhodovaly potom i ve finále?

Že bychom se na to nějak specializovali? To ne, protože jsme věděli, že pár střelců máme a pořád jsme věřili tomu v brance, že to pochytá. Nějaké nájezdy jsme samozřejmě jezdili, ale že bychom se na ně zaměřili, to si nevybavuji.

Ještě jedna věc k semifinále. Vyrojily se spekulace, že brankář Kameš v něm prodával zápasy. Ale taky se říká, že to zároveň byl výborný tah manažera Čecha, který se hodně ukazoval s kladenskými hráči na veřejnosti. Aby vznikaly podobné fámy. Vzpomínáte si na to?

Určitě nevím o tom, že by že zápasy byly kupované, protože Kladno mělo velký zájem postoupit. Ba naopak, oni vstupovali do nás, jestli bychom my neměli zájem. A to jsme prohrávali 0:2 na zápasy, řekli jsme, že v žádném případě. Ale je pravda, že Pavel Čech nám něco řekl. Měli jsme v Kladně hodně kamarádů, tak jsme tam do nich semínka sváru házeli. Jako jestli něco dostali, nebo nedostali. A dělali jsme si z nich legraci, což mančaft protivníka nahlodává. Ještě když hrajete rozhodující zápas a vedete po první třetině. Tam je tohle opravdu úplně rozložilo.

Cítili jste pak před finálovou sérií, že by to mohlo proti Pardubicím vyjít, když už jste zvládli takové semifinále?

Když jsme se přesouvali k nám domů za stavu 1:1 na zápasy, tak jsme věřili, že už to nepustíme. Šli jsme za tím a ta úžasná kulisa! Lidé nás hnali, my jsme byli s prominutím schopni ten puk sežrat. Nám bylo úplně jedno, jestli nás to trefí do hlavy. My jsme si pro svůj cíl šli. I s tím, že nás tam bylo asi pět z Vítkovic, kteří o rok dříve stáli na straně poražených, a strašně moc chtěli titul urvat. Nepřipouštěli jsme si, že bychom nevyhráli.

Říká se, že až devět tisíc lidí se vmačkalo do plechárny…

Tam nebyly vidět schody, lidé seděli, kde se dalo. Já si myslel, že hala to nemůže ani udržet. A nevím, jak to Pavel Čech udělal, ale v momentě, kdy zahoukala poslední siréna, tak všichni začali střílet šampaňským. Já nevím, jestli to dostávali ke vstupenkám, ale bylo to neskutečné, neskutečné. Pamatuju akorát, že jsem si lehl v drese na led a zapálil si doutník.

Česká hokejová reprezentace se před přípravnými zápasy v Karlových Varech sešla na ledě v Říčanech. Jakub Sirota
Dáme si to spolu ještě jednou. Mora udržela reprezentanta

Pak se slavilo už v kabině, později jste se přesunuli na Pevnůstku. Jaké to bylo? Prozradíte něco pikantního?

Neprozradím, pamatuji si naposled Pevnůstku. Ale na co nezapomenu, byla tam velká kašna, ve které bylo šampaňské. A ty bublinky cirkulovaly s nekonečným množstvím šampaňského pořád dokola a my chodili a nabírali si. Bylo to bezedné (směje se). Nádherné okamžiky.

Jak se těšíte na 12. duben a připomenutí těchto chvilek?

Moc. A doufám, že se nás sejde co nejvíc v hojném počtu. Bohužel, někteří už nejsou mezi námi, což nás mrzí, tak je pozdravíme do nebe a rádi zavzpomínáme. Byl to historický okamžik, první český titul, nikdo s námi nepočítal.

Nemáte pocit, že se na to trošku zapomíná? Že Olomouc vyhrála vůbec jako první tým historie českou extraligu?

Já si myslím, že člověk, který vede olomoucký hokej, pan Fürst, to nemůže přenést přes srdce. A to je velký problém. Místo toho, aby se hodily nějaké staré sváry za hlavu a fungovalo to. Byl to jeden tým, byla to Olomouc, byla to Mora. A myslím, že by na to měli být hrdí. Je to škoda. Mě to mrzí.

Na druhou stranu se mluví o tom, že právě zisk mistrovského titulu klub de facto zadlužil a v následujících letech se zapříčinil o pád a prodej licence v roce 1997 do Karlových Varů. Jak se na to díváte vy?

Víte, ono to je tak, že když někteří sponzoři naslibují peníze a nedodrží své sliby, dopadne to špatně. Hokej byl už tenkrát o penězích. Hráli jsme v sezoně po titulu Ligu mistrů, v níž jsme skončili čtvrtí a neudělali ostudu. A to, že se to potom takhle sesypalo, to se může stát skoro v každém menším klubu. Vypadne vám jeden, dva velcí sponzoři, a je průser. Peníze se těžko shání. A možná to tenkrát vedlo k tomu, že klub prostě padl. Je to škoda.

Tohle se tedy tenkrát stalo? Vypadli sponzoři?

Určitě. Akorát se o tom moc nemluvilo. Víme, že někteří vypadli a byl tam problém.

Berete titul s Olomoucí jako největší úspěch kariéry?

Protože jsem Vítkovičák, strašně rád vzpomínám na stříbro, které jsme získali o rok dříve. A tvrdím dodnes, že kdyby zrovna Pavel Cagaš neodešel, když se s ním nedohodly Vítkovice, tak jsme ten titul udělali už rok předtím s Vítkovicemi. Je to pro mě ale jeden z vrcholů kariéry, protože na Olomouc nikdy nezapomenu. Pro mě to bylo nádherné období, nádherný rok. Celé vedení, celý tým včetně Pavla Čecha, který postavil kolem sebe lidi a dokázal všechno zorganizovat. Pro mě to byl tenkrát mladý manažer, ale můžu říct, že tak schopných manažerů jako on jsem zažil za kariéru málo.