Pavoučí slib

Ve vedlejším rohu bydlel velký pavouk s dlouhýma nohama, takový morous to byl. Malý pavouček ho ale měl moc rád a vzhlížel k němu. Byl starší a zkušenější a uměl utkat ty nejjemnější, ale i nejpevnější pavučiny. Když pak čekal na mouchu, smotal se do takové malé kuličky, aby nebyl skoro vůbec vidět. Občas mu chvíli trvalo, než ty své dlouhé nohy rozmotal.

Pavouček za velkým pavoukem často chodil, vždy si to přicupital na kraj jeho lehké pavučiny a chtěl si povídat. Zajímalo ho, co velký pavouk zažil a viděl a koho potkal. Ten ale moc sdílný nebyl, sem tam něco utrousil o černé mouše, zelené mouše a pořád si něco mumlal pod kusadla. „Ale no tak, pane pavouku, jste tak velký a moudrý, povídejte.“ „Neruš, ty jeden pavoučí kluku, mám moc práce se svojí pavučinou. Co tady vlastně pořád děláš, máš si vylepšovat tu svoji,“ odsekl.

Jo, pavučina, malý pavouček s úžasem pozoroval, jak velký spřádá svoji sít. Panečku, to bylo něco, dokázal na něj koukat hodiny. Velký pavouk se tedy tvářil, že ho jeho přítomnost obtěžuje a někdy i malého pavoučka odháněl, ale ve skrytu duše byl rád, že má takovou, ačkoli trochu otravnou, společnost, nikdy mu to ale neřekl. „Teda, pane pavouku, tahle síť se vám ale povedla, taky bych chtěl jedou takovou umět,“ říká jednoho dne malý. „No, když jinak nedáš, tak sem můžeš chodit, kdykoliv budeš chtít, a dívat se, jak si pavučinu zdokonaluji,“ vysoukal ze sebe velký pavouk, až se sám podivil, kde se v něm vzala taková přátelská nálada. „Vážně? Opravdu?“ vyhrkl ze sebe ten malý, „no to je paráda, tak to já slibuju, že sem k vám budu chodit každý den a budu se všechno pilně učit. Hurá.“ Velký pavouk se trochu zalekl: „Ale… ale to sem nemusíš chodit každý den, ty kluku jeden,“ zamručel velký pavouk.

Pohádky květinové víly – kapitola 15. Svatba

A tak to šlo den za dnem. Jedno odpoledne se malý pavouk nudil a šel se houpat na svoji pavučinu. Na tenkém vlákně skákal dolů a zase šplhal nahoru, jupííí, jééé, bavilo ho to přenáramně. Ale v tom se to stalo, vlákno ho neudrželo a bum bác… pavouček spadl rovnou pod pavučinu do hrnka s mlékem a začal se topit. „Pane pavouku, pane pavouku, pomoc, já neumím plavat,“ volal malý pavouček do rohu. Velký pavouk si toho rámusu všiml, zastavil se, ale dál dělal, že nic neslyší, ani se neobtěžoval, aby se šel dolů podívat. „To ten prcek dělá zase nějakou neplechu, jen ať se z toho dostane sám,“ zamumlal. „Glo-glo-glo…“ hekal pavouček a zahlédl, jak se velký pavouk po jeho volání zastavil. „Haló, tady jsem.“ Avšak odpovědi se nedočkal. Když už měl mléka až po uši, uslyšel: „Bzzz-bzzz-bzzzz.“ Vedle, na stole u hrnku poletovala velká moucha a pila rozlité kapky mléka.

Pavouček nezaváhal ani vteřinu: „Paní moucho, hálo, tady, prosím, pomozte mi ven,“ volal. Moucha přiletěla na okraj hrnku a uviděla, jak se malý pavouk topí… „Bzzz, jé, pavouk, a má problémy, ha, to se podívám, to bude zábava“ a posadila se na kraj hrnku. „Paní moucho, prosím, pomozte mi, neumím plavat… glo-glo-glo…“ „Já, moucha, a pomoct pavoukovi? Pcha, to tak… vždyť na světě je to tak zařízeno, že my mouchy a vy pavouci jsme odjakživa nepřátelé a nepomáháme si. Vy nás chytáte do svých lepavých pavučin a já ti budu pomáhat? To tak…“ Moucha seděla a koukala se na chudáka pavoučka, jak lapá po dechu. Ten už nemohl a zavřela se nad ním hladina. V tu chvíli ucítil, že ho něco táhne nahoru, chytil se kraje hrnku a uviděl mouchu.

„Kuc-kuc-kuc“ kašlal malý pavouk kapičky mléka. „Děkuji, paní moucho, zachránila jste mi život.“ „No, nějak jsem se na to tvoje trápení nemohla dívat, ona to až taková zábava nebyla… a bylo mi tě líto, jsi takové malé pavoučí trdlo.“ „Děkuji, přísahám a slibuji na pavoučí čest, že když vy jste mi zachránila život, já zachráním ten váš, pokud budete v nouzi.“ Moucha se pousmála a trochu rozpačitě povídá: „No, tak se dej dohromady a neskákej na pavučině, podruhé už tady nemusím být.“ „Nebudu, na shledanou,“ volal malý pavouček. „Sbohem,“ odpověděla moucha. Pavouček se vrátil do své pavučiny a odpočíval, byl po tom plávání v mléce dost vyčerpaný…

Pohádky květinové víly – kapitola 14. Slunečnicový ráj

Probudil ho silný, povědomý bzukot „bzz-bzz-bzz“. Otevřel oči a uviděl, že se moucha, co mu zachránila život, chytila do sítě velkého pavouka naproti v rohu. Jejda, musím jí jít pomoct. Pavouček utíkal, co mu nožky stačily. „Pane velký pavouku, prosím, zadržte,“ volal už z dálky. „Prosím, prosím, zadržte, tu mouchu nechejte být, zachránila mi život, když jsem se topil v mléce.“ Velký pavouk se zarazil. „Topil v mléce? Ha, tak přece jen měl ten malý nezbeda problémy. Nu což, nic se mu nestalo a já tu mám jednu buclatou mouchu,“ mumlal si pro sebe a chystal se na ni. „Pane pavouku, prosím, já jí dal slib, slíbil jsem jí, že na oplátku zachráním její život, když to bude potřeba.“ „COŽE? Ty jsi dal mouše slib??? A já ji jako kvůli tomu mám nechat jít???“ smál se velký pavouk, div že nespadl z pavučiny.

„Ale mouchám nemusíš nic slibovat, jsou to jen mouchy, nic neznamenají, na světě je to tak zařízeno, že pavouci a mouchy jsou nepřátelé a my je chytáme do sítí… už rozumíš? A jdi mi z cesty, mám tu oběd.“ Pavouček se zamyslel. Že by měl pravdu? Když to říká velký moudrý pavouk, tak to přece musí být pravda, nebo ne? I moucha něco takového říkala. Malý pavouček byl zmatený, ale musel rychle přemýšlet… „Ale-ale,“ koktal… „to přece nejde, pane pavouku, ona zachránila můj život a já vás přišel poprosit na oplátku za ten její, vždyť jsme přeci kamarádi a můžeme si vyjít vstříc.“ S velkým pavoukem nic nehnulo. „Běž odtud, než se doopravdy rozčílím, chytila se do mé sítě, tak je má a nějaké tvé pavoučí sliby a řeči jsou mi ukradené.“ „Ale to je přece jedno, komu ten slib dáte, jestli pavoukovi nebo mouše, a já jí to nejen slíbil, ale přísahal na pavoučí čest,“ řekl hrdě pavouček!

„CO? Ty si mě dovoluješ přirovnat k obyčejné mouše? A přísahal jsi na pavoučí čest? Že se nestydíš, ty ani žádnou pavoučí čest nemáš, jsi ostuda všech pavouků, ty pavoučí nicko, běž mi z očí.“

Pohádky květinové víly – kapitola 13. Chráněná oblast květinové říše

Pavouček se zarazil a nechápal tak zlá slova velkého pavouka, kterého měl tolik rád… „Vždyť já jsem přeci nic špatného neudělal.“ Velký pavouk konečně rozmotal všechny nohy a spěchal k mouše. „Musím ji zachránit stůj co stůj, a když to s velkým pavoukem nejde domluvou, musím si poradit jinak.“ Pavouček věděl, jak má svou síť velký pavouk postavenou, znal na ní každé vlákno. Rychle si usoukal silný provaz, pořádně se rozhoupal a HOP, velkou rychlostí vrazil do nosných vláken pavoukovy pavučiny a ta se začala hroutit. Mouše se v tom zmatku podařilo vyprostit a rychle ze sítě vyletěla. „Cos to udělal, ty nevděčný malý pavouku,“ řval vzteklý velký pavouk, to je tvá vděčnost po tom všem, co jsem pro tebe udělal?“

Malý pavouček najednou prozřel: „A co jste pro mě udělal? Mohl jsem se jen dívat, jak pořád dokola pletete svoji síť, a když jsem potřeboval pomoct, ani jste se neohlédl. Víte, pane velký pavouku, sliby se mají plnit, ať je dáte komukoliv, ale vy jste jen zahleděný sám do sebe a nikoho nemáte rád, už za vámi nebudu chodit, nejste takový, jak jsem si myslel.“ Velký pavouk se na chvíli zarazil a pak zavolal: „Jen si jdi, já tě nepotřebuju, to ty jsi za mnou dolízal jako malá otravná housenka, a ještě k tomu zachraňuješ mouchy, no hanba na tebe.“

Malý pavouček už neopověděl, vrátil se do své pavučiny a na velkého se ani nepodíval. Tak to šlo den za dnem, týden za týdnem. Velký pavouk čím dál častěji po malém pokukoval a začal přemýšlet. I když si to nechtěl přiznat, ten malý neposeda mu chyběl a snad měl i v něčem pravdu. Až to jednoho dne nevydržel, sebral odvahu a sám velký pavouk šel za malým pavoučím klukem s prosíkem: „Ahoj, ty kluku jeden pavoučí,“ řekl nesměle velký pavouk, „neslíbil jsi mi náhodou, že za mnou budeš chodit každý den, co?“

Pohádky květinové víly – kapitola 12. Pan Špenát

„Dobrý den,“ odpověděl pavouček chladně, „to ale bylo ještě před tím, než jsi se choval tak pyšně a povýšeně, velký pavouku,“ řekl silným hlasem. Velký byl překvapený, vůbec toho malého pavouka, co na něj dřív tak obdivně zíral, nepoznával.

„Já…já jsem se ti přišel omluvit, nebyl jsem k tobě spravedlivý a taky už vím, že se sliby mají dodržovat. Nooo, a tenkrát, jak ses topil v mléce…. Hmmm… viděl jsem tě, teď je mi moc líto, že jsem ti nešel pomoct.“

Malý pavouček se nechtěl nechat obměkčit: „Tak aspoň konečně vím, jaký doopravdy jsi.“
„Tak promiň, pavoučku, víš, já tě mám docela rád a je mi samotnému smutno. Prosím, můžeme být zase kamarádi?“ zeptal se opatrně velký. Malý se už nechtěl dál zlobit a uvěřil mu, že to myslí vážně, vždyť za ním sám přišel, to už muselo být tedy něco. Než malý pavouček stihl odpovědět, uslyšeli povědomé „bzzz-bzzz“. Moucha přiletěla na drobky od snídaně. „Ahoj, moucho,“ volal malý, „už dlouho jsem tě tu neviděl.“

„Ahoj, pavoučku, přiletěla jsem ti poděkovat, že jsi mě zachránil, nevěřila jsem, že takový malý pavouček něco dokáže… ale vidím, že máš návštěvu, tak to já radši zmizím.“ „Nemusíš se už bát, velký pavouk za mnou sám přišel, aby se mi omluvil, už pochopil, že sliby se mají dodržovat a když někomu zachráníš život, že je to opravdu velká věc.“ „To máš pravdu“, souhlasila moucha, „nikdy ti to nezapomenu, pavouku bzzz“, vzlétla moucha. „Já tobě taky ne, moucho, měj se hezky a dávej na sebe pozor.“

Velký jen mlčky nevěřícně poslouchal a pak povídá: „No a já si celý život myslel, že na světě je to odjakživa zařízeno úplně jinak.“

Autor: Alena Srbená