Jsem týpek do kavárny, říká herec a milovník fotbalu Jan Jiráň

Působíte velmi činorodým dojmem. Co jste dělal, když se zavřela divadla a zrušila veřejná vystupování?
Snad to nebude znít příliš koženě, ale já rád pracuju. Domnívám se, že by člověk měl být užitečný. Po celý život se věnuju devateru řemesel a samozřejmě počítám i s desátou bídou, takže když se zavřela divadla, přešel jsem bez mrknutí oka k jiné činnosti. Každý den cvičím na hudební nástroje, to zůstalo stejné, ale večer, místo abych jel do Ypsilonky, sedal jsem k psacímu stroji a psal. Koncem minulého roku mi vyšly dvě knížky. Již deset let se věnuji projektu „Nebojte se klasiky!“, pro který jsem napsal rozhlasové dramatizace dvanácti oper. A cédéčka s hvězdným hereckým obsazením měla nečekaný úspěch, dokonce jsme za ně dostali i zlatou desku. Společně s Robertem Rytinou jsme na úspěšnou edici navázali a napsali jsme knihu „Nebojte se opery!“.

Dvanáct příběhů pro každého, kdo by se chtěl dozvědět, jak to dopadlo s tajemnou princeznou Turandot, s prostopášným donem Giovannim či kdo komu prodal nevěstu Mařenku. Mnoho let mě také přitahuje příběh o Opičím králi. Román Putování na západ z konce 16. století je jedním ze čtyř klasických románů čínské literatury. Kdysi jsem napsal pětihodinovou dramatizaci, ve které účinkovalo více než čtyřicet herců, pak vznikla kniha v próze Opičí král, leporelo pro děti a během covidu jsem napsal knihu Opičák Sun. Je psána ve verších a nechal jsem se inspirovat nejen klasickým příběhem, ale i úžasnými ilustracemi Zdeňka Sklenáře z 60. let minulého století.

Byl jste talentovaným fotbalistou. V osmnácti jste se rozhodoval mezi sportem a uměním a zvolil jste umění. To na rozdíl od fotbalu můžete dělat celý život.
Mohl bych třeba trénovat nebo bafuňařit. Fotbalovou kariéru jsem si prodloužil až do dvaapadesáti let, ale je pravda, že divadlu a muzice se můžu věnovat až do smrti. Stále ještě nevím, čím chci být, až budu velký, a tak pro jistotu opečovávám všechny své profese.

Manželství mi zachránilo život, říká zpěvák Michal Malátný z Chinaski

Na jaké nástroje hrajete?
Mým hlavním nástrojem je příčná flétna. Hraju také na kytaru i na další takzvané dřevěné nástroje, tedy na klarinet a saxofon. Ale k nim se teď chovám poněkud macešsky. Při fotbalu mi soupeř nechtěně vyrazil přední zuby, a tak si ty fungl nové šetřím. Cvičím prakticky denně. Miluju jihoamerickou hudbu, bossa-novu, bolera a tanga. V mládí jsem byl mnohokrát u zrodu různých kapel, ale teprve po letech mi tehdejší spoluhráči přiznali, že jsem je strašně rozčiloval – chtěli hrát jazzrock nebo big beat a já přicházel na zkoušky se španělkou a tvrdošíjně jsem brnkal Dívku z Ipanemy či Corcovado. Teď hrajeme s kontrabasistou Františkem Uhlířem a naše hudební chutě si jsou konečně blízké.

Líbí se mi, že se u vás láska k fotbalu potkává s jemným humorem a gentlemanstvím.
Dřív bylo i fotbalové prostředí noblesnější. Vždyť za první republiky, jak to vídáme ve filmech pro pamětníky, chodili pánové na fotbal v obleku a v klobouku. Pamatuju si, kdy na letenskou tribunu chodíval režisér Martin Frič, herec Václav Voska či básník Jaroslav Seifert. Během zápasu se na soupeře vymýšlely spíš vtipné glosy, než že by se pěstovala totální nenávist a hrubost jako dnes. Hrálo se za méně peněz, pro čest a slávu dresu klubu. Jak říká klasik, žádné manželství není tak pevné jako láska k milovanému klubu, tak proč tolik buranství. Fotbal je přece hra pro srdce.

Chtěl jsem se vyvarovat možného faux pax – tak jsem si raději zjistil, že jste sparťan…
To jsem. Hned od prvního zápasu, který jsem viděl na Strahově, jsem si oblíbil útočníka Ivana Mráze. Maminka mi musela na všechna trička našít jeho osmičku. Tehdy se čísla neprodávala v krámě, a tak mi je maminka vystříhala ze starých, třeba i květovaných košil. Dokonce jsem první den ve škole poprosil paní učitelku Brožkovou, zdali by mě mohla k tabuli vyvolávat jako Ivana Mráze. Ona nás měla opravdu ráda, a tak svolila. Jak já jsem se těšil, že se ozve: „A k tabuli půjde Ivan Mráz!“ To jsem pak šel hrdě přes celou třídu, koukal jsem, jestli holky koukají, a vždycky jsem uměl, abych neudělal svému vzoru ostudu.

Ten nápad se líbil i mým spolužákům, a tak brzy chodili k tabuli Josef Masopust, Andrej Kvašňák, Václav Mašek či Ján Geleta a další fotbalisté. Zajímavé bylo, že od nás z Pohořelce to bylo, co by kamenem dohodil na Letnou nebo na Julisku, a tak k tabuli nechodil nikdo ze Slavie ani z Bohemky. Tyhle kluby byly totiž od nás daleko, až na druhém břehu Vltavy.

Vidím, že fotbal je vaše veliká vášeň.
V roce 2012 jsem měl tu čest cestovat společně s někdejšími československými fotbalisty, kteří po padesáti letech od slavného finále na šampionátu v Chile letěli do Sao Paula na setkání s brazilskou reprezentací. Jen co jsme se vznesli k nebi, na palubě letadla zhasla světla. Letadlo stoupalo mezi mraky a vedle mě sedělo pět stříbrných Chilanů, jak jsme našim fotbalistům začali říkat, když získali stříbrnou medaili. Pánové Masopust, Tichý, Mašek, Jelínek a Štibranyi! Hrdinové mého dětství, jejichž fotografie jsem si vystřihoval a lepil nad postel, tu seděli vedle mě.

Aby pasažérům hodiny ve vzduchu nad Atlantikem utekly, měli před sebou na opěradlech malé televize se širokou škálou programů. Filmy, koncerty klasické i populární hudby, dokumenty. Ovšem všichni bez rozdílu pohlaví i věku, ženy, muži, děti i starci, si vybrali stejný dokumentární film. Samozřejmě, že o fotbale! A dokument začínal černobílými záběry z finále mistrovství světa z roku 62! Když Josef Masopust vstřelil vedoucí gól na 1:0, emoce se mi hrnuly nosními i ušními dírkami ven jako bublinky právě otevřeného šampaňského. „To je on! Tady ten pán je Josef Masopust!“ chtěl jsem zvolat na celé letadlo, ale křikl jsem to jen do ucha svému nic netušícímu sousedovi a ukazoval na šedovlasého gentlemana sedícího šikmo přes uličku. „Co prosím?“ nechápavě zavrčel můj soused, který neměl pochyb o tom, že si k němu sedl cvok.

Mělo to nějaké pokračování?
O pár hodin později se udál jeden z nejkrásnějších zážitků, které mi fotbal v životě připravil. Večeřeli jsme v hotelu a ve dveřích se objevil osmdesátiletý pán. Okamžitě jsme poznali legendárního útočníka Mária Zagalla, kterému se přezdívalo Šedý vlk. Pomalu, trochu shrbený se šinul přes sál, když si ho všiml Jirka Tichý. Také vstal a kráčel k němu. „To tys mě hlídal?“ zeptal se pan Mário. „To jsem byl já,“ odpověděl Jirka Tichý a oba rytíři se po padesáti letech objali. Nejsem numizmatik, peníze moc nesbírám.

„Z něj obchodník nebude,“ konstatoval kdysi můj tatínek, když jsem ve školce vyměnil máminy stříbrné hodinky za známku Klementa Gottwalda. A tak mi je líto, že je dnes ve fotbale tolik peněz. Čím více peněz, tím méně úcty. Ani přestupy mezi Spartou a Slavií se mi nelíbí. To je jako kdyby přestoupil někdo z Rychlých šípů do Bratrstva kočičí pracky anebo naopak. A co mám na fotbale opravdu rád, je to vrcholně demokratické prostředí, stírání společenských rozdílů. V kabině se sejde úředník, dělník, učitel či doktor, všichni se převléknou do stejných dresů a vytvoří jeden tým.

Pavel Nový má na Putina i covid jasný názor. A slušná slova nepoužívá

Máte i nějakého manuálního koníčka? 
Já vím, mám hovořit o hobby. Sbírám staré fotbalové fotografie, čajové kalíšky a spoustu dalších věciček, ale na chataření mě opravdu neužije. Nikdy jsem chatu neměl, nemám totiž na ni čas. A navíc se od přírody štítím přírody. Nemůžu kutit ani se hrabat v zahrádce nebo natírat plot, protože nesnáším pokecané kalhoty a špinavé ruce. Z toho důvodu se v létě ani nemůžu natřít opalovacím krémem. V mládí to bylo poněkud snadnější, protože jsem měl vedle sebe bratra. Ten je velice zručný a šikovný. Dokáže třeba rozebrat motorku do posledního šroubku, všechny ty podivné součástky a táhla očistí, znovu to složí dohromady, a co mě udivuje – vypadá to zase jako motorka, sedne na ni a odjede. Já bych z toho složil tak maximálně Duchampův artefakt.

Žádám asistenci i při výměně žárovky. Ale na jednu kutilskou historku si vzpomínám. V dětství jsme s bratrem k Vánocům dostali kolo. Jenže to nebyl Favorit s frajerskými berany, nýbrž kolo Pionýr s potupnými řídítky, kterým se říkalo vlaštovky. Byli jsme vděčni za společné kolo, naši neměli moc peněz, ale cítili jsme jako křivdu i to, že ten Pionýr byl červený. Řešení jsme vymysleli hned. Rozbili jsme kasičku, koupili stříbřenku a v obýváku jsme kolo přetřeli na stříbrno. Rodiče pochopitelně nejásali nad stříbrným obrysem bicyklu, který se nám otiskl na koberec.

Považujete se tedy se svým odstupem od přírody za městského člověka?
Absolutně. Jakmile přestanu cítit dlažbu pod nohama, znejistím. Přírodu respektuju, i odpad třídím, ale zvířatům se snažím neplést do cesty a jsem rád, když se ona vyhýbají mně. Jsem týpek do kavárny. Z našich civilizačních zlozvyků nemám rád kouření. S vděčností jsem přivítal, že se už v hospodách nekouří. Ale když nesedím a nepíšu v kavárně a jsem na fotbale, tak mi je občasný závan zapálené cigarety dokonce příjemný. Ta naředěná vůně tabáku a přepáleného omastku, ve kterém se kroutí klobásy, patří k fotbalové atmosféře. Vnímám je jako vonící dotek starých časů, kdy se ještě na dřevěných tribunách skandovalo: „Do toho, do toho! Tempo, tempo!“ a nadávalo se: „Vy saláti, jak to zase hrajete?“ a po faulu se křičelo: „Sůra, deset!“

Prý jste byl v Kanadě mezi Indiány. To je na člověka stranícího se přírody úctyhodný výkon.
Byl jsem v rezervaci na ostrově Manitoulin v Huronském jezeře. Odžibwejové mě tam vzali i na jejich iniciační horu, kde mladí indiáni musejí přežít týden o samotě. To bych se svým strachem nepřežil, určitě bych zůstal ve vesnici a se ženami bych před vigvamem vydělával kůže. Na hoře Dreams Rock, obklopen spoustou indiánů, jsem se nebál a na památku splnění bobříka odvahy jsem si chtěl odnést kamínek. Jenže si toho všiml náčelník. „Jan, kdyby to udělal každý, tak tu za chvíli tu horu nemáme!“ mračil se. Ale viděl, že mi je to líto. „Ty o ten kamínek hodně stojíš, viď,“ řekl smířlivě, „tak když tu Manitouovi něco necháš, můžeš si ho vzít.“

Já šátral po kapsách, ale kromě klíčů, několika bankovek a dokladů jsem v nich nic neměl. Náčelník mi nabídl cigaretu. „Víš, že nekouřím,“ odmítl jsem. „Vezmi si ji,“ trval na svém. A pak mi to došlo. Vzal jsem si cigaretu, rozlomil ji a tabák vysypal na zem. Náčelník na mě spiklenecky mrkl. „Teď si vezmi ten kamínek, Manitou rád kouří.“ Po několika letech jsem skupinku Odžibwejů provázel po Praze. A vzal jsem je na svůj iniciační kopec. Jsem z Pohořelce, tak jsme vyrazili na Petřín. Ukazoval jsem jim Prahu, která se vyhřívala ve slunci pod námi, a říkám jim: „Kluci, vy mi to nebudete věřit, ale celé dětství jsem si tady na tom kopci hrál na indiány.“ Náčelník zamyšleně kýval hlavou a pak řekl: „Vidíš, na nás si v Kanadě nikdy nikdo nehrál.“

Vaší velkou zálibou je i četba.
To je pravda. Od osmnácti let jsem neodešel z domova bez knížky. Často u sebe mám i dvě nebo tři, kdyby se mi něco stalo, abych mohl v nemocnici rovnou číst. Někdy mám ovšem jen slovníčky a učím se slovíčka. Nejsem velký talent na jazyky, ale mám výdrž a učení mě baví. Indiáni mi u ohně opakovali – nemáme nic, jenom příběh – a já si rád povídám, zejména se staršími lidmi, kteří jsou studnicemi příběhů. A tak se učím jazyky, abych je mohl poslouchat.

Parní lokomotivy zblízka. Nablýskané parní krásky lákají do muzea v Lužné

Pro samé příběhy jsme zamluvili knihy…
Mám rád vypravěče. Nedávno jsem dočetl dvě sbírky povídek od Somerseta Maughama. Kdysi, když se nemohlo cestovat, jsem s oblibou čítával příběhy Grahama Greena, které se často odehrávají v exotickém prostředí. Během zimy se utíkám ohřát ke knížkám jihoamerických autorů. Miluju Ernesta Sábata, Maria Benedettiho, představitele chicano literatury Rudolfa Anayu. Často se vracím k půvabným povídkám Williama Saroyana. A samozřejmě miluju příběhy o fotbale. Ty umí skvěle vyprávět Osvaldo Soriani. Argentinec připomínající vyprávěním Hrabala a Otu Pavla. Nedávno mě pobavil povídkou, ve které se sejdou dva dědoušci v supermarketu postaveném na místě bývalého hřiště a mezi vystaveným zbožím si ukazují, kam to tehdy střelili šajtlí gól.

Jsem věcař. Mezi mé koníčky patří sbírání různých sentimentů a připomínek vzpomínek. Několikrát jsem byl s Janem Schmidtem v Torontu na návštěvě u Josefa Škvoreckého. Jednou jsme pili k večeři pivo Mississippi Mud. To prý pijí v každé americké detektivce staré školy a pan Škvorecký nám tím detailem chtěl udělat radost. Tu prázdnou lahev mám dodnes v knihovně vedle podepsaných Škvoreckého knížek. Rád čtu i indiánské autory. V jejich vyprávění přirozeně ožívají věci i živly.

Několik let jsem spolupracoval s Delawarem Danielem Davidem Mosesem, na jeho verše jsem psal hudbu. Když jsem mu písničky přehrával, nikdy nic neřekl. Jak jsem čítával u Karla Maye, jako indián nehnul brvou. Byl jsem smutný, že se mu mé noty nelíbí. Až když jsme se po měsíci spolupráce loučili, zeptal se, zdali si může ty písničky nahrát. „Víš,“ řekl mi, „ jedu za maminkou. Ona sice bydlí ještě v týpí, ale už tam má hifi a ty naše písničky by jí udělaly děsně velkou radost.“

Psal jste prý na stroji a opravy do textů vlepoval na papírkách, takže vaše scénáře připomínaly naducaná leporela. Pracujete pořád stejně?
Psacích strojů mám doma osm, remingtonky, underwoodky… Ovšem dnes už píšu na notebooku, ačkoli s tím dost zápasím. Celý život se držím záměrně dva kroky za novými technologiemi. Jsem přesvědčený, že tím získávám čas. Nejen na práci, ale třeba i na čtení. Když nepoužíváte internet, nebrázdíte myší po sítích, nejezdíte autem, zbude vám hromada volného času. Spoustu písniček i textů jsem napsal právě v tramvaji. Inspirativní jsou pro mě i ty utíkající ulice za oknem, ale i šum povídajících si lidí. Dnes žijeme v hamburgerové době. Obědváme, pracujeme, telefonujeme a snad i spíme za chůze nebo přímo v běhu. Vím, že si v každé době starší lidé stěžovali na rychlost. A tak je to i dnes přirozené. Já sám se snažím šoupat opatrně nohama proti směru otáčení zeměkoule a snažím se ji tak trochu zpomalit.