„Zhruba před patnácti lety sboru hrozil zánik, hasičiny se tehdy drželo jen pár lidí,“ říká Jaroslav Kunert, velitel jednotky a Sboru dobrovolných hasičů Nová Hradečná.

„Nebyl zájem a asi ani ochotná ruka, která by vstoupila a děti vedla. Obecní úřad pak nařídil, aby se prodal i požární automobil, který tady byl. Takže deset let byl sbor bez techniky a k dispozici měl pouze jen obecní traktor a dvě motorové stříkačky a zastaralé hasičské vybavení,“ pokračoval velitel.

Asi před šesti lety se pak složilo sedm kluků, kteří si řekli, že zkusí dělat požární sport.

„Obuli jsme se do toho tak, že jsme udělali družstvo mužů a rok na to i ženský tým. Od té doby vedeme mládež, je nás šest vedoucích a máme šestadvacet dětí. Dvě družstva starších a dvě mladších žáků. Účastníme se soutěží jak v Olomouckém okrese, tak i v okresu Šumperk. Jsme totiž úplně poslední obec Olomouckého okresu,“ vysvětluje Kunert.

U hasičů byl dědeček i otec

Dnes má sbor okolo třiasedmdesáti členů.

„Zjistili jsme, že první stříkačku sbor dostal ještě za dob Německa. Když tehdy vyhořela hospoda, tak se zdejší občané složili na stříkačku,“ zavzpomínal čtyřiadvacetiletý dobrovolný hasič, který je zároveň i členem výjezdové jednotky v sousedních Troubelicích.

„Oproti nám je tamní jednotka požární ochrany zařazena do třetí kategorie, takže vyjíždím trochu častěji než kolegové z naší obce. Pak ty zkušenosti, které tam získám, předávám zdejším klukům. Třeba jak by se měli chovat u ohně,“ popisuje mladý muž, který už od dětství toužil stát se hasičem.

Jak by ne, vzor měl ve svém tatínkovi i dědečkovi, kteří dobrovolnými hasiči byli dlouhá léta.

„Být u hasičů, potom jsem jako dítě vždycky toužil. Jenže v tu dobu tady byl generační klid, o práci s mladými se nikdo nezajímal, takže jsem u hasičů od osmnácti let. Táta je u hasičů už asi třicet let, i dědeček byl dlouhá léta velitelem. Když jsem nastoupil, tak mi po dvou letech předali funkci velitele, namočil jsem se do toho až po uši,“ popisuje své začátky s úsměvem.

Říká, že člověk musí mít hasičinu v srdci, jinak by ho to nebavilo.

„Je to i o dobré partě a dobrém pocitu, že se sejde skupina lidí, kteří si rozumí a dokážou život v obci obnovit. A když je potřeba, tak víte na koho se obrátit, je to o vzájemné pomoci. Vím, že vždycky toho kamaráda na telefonu mám, a když budu potřebovat, přijede mi pomoct,“ dodává mladík.