"Napadne tady deset centimetrů sněhu a jsme odkázání sami na sebe. Jezdí nám sem jednotka profesionálních hasičů ze Šternberka, ale dnes při vybavení, které máme, už ví, že se mohou spolehnout na lidi, kteří tady slouží. Máme vybavení jak na nehody, tak i na další zásahy,“ říká velitel jednotky dobrovolných hasičů v Moravském Berouně, Petr Michailidis.

Jeho manželka je starostkou moravskoberounského sboru a oba slouží v hasičských barvách už asi třicet let.

Vůbec první sbor byl v Moravském Berouně založený v roce 1872, byl ale německý. Ten český ve městě funguje až od roku 1945.

„Pamatuji ještě některé členy, kteří jej zakládali. Už nejsou mezi námi, před dvěma lety umřel poslední,“ říká Michailidis.

Dnes sbor čítá asi okolo šedesátky lidí, ve výjezdové jednotce jich je šestnáct. Zdejší hasiči se však mohou pochlubit nejen vybavením, které je téměř na profesionální úrovni, ale taky úspěchy, které získala hlavně jejich ženská družstva v požárním sportu.

„Požární sport začal érou chlapů mé generace, kdy jsme se v roce 1987 probojovali na Mistrovství republiky do Hradce Králové. Časem začali závodit i manželky a přítelkyně a ty vyrostly až na takovou úroveň, že se v roce 2001 probojovaly na světovou olympiádu do Finska. Pohárů a titulů v ženské kategorii je nespočet,“ popisuje velitel jednotky, který jako někteří další její členové pracuje, coby profesionální hasič na Libavé.

SERIÁL: DOBROVOLNÍ HASIČI na OLOMOUCKU

„Dneska tady pokračuje generace našich dětí. Jsme zvyklí závodit na české špičkové úrovni, v kategorii žen se nám to daří lépe. Ženy jsou totiž daleko zodpovědnější než muži,“ doplňuje s úsměvem.

Hasičství se mu přitom do krve dostalo až později, v rodině hasičskou tradici totiž neměl.

„Můj táta pochází ze severu Řecka, máma je Hanačka z Horky nad Moravou. Zlom nastal v momentu, když jsem praštil s lyžováním a bratranec mě přitáhnul k požárnímu sportu. K dobrovolnému hasičství člověk totiž sklouzne velmi rychle. Stačí rok a už je tam,“ říká a dodává:

„Je tady dobrá parta, na kterou se člověk může spolehnout. Když jde do tuhého, tak vím, že kamarád mi stojí za zadkem.“