O tom, že rodák z Ústí nad Labem v Olomouci zanechal silnou stopu, svědčí fakt, že spolu s ním se do nové knihy fanouškům podepisoval i trenér Karel Brückner a na druhé straně stolu, v roli žadatelů o autogram, byly takové osobnosti jako někdejší manažer Sigmy Jiří Kubíček nebo trenér Roman Pivarník.

Martine, nechytáte už dva roky. Čím to, že jste se dal na spisovatelskou­ dráhu?
To bych neřekl, že jsem se dal na spisovatelskou dráhu (směje se). Byl jsem ale hodně rád, že mě pan Pavlis a nakladatelství oslovili. Strašně mě to potěšilo, protože jsem byl průměrný kluk, který začínal od nuly a nebyl nikde protežovaný.

Bylo to hodně těžké, dát vzpomínky dohromady?
Pracovali jsme na tom půl roku. Pan Pavlis vždycky přišel s otázkami k určité kategorii. Týkalo se to míst, kde jsem působil, i nějakých soukromých věcí. Já jsem pak pomalu vzpomínal. Občas jsme se k něčemu vraceli, protože jsem si vzpomněl na další zajímavé věci.

Na co jste vzpomínal nejraději? Byla nějaká část, ve které jste si vyloženě lebedil?
Lebedil jsem si vlastně ve všem. Je to můj život. Je to příběh kluka, který si v mládí dal nějaký sen a šel za ním. Musel ve fotbalovém i osobním životě překonávat překážky. Když se mu s tím podařilo vypořádat, tak se posunul o stupínek výš. A když byl zase až moc na hrušce nebo lítal někde ve hvězdách, tak mu život dal za hlavu a spadnul zase na zem do bláta.

Jsou tam i nepříjemné věci? Třeba váš odchod z Olomouce do Drnovic v roce 1997?
Já jsem se k tomu zase tolik nevracel. Olomouce se tam ale týká velká část. Spíš jde o takové ty vnitřní záležitosti, kdy se mužstvu nedařilo nebo když tady byla aféra kolem alkoholu a další různé věci, které třeba lidé ani nevnímali, protože to byla vnitřní záležitost klubu. Je to o tom, co všechno taky sportovec na vrcholové úrovni prožívá.

Když jste mluvil o stupíncích, po kterých jste šplhal vzhůru, který byl ten nejvyšší? Mistr světa v chytání přímých kopů? Nebo snad Liga mistrů ve Slavii?
Celkově je ta knížka o postupu výš a výš. O učení se i v tom fotbalovém životě. S tím, že to vyvrcholí tou Champions League. Je to ten nádherný závěr. Sen o dobytí českého titulu se nakonec splnil.

Vaše kniha se jmenuje Čaroděj. Jak tahle přezdívka vznikla?
Vznikla už za působení v Drnovicích, kde to o mě řekl jeden hráč v rozhovoru. Ale lidem se to uchytilo v paměti až po tom památném zápase v odvetě kvalifikace o Ligu mistrů s Ajaxem.

Ve Slavii trénujete mladé brankáře. Bude to pro ně teď povinná četba?
Povinné to určitě nebude (směje se). Pokud ale někdo bude chtít poznat život profesionálního sportovce nebo mě osobně z trochu jiné stránky, tak má v té knížce možnost.

Co návrat do Olomouce? Je někdy v budoucnu možný?
Nevylučoval bych to. Momentálně jsem ve Slavii, mám to tam na rok, ale co se bude dít dál, to nevím. Tady v Olomouci teď je zkušený trenér gólmanů, dokonce se mnou dělá i nejvyšší trenérskou licenci. Zatím tedy není proč se sem vracet. Můj vztah k Olomouci je ale pořád stejný. I když teď devět let vlastně dojíždím a jsem teď tady spíš jako host.

Brückner byl můj učitel

Dnes je tu s vámi i Karel Brückner. Jaký k němu máte vztah?
Musím říct, že na něj vzpomínám velice dobře. Jsem opravdu rád, že tento člověk sem dnes se mnou přišel. Byl to můj učitel a strašně moc mu děkuju, že mě dostal do fotbalu. Dal mi šanci chytat první ligu, dal mi šanci okusit i národní tričko. Byl to ale taky on, kdo mi dával pocítit tu tvrdou realitu profesionálního sportovce. Časem ale člověk pochopí, proč to tak bylo a kam vás to nakonec dostalo.

Řešili jste spolu váš konec v reprezentaci? V knize píšete, že vám spočítal oslavu narození syna v roce 2002?
Dřív jsme si něco řekli, ale teď už vůbec ne. U trenéra Brücknera to bylo vždycky tak, že když něco ví, tak to dál nekomentuje. Uznává činy. A když cítil, že v hierarchii toho týmu nemám místo, tak to prostě udělal tak, jak to bylo.

Čaroděj očima Karla Brücknera
Martin Vaniak a Karel BrücknerNerad vzpomínám, ale Martin mi samozřejmě utkvěl v paměti. Přišel k nám takový poněkud neopracovaný z Hodonína. Od prvního dne byl velmi pracovitý. A právě ta práce z něj udělala brankáře s jistým elegantním stylem.
Už za dva nebo za tři roky se vypracoval v jedničku a nakonec uspěl nejen v Olomouci, ale i na všech svých ostatních štacích.

Jeho charakteristika? Velká odrazová síla a chytání na lajně. Ty své čarodějné zákroky měl právě tam.
Problémy měl zase trošku s vybíháním, což mu nakonec zůstalo i ve starším věku. A také trošku hra s nohou, když už se o tom bavíme důkladně.
Myslím, že v dnešní době by už měl problémy, protože brankář už má dnes i jinou dimenzi. Je to vlastně rozehrávač.
Na druhé straně ty jeho přednosti byly na takové úrovni, že jeho slabé stránky to v podstatě eliminovalo.