O uplynulém víkendu jsem zažil oslavy, které mně zůstanou v paměti do konce života.

Nejdřív ale pár slov k pátečnímu zápasu, ve kterém jsme doma porazili Karabukspor čtyři nula.

Hosté u nás zpočátku trochu zlobili, ale pak zřejmě propadli skvělé atmosféře a zápas se postupně změnil v naší exhibici.

Já ji sledoval z tribuny, protože trenér dal příležitost rozloučit se s našimi fanoušky hráčům, kteří odehráli většinu sezóny.

Mě by měl čekat poslední zápas sezóny na hřišti posledního Kayserisporu.

V sobotu jsme měli pozápasovou regeneraci a na večer objednalo vedení klubu jeden z istanbulských hotelů s klubem, kde uspořádalo pro hráče, jejich rodinné příslušníky a partnerky společnou mistrovskou party, na které nechybělo jídlo a pití všeho druhu.

Turci si dávali především kebab, na který jsou tady všichni zvyklí ať už s rýží či čímkoliv jiným.

Ale na švédských stolech bylo i kuře a různé saláty, takže nebyl problém si vybrat.

Na pití jsem si dával místní pivo, Efes. Sice Plzeň to není, ale nejhorší taky není.

Samozřejmě v klubu byla diskotéka, která byla uzavřená jen pro nás.

V neděli jsme měli ve dvanáct hodin sraz v tréninkovém centru, kde na nás čekala média, kterým jsme byli k dispozici.

Samozřejmě jsme tam měli připraveno i jídlo a byla to taková lehká příprava na to, co nás čekalo odpoledne.

Ani nevím, jestli někteří z kluků zažili minulé oslavy před třemi roky, ale když jsme nasedli do otevřených autobusů a vyjeli od tréninkového centra k našemu stadionu, tak mi říkali, že teď to teprve začíná.

A taky začalo. Necelých pět kilometrů jsme jeli víc jak pět hodin. Na druhý den jsem se dočetl, že v ulicích bylo na milion fanoušků, kteří slavili tak, jak snad umí slavit skutečně jen Turci, kteří fotbal milují.

Chorály, tanečky, světlice bengálské ohně. Prostě úžasné. Byl tam se mnou i táta s kamarádem a říkal, že s jeho oslavama bundesligového titulu v Kaiserslauternu se to vůbec nedalo srovnat.

Zhruba o půl desáté večer jsme dorazili na stadion, kde do té doby probíhala světelná a pyrotechnická show a kde bylo připravené uprostřed hřiště velké pódium.

Na něj nás po jednom vyvolávali, dali nám medaili a pak nám předali pohár pro mistra.

No a pak přišlo na řadu klasické vítězné kolečko. Všechno bylo perfektně zorganizováno.

Fenerbachce získal devatenáctý titul a dostihl tak v počtech titulů Galatasaray.

Prezident klubu už ale plánoval příští rok, kdy bude titul ještě cennější. Jednak bychom předstihli rivala a pak bychom mohli mít u loga klubu čtvrtou hvězdu.

Tady je totiž možné užívat hvězdu ve znaku po dosažení pětice titulů. Takže cíl na příští sezónu je jasný.

V pondělí jsem si zase zaletěl odpočinout domů na Slovácko, ve čtvrtek se vracím a v pátek už hrajeme v Kayserisporu.

Z Uherského Hradiště vás zdraví Michal Kadlec