Kliknutím zvětšíte
Nervozitu u chlapíka, ze kterého vyzařuje životní nadhled, nehledejte ani na hřišti, ani u vysmátého rozhovoru.
„Jestli teď budu volat domů, abych jim po životním zápase řekl své bezprostřední dojmy? Telefon u sebe moc nenosím, navíc si zajdu na jedno pivo, takže nechám doma všechny trochu v nejistotě, co se mnou je, a ozvu se jim až další den,“ prohlásil rodák z Vladislavi u Třebíče hned po duelu, ve kterém se poprvé v lize zapsal mezi střelce.
Máte na kontě 191 ligových minut a k tomu hned dvě branky a jednu asistenci. Není to trochu sen?
O tom jsem ani nesnil. Dřív jsem na góly raději jen nahrával, ale samozřejmě jsem rád. Nebudu říkat, že ne. Jsem spokojený, i když mě čeká velké zápisné. Proto jsem radši nedal pak už třetí gól (smích). O poločase byly totiž od kluků takové náznaky, tak jsem potom už radši ani neútočil.
Co říct k těm brankám? Správný výběr místa?
Jo, takové góly jsem dával i ve Vítkovicích. Spíš se to ke mně vždycky nějak odrazí, než že bych něco extra vymyslel. Dobře mě to trefilo.
Může to být tím, že všechny spoluhráče výborně znáte?
S některýma klukama spolu hrajeme pět, šest let, s některýma i déle. Většina z nás je z devatenáctky, co jsme spolu vyhráli celostátní ligu. Vyhovíme si na hřišti skvěle.
Navíc nevypadáte na to, že by si vaše psychika dělala něco z toho, že v lize teprve začínáte…
Ligu jsem nehrál, až teď ve čtyřiadvaceti letech. Nevím, čím to je… Prostě se bavím fotbalem, necítím žádný tlak. Ani není důvod, zatím hrajeme dobře, kombinujeme, držíme balon, vše klape.
Je v profesionálním sportu výhodou mít čistou hlavu?
Nemůžu soudit, protože se nedokážu vcítit do role jiných lidí, kteří jsou nervózní. Třeba diváků. Ale já to fakt nevnímám, prostě se snažím dělat co nejvíc, aby se mi dařilo a pomohl týmu.
Což se daří. Kdyby Plzeň neotočila duel v Plzni, měli byste stejně bodů právě jako první Viktoria.
Nenecháváme se moc unášet, jsou za námi čtyři kola. Že bychom hráli o titul nebo něco podobného? To je podle mě hodně předčasné. Snažíme se jít do každého zápasu naplno, což je zatím vidět. A vyplácí se to. Uvidíme, jestli to tak bude pokračovat dál, ale je pravda, že to pro nás fantastický začátek. Trenér měl spíš obavu, abychom po třech kolech neměli nula bodů a lidi neskandovali, ať ho vyhodí (smích).
Co vy konkrétně? Kde nastal ten zlom, že najednou hrajete mezi elitou?
Musím poděkovat Vítkovicím, snad se to ke klukům a trenérům Kopeckému s Westem dostane. Fotbal mě tam zase začal strašně bavit. Předtím jsem v béčku dva roky stagnoval, hrával jsem pravého beka, což není úplně můj post. V Ostravě pak byli skvělí kluci z různých koutů republiky. Bydleli jsme všichni na jednom místě, žili jsme spolu hodně i mimo fotbal a dali jsme se do kupy.
Je pravda, že jste chtěl seknout s fotbalem?
Než jsem šel na poslední chvíli do Vítkovic, byl jsem rozhodnutý, že v béčku dohraju sezonu a skončím. Chtěl jsem hrát někde na vesnici nebo v Rakousku a věnoval bych se jiným aktivitám. Našel bych si práci, protože fotbal mě nenaplňoval a nebavil.
Co byste dělal?
O tom jsem ještě úplně nepřemýšlel, nevím.
Teď už máte tu hlavu nastavenou pouze na fotbal?
Od té doby, co jsem šel do Vítkovic, k tomu přistupuju úplně jinak. Řekl jsem se, že se tím budu bavit, ne trápit, že se nedaří. Hraju, tak zatím mi to jde. Uvidíme, jak dlouho, protože vždycky se chvíli daří, chvíli nedaří.
Teď se daří.
Mluvil jsem s trenérem před sezonou, věděl jsem, že budu Plšovi (Jakubu Plškovi) a Hausimu (Davidu Houskovi) krýt záda. S tím jsem byl smířený. Pak se Plša zranil s Urošem, tak jsem dostal šanci, i když jsem do poslední chvíle nevěděl, že budu hrát. Teď se znovu rozhodl nezměnit sestavu, tak uvidíme, co příště na Slovácku.
Konkurence v záloze je nyní velká, co?
Nevím, neberu takové ty řeči o konkurenci. Kluci jsou mí kamarádi, a i když budou hrát místo mě, budu jim přát a fandit na lavičce.
Vaše hostování v Opavě, která o vás měla zájem, tedy padlo?
Trenér Skuhravý se se mnou s panem Pospěchem sešel na konci minulé sezony a projevili o mě velký zájem. Byl jsem rozhodnutý, že tam půjdu, ale pak volal trenér Jílek, že mě vezme do přípravy. To jsem teda nečekal. Naskočil jsem a na konci řekl, že si mě chce nechat, tak jsem zůstal.
I Vítkovice o vás opět stály.
Sice jsem tam chytil druhý dech, ale řekl jsem si, že když se mi daří a chtějí mě v Olomouci, ligu bych si rád zahrál. Nemám nějaké osobní cíle, jak si všichni dávají. Já se chci jen bavit a snažit se pracovat. Jdu do toho s čistou hlavou. Ale kluci z Vítkovic mi píšou furt, dostali pětku na Žižkově, tak tam asi mají problémy. Snad se ale nebudou zachraňovat jako my loni.
Jak vůbec vaši současnou formu vnímá rodina ve Vladislavi?
Většina lidí je nadšených, i když to nedají moc znát, protože úspěch se moc neodpouští. Ale třeba jeden z mých strejdů mi řekl, proč jsme neporazili Plzeň. Vůbec ho nebere, že hraju nejvyšší soutěž, přitom on chytal nejvýše okresní přebor (smích). Aspoň se tam pobavím.
Kdo je váš největší fanoušek?
Děda je hrozný nadšenec, hraju i za něj, aby na mě byl pyšný. Už nejezdí na každý můj zápas, protože táta dělá na baráku a nemá čas, dívá se až ze záznamu. Ale furt si voláme, rodinu mám v tomhle ohledu fantastickou.
A ženská podpora?
Máma s babičkou mi furt říkají, jak jsou nervózní, když hraju. A já jim říkám: proč se jako stresujete, když hraju já, a vy na to nemáte na to žádný vliv? Jsou to prostě ženské, nedá se jim to logicky vysvětlit, takže je v tom nechávám (smích).
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
