„Moc mě to chytlo, snažím se na sobě pracovat, co to jde a co mi to zdraví umožní,“ zapáleně vypráví o svém největším koníčku studentka Lékařské fakulty Univerzity Palackého.

V devatenácti letech již píská nejvyšší českou soutěž žen a zápasy mužů na krajské úrovni, kde patří mezi nejmladší sudí.

„Unést tlak, který je na vás vyvíjený diváky, ale především hráči, to chce vážně odvahu,“ říká.

Jak se z nadějné fotbalistky stane rozhodčí?
Mohlo za to, jako u mnohých dalších, zranění. Když jsem byla malá, tak jsem měla problémy se zády a sport, konkrétně fotbal, byl jednou z věcí, který mi pomáhal. V patnácti letech se můj stav zhoršil a musela jsem jít na operaci. Když mi táta, který je lékař, řekl, že už nebude možnost dál hrát fotbal, tak se mě zeptal, jestli bych nechtěla začít pískat. To byla jediná možnost, jak se udržet u něčeho, co mě celý život naplňovalo.

Zasáhla tedy svým způsobem vyšší moc?
Když jsem hrála fotbal, tak jsem snila o tom jej hrát profesionálně. Nechci říct, že jsem ráda za to zranění, hodně mě ovlivnilo. Ale díky němu jsem se dostala k něčemu, co mě baví víc než samotné hraní fotbalu. Nějak jsem se v tom našla, i když vím, že dostávám a ještě dostanu hodně ran. Děkuji někomu nahoře, že vůbec můžu běhat po hřišti. Je podivuhodné, že záda na to zatím nereagují a že jsou v pohodě.

Jakými týmy jste prošla coby mladá fotbalistka?
Fotbal jsem hrála od malička, od čtyř let na Bouzově za přípravku. Pokračovala jsem až do starších žáků a všechno jsem hrála s klukama, takže už tam jsem se zčásti obouchala (směje se).

Jaké byly vaše začátky s píšťalkou?
Začala jsem jako všichni, mladší přípravkou a žáky. Na začátku je to hodně těžké. Dalo by se to srovnat s autoškolou. Všechno teoreticky víte, ale když pak stojíte na hrací ploše, je to úplně jiné. Moc mě to ale chytlo, snažím se na sobě pracovat, co to jde a co mi to zdraví umožní.

Sníte o pískání na nejvyšší úrovni?
Sny mám, ale nechci to zakřiknout. Vím, že to stojí velkou oběť a hodně odříkání, abych na něco takového vůbec mohla pomýšlet. Pěkné by to bylo, ale cesta je dlouhá. Fotbal je pro mě koníčkem, ale na prvním místě by bylo stát se lékařkou.

Jak náročné je skloubit pískání fotbalu se studiem?
Časově je to velmi náročné. Nastoupila jsem do prvního ročníku a zjišťuji, že to bude velký boj, abych to zvládla. Učení je tam vážně moc a víkendy většinou strávím na fotbale.

Když se ohlédnete za vašimi začátky v krajských soutěžích mužů, jaké to tehdy bylo pro mladou dívku?
Začátek byl velmi těžký. Unést tlak, který je na vás vyvíjený diváky, ale především hráči, to chce vážně odvahu. Zatím nemám tolik zkušeností a nadhledu, který bych potřebovala. Ale věřím, že se to s přibývajícím časem bude postupně zlepšovat. Je důležité vyvarovat se opakování chyb a z každého zápasu si něco odnést.

Nedůvěru u hráčů cítím vždy

V devatenácti letech dirigujete zkušené borce, kterými se to v těchto soutěžích hemží. Je to zvláštní pocit?
Na jednu stranu si těchto zkušených fotbalistů moc vážím za to, co dokázali jako osobnosti, kam až se dostali. Na druhou stranu na hrací ploše jsem já jako rozhodčí a oni jako hráči, to znamená, že v některých situacích mě prostě musí poslouchat (usmívá se).

A poslouchají?
Jedna skupinka hráčů se mi snaží pomoct a vycházíme spolu. Pak jsou další, kteří mě trošku zkouší. Ale já to beru, je to fotbal, je tam moc emocí. Pokud to nepřekročí nějakou mez, tak je to v pohodě. Do každého zápasu jdu s tím, že to chci odpískat nejlépe, jak umím. Tak, abych nepoškodila žádný tým, aby i mužstvo, které prohraje, bylo spokojeno s mým výkonem.

Jak toho docílit?
Důležité je nastavit si metr, který v průběhu zápasu držíte. Samozřejmě jsou situace, kdy jej můžete lehce povolit, kdy hráči chtějí hrát fotbal. Pak nastávají situace, kdy musíte začít pískat více, aby se hra nedostala někam, kam nechcete. A k tomu potřebuji ještě získat zkušenosti, abych to lépe ovládala.

Necítíte od některých hráčů nedůvěru?
U hráčů tu nedůvěru většinou na začátku cítím při každém utkání. Není se co divit. Jak říká můj táta: devatenáctiletá žába chce devadesát minut říkat dospělým chlapům, co mají dělat (směje se). Je to těžký úkol uhlídat, aby se to nezvrtlo.

Jak zvládáte konfliktní situace na hrací ploše?
Já jsem většinou takový blázen, že vletím mezi hráče a dávám je od sebe pryč. Snažím se situaci uklidnit a potom s hráči mluvit individuálně o tom, jak jsem to viděla a jaké je rozhodnutí, za kterým si budu stát.

Je pro vás pískání i adrenalinová záležitost?
Je v tom i adrenalin. Utíkáte a musíte si najít pozici, abyste viděl situaci. Najednou se stane přestupek a už vám musí naskakovat, jaký bude verdikt, případně osobní trest. Všechno to se sebou souvisí a to mě moc baví.

Slečno, vy už si nikdy nezapískáte

Vzpomenete si na nějaký krizový moment během zápasů?
Vybaví se mi jedna méně příjemná zkušenost z utkání Kožušany – Olešnice u Bouzova. Kvůli špatnému postavení na hrací ploše jsem v osmé minutě neviděla přestupek brankáře hostí, za který jsem měla udělit červenou kartu a nařídit pokutový kop. Asistent situaci taktéž neviděl, protože měl hráče v zákrytu. Hra pokračovala dále a hráči domácích cítili křivdu. Když se na to zpětně dívám, tak musím přiznat, že určitě poprávu. Zápas byl od této chvíle až do konce velmi vypjatý. Zvlášť, když jsem ještě k tomu v průběhu utkání musela vyloučit hráče Kožušan po druhé žluté kartě. Pamatuji si slova fotbalisty domácích: slečno, vy už si nikdy nezapískáte, za to vám ručím. Tehdy se mi hlavou honily myšlenky, že ještě nechci skončit, že to ještě nemůže být můj poslední zápas, když už konečně pískám krajskou soutěž (úsměv). Teď už to beru trochu s nadhledem, ale tehdy jsem se bála, že už si nikdy nezapískám.

Mrzela vás ta slova?
Hodně. Ale především jsem byla naštvaná sama na sebe. I přes to všechno teď ale musím přiznat, že díky tomuto zápasu, jsem se posunula v pískání dále.

Jak dlouho pak trvá se oklepat a získat zpět sebevědomí?
V tomhle ohledu je důležité mít kolem sebe lidi, kteří vás podpoří. To znamená lidi, kteří vám nemažou med kolem pusy a řeknou vám na rovinu, co se povedlo a co se nepovedlo. Stojí za vámi v těch dobrých chvílích, i v těch zlých. Já mám to štěstí, že mám rodinu, která za mnou stojí se žije se mnou fotbalem a mým pískáním. Je důležité, aby se následující zápas povedl a aby z něj měl člověk lepší pocit.

Setkáváte se často s křiklouny, kteří ani nemají pravdu?
Nadávky je občas těžké ustát, ale je důležité si vše nebrat a nevnímat to. Fotbal vás musí hlavně bavit a musíte z něj mít radost. Trošku mě mrzí, že lidé více neznají pravidla. Možná by se to tím zlepšilo, kdyby proběhla nějaká osvěta. Když fanoušci nebo hráči neznají pravidla, tak si o tom můžou myslet svoje a pak nastávají situace, kdy dostávají rozhodčího pod tlak. Málo lidí dokáže tlak vydržet a jít dál přes zápasy, které se nepovedou. Nikdo se neohlíží na to, že s pískáním teprve začínáte, všichni od vás očekávají precizní výkon. Je důležité se nevzdat a mít motivaci a někoho, kdo vás udrží na té cestě.

Hráči vás i zkouší

Jaké situace jsou pro rozhodčí ty nejtěžší?
Za mě osobně je to simulování přestupků v pokutovém území. Hráči vás kolikrát zkouší, jestli dáváte pozor a vy se musíte rozhodnout, jestli došlo ke kontaktu, či nikoliv. Penalty rozhodují zápasy, a proto to jsou nejtěžší rozhodnutí.

V ženském fotbale jste se už dokázala prosadit do nejvyšší soutěže, pískala jste zápas Sparty i Slavie. Cítila jste velkou zodpovědnost?
Zodpovědnost roste s vyššími soutěžemi čím dál více. Ať už v mužské nebo ženské lize, jsou rozhodčí velmi přísně sledováni a hodnoceni za své výkony. Nejde už pouze o fotbal jako takový. Je to velký svět, kterého se účastní mnoho lidí. Ať už jsou to sponzoři klubů, kteří investují velké peníze, lidé, kteří se starají o fungování klubů, nebo věrní fanoušci. Každé rozhodnutí má velkou váhu a jako rozhodčí za něj berete plnou zodpovědnost. Velmi si vážím, že jsem dostala možnost odřídit zápasy první ligy žen.

Dostavila se i nervozita?
Nervozitu jsem na začátku cítila, tu mám na začátku každého utkání. Ale během prvních několika minut opadla. Potom jsem se hlavně soustředila na svůj výkon a užívala si pocitu, že můžu být toho všeho součástí.

Do tréninku kondice jsem blázen

Dají se z pohledu rozhodčí najít rozdíly v řízení zápasů mužů a žen? V čem je to jiné?
Co se týče pravidel fotbalu, ta jsou u obou stejná. Jeden z hlavních rozdílů bych viděla v tělesné konstituci. Hráči jsou fyzicky uzpůsobení zcela jinak, což vede k rychlejší a tvrdší hře než je tomu v ženském fotbale. Jako rozhodčí se musíte v mužských utkání mnohem rychleji rozhodovat, kdežto u žen máte nepatrně více času. Podle mého názoru má i ženský fotbal své kouzlo. Co jsem měla možnost vidět, mnoho hraček má velmi dobrý cit pro hru. Nemůžeme mluvit pouze o klubech jako je Sparta se Slavií, i když dominují tabulce. Na ostatních týmech je vidět práce a úsilí posouvat se neustále dál, což se začíná v posledních letech čím dál více ukazovat.

Jak se můžete posunout dál v kariéře vy osobně?
Mít štěstí, to je ve fotbale nepostradatelné. Neustále na sobě pracovat, ať už fyzicky. To je stejné jako u hráčů. Rozhodčí musí trénovat, aby udrželi s hráči krok, byli na správných místech a viděli to, co mají vidět. Hodně lidí mi říká, že v zápase běhám až moc. Samo o sobě to není špatně, ale měla bych si držet větší odstup od situací, abych je mohla správně posoudit. Jsou chvíle, kdy jsem příliš blízko a soustředím se na přestupek, že nevnímám hru jako celek. To se projeví například při udělování výhod ve hře.

Jak ve vašem případě probíhá trénink kondice?
Do toho jsem trošku blázen (usmívá se). Teď, kdy je zimní pauza, se mě snaží spíš udržet, abych nic nedělala. Protože já bych hned vyběhla na hřiště a šla bych si zaběhat. Když je sezona, dávám si intervalové tréninky – chvíli běžíte naplno, chvíli tak, abyste si mohl vydechnout. To si prokládám posilovnou a dalšími sporty, jako je třeba kolo. Ale běhání je hlavní.

Je nezbytné neustále studovat pravidla?
Pravidla se každý rok mění, takže je potřeba sledovat změny a neustále se učit něco nového. Dále se dívat na zápasy v televizi a pozorovat ostatní rozhodčí – odkoukat věci, které pak můžete vložit do svého zápasu, buď gestikulace, nebo samotný styl řízení utkání.

Fotbal v TV? O prázdninách pořád

Jak často se díváte na fotbal?
Když byly prázdniny, tak jsme sledovali fotbal skoro pořád, protože u nás je to hodně oblíbený sport. Můj nevlastní brácha hraje fotbal, taťka hrál od malička a ve fotbale působil i jako funkcionář. Jsme v tom všichni až po uši. Od doby, co jsem nastoupila na fakultu, je strašně málo času na sledování fotbalu.

Pomáhají vám zkušenosti z kariéry rozhodčí i v některých životních situacích?
Když je na mě někdo naštvaný, nebo na mě začne křičet, tak to dokážu snášet úplně jinak. Dokážu si to přirovnat k fotbalovému zápasu (usmívá se). Mám teď mnohem větší nadhled.