„Pořád jsem tvrdil, že chci v Uničově ukončit kariéru. No, málem se mi to povedlo,“ prozradil muž, který jako kapitán dovedl tým v sezoně 2016/17 k největšímu úspěchu, vítězství v MSFL. Nyní si ještě zakope v I. A třídě v Olešnici, se kterou se ve středu Uničov utká v poháru.

Po patnácti letech z Uničova odcházíte. Proč tomu tak je?
Je to pouze a jenom kvůli mému zranění. Mám vyhřezlou plotýnku. Rok jsem se snažil a udělal jsem maximum, abych se do toho dostal, cítil jsem se celkem dobře, ale v mých letech už jsem nechtěl zabírat místo, i když ta parta mi bude chybět. Mohl jsem zůstat v pozici asistenta trenéra, ale když jsem vynaložil píli, a dennodenně na sobě pracoval, tak jsem si říkal, že by byla škoda, kdybych to takhle utnul a nezkusil ještě někde někomu pomoc, i když úplně na jiné, nižší úrovni. Ale samozřejmě mě to mrzí, že jsem musel skončit takhle.

Jak se ve vás to rozhodnutí klubalo?
Zranění se mi stalo 4. srpna minulého roku. Od té doby jsem podstupoval rehabilitace, injekce a pořád se to nedávalo do kupy. Jeden týden jsem trénoval, potom to nešlo a dával jsem se několik dní dohromady. V létě jsem si řekl, že do toho vlétnu po hlavě a buď to vyjde nebo ne. Absolvoval jsem celou přípravu, byl jsem na soustředění a odehrál i zápasy, kromě těch proti týmům z první a druhé ligy. To bych nedal. Přesto jsem nebyl stoprocentně připravený a zasáhnout do mistráků a abych lhal trenérovi a zabíral místo nadějným mladým klukům, tak to není můj styl. Rozhodl jsem se ze dne na den. Bylo to v týdnu před generálkou s Prostějovem. Věděli to ale pouze pan Charvát z Olešnice, pan Nezval a trenér Žmolík. Klukům jsem to chtěl říct sám až před tím zápasem.

Jak proběhlo loučení?
Pro kluky to bylo překvapení. Nechal jsem si to na předzápasovou přípravu, kde jsem jim to oznámil. Nesl jsem to těžce a nějaká slzička ukápla. Byl jsem rád, že jsem mohl nastoupit na posledních dvacet minut, když to byla generálka a trenér věděl, že už tady nebudu. Klukům jsem popřál štěstí a aby na sobě pracovali tak jako do teď, protože se to vyplácí. Jsou to všechno mladí kluci, kteří můžou něčeho dosáhnout, jako třeba Roman Bala, který šel do Prostějova. Nebo dřív Tomáš Vasiljev, který odešel do Slovácka.

Jaký byl poslední zápas?
Užil jsem si ho. Kluci mě podporovali, abych si to užil a nebral ohled na žádné chyby. Ale když rozhodčí pískl do píšťalky a ukončil zápas, tak to na mě zase přišlo.

Jaké jste měl pocity při oficiální rozlučce před prvním mistrovským zápasem sezony proti Velkému Meziříčí?
To už nebylo tak těžké. Užil jsem si to. Kaňka byla, že to kluci nezvládli a prohráli. Ale přišlo hodně bývalých spoluhráčů, což bylo příjemný.

Dát Uničovu gól? Nedokážu si to představit

Proč bude vaším dalším působištěm zrovna Olešnice?
Asi tři čtvrtě roku mi dávali najevo, že mě tam chtějí, že se jim jako zkušený hráč hodím a počítají se mnou. Dlouho jsem nabídku zvažoval i odmítal, ale nakonec jsem si řekl, že to takhle bude nejlepší. Navíc za cíl mají postoupit do krajského přeboru. Minulou sezonu jim to uteklo jen o fous.

Není to i kvůli tomu, že to máte po cestě z práce?
Ono to vypadá, že to mám blíž, ale je to horší, než jsem to měl v Uničově. Olešnice má později tréninky, takže musím z Mírova do Olomouce a potom zpátky do Olešnice. Takže to časově vyjde hůř. Ale zase v Uničově se trénovalo čtyřikrát týdně, tady jen třikrát a bylo mi řečeno, že si to můžu naplánovat a chodit třeba jenom dvakrát.

Díky přestupu se s Uničovem potkáte jako soupeř v poháru. Jak se na zápas těšíte?
V Uničově máme facebookovou skupinu a kluci tam hned po losu dali příspěvek. Jak jsem jim říkal, že končím, tak jsem prohodil, že se uvidíme toho šestadvacátého. Nevím, jestli to ale všichni hned pochopili. Každopádně to pro mě bude specifický zápas a moc se na něj těším. Na jednu stranu doufám, že je potrápíme, na druhou že se na nás chytnou. Je to těžké. Budu jim fandit pořád, ale zase budou hrát proti mně, tak jim to budu chtít znepříjemnit. Ať vyhraje kdokoliv, tak budu rád. Nedokážu si ale představit, že bych jim dal gól. To bych jim nemohl udělat. Naštěstí gólů moc nedávám, tak to asi nehrozí.

Chtěl jsem jít hrát výš, ale nelituju

Když se vrátíme na začátek vašeho angažmá v Uničově, s čím jste do něj přicházel?
S tím, že bych ještě mohl jít hrát výš. Ale potom jsem dostal dobrou pracovní příležitost na Mírově, a i když nějaké nabídky byly, tak jsem to slušně odmítl, protože už jsem byl starší a byl jsem za tu práci vděčný. Nechtěl jsem pokoušet štěstí a nelituju toho, že jsem zůstal v Uničově, protože mě to strašně bavilo a naplňovalo. Měl jsem z fotbalu radost a potkal jsem spoustu kamarádů nejen na hřišti, ale i do života.

O jaké nabídky se jednalo?
Byla tam Zbrojovka Brno, kterou trénoval v té době pan Uličný a hráli ligu. A ještě Třinec, který nejprve sestoupil do MSFL a když postupoval zpět, tak přišla nabídka jít do druhé ligy. Tu jsem tuším dvakrát odmítl.

Pak už jste ten svůj cíl změnil?
Pak jsem už vždycky tvrdil panu Nezvalovi, že v Uničově chci ukončit kariéru. No, skoro se to povedlo. Chtěl jsem tam skončit s fotbalem, ale hlavně jsem nevěřil, že ho budu hrát do devětatřiceti let. Takže tu největší moji kariéru jsem ukončil v Uničově. Teď už ji jen budu dohrávat na nižší úrovni, protože jak říkal Řepka, že skončit s fotbalem je polosmrt, tak takhle bych to měl i já a chybělo by mi to.

V Uničově se toho za tu dobu hodně změnilo, že?
Největší změny byly v zázemí klubu. Postupně se z pískového hřiště udělala umělá tráva, vybudovaly se nové šatny, tribuna, travnaté hřiště. Šlo to hodně nahoru. Potom i kvalita trénování. Přicházeli mladší trenéři, kteří měli novější metody. V tom byl zásadní rozdíl že jsme věděli, jaký fotbal hrát. Začaly se na tréninku třeba dva dny před zápasem dělat kombinace a ty se potom v něm promítly. To jsem viděl jako velkou změnu než na začátku, když jsem do Uničova přišel. Ambice byly v Uničově vždycky vysoké. První sezonu jsme skončili třetí, potom byl nějaký úpadek, ale vždycky jsme chtěli hrát do pátého místa.

Ambice být hlavním trenérem nemám

Vzpomínat tedy budete jen v dobrém?
Jen kladně. Uničov je moje srdcovka. Za těch patnáct let nenastal žádný problém. Žádný konflikt. Všichni, co jsme tam byli nějakou delší dobu, jsme si to užívali. Vyvrcholilo to v sezoně 2016/2017, kdy jsme získali titul. To byla výjimečná sestava a pro mě největší úspěch v kariéře. Určitě nemůžu zapomenout na bývalého spoluhráče Pavla Švajdu, který už není mezi námi, ale měl jsem ho nalepeného na skříni, takže tam s námi pořád byl.

Co vám bude nejvíc chybět?
Celý ten klub. Zázemí, parkoviště, krásná tráva, umělka. Ten areál je teď skvělý, a to mi bude strašně moc chybět. A potom samozřejmě parta, trenéři, vedení i masér, který tam je už asi sto let. Uničov celkově mi bude chybět. Chtěl bych poděkovat vedení Uničova. Hlavně panu Nezvalovi, za to, jak to tam funguje. Měli jsme všechno, co jsme chtěli. Ať je to hráčská vybavenost, hřiště, soustředění. Vážím si toho, že jsem v takovém klubu mohl hrát, protože si myslím, že takhle fungující a zajištěný klub tady u nás je na téhle ne úplně profesionální úrovni spíše výjimkou.

Budete Uničov nadále sledovat?
Dostal jsem doživotní permanentku, takže ji musím využít a mám v plánu jezdit často. Neříkám, že na každý zápas, to by mě manželka asi nepochválila. Máme partičku takových starších hráčů i těch, co už v Uničově nehrají, takže se vídáme, chodíme na kafíčka a grilovačky. Takže to bude pokračovat a budu v kontaktu i s ostatními.

Věříte, že byste se mohl ještě někdy vrátit?
Doufám v to. Bylo mi nabídnuto místo asistenta trenéra. Ambice být hlavním trenérem ale nemám. Nemám na to vlohy a neláká mě studovat a podobně.

Nástupce? Václav Koutný

Co se vám vybaví, když se řekne Uničov?
Vždycky se mi vybaví zápas z roku 2009 na Sigmě, kdy jsem šel do hlavičkového souboje se spoluhráčem a kapitánem Michalem Poštulkou a udělal jsem mu něco s loktem a on od té doby nehrál. Já jsem se stal kapitánem. Byla to pro mě čest, ale na druhou stranu jsem Míšovi v Uničově ukončil kariéru, což mě mrzí.

Vidíte v Uničově teď svého nástupce?
Určitě. Nevím, jestli tam bude tak dlouho jako já, ale je to Václav Koutný, který má předpoklady. Je podobný typ, ne postavou, ale vůdcovstvím a on by tu roli mohl převzít a kabinu držet. Ještě je tam Tomáš Komenda, ale to je zase jiný typ.

Budete mít teď více času mimo fotbal. Jak jej budete trávit?
Rodina. V prvé řadě rodina, protože jsem jim hodně dlužný. Mám manželku a dvě dcery, takže se budu snažit jim to vrátit. Ale nevím, jestli to zvládnu na sto procent, protože mám ještě jiné koníčky. Rád jezdím na kole, skoro denně chodím do posilovny, takže to musím nějak skloubit. Ale chtěl bych se věnovat rodině a všechno jim splatit za těch x let, co jsem hrál fotbal.

ROMAN VEJVODA

close Legenda fotbalového Uničova Roman Vejvoda. info Zdroj: archiv Romana Vejvody zoom_in

Narozen: 7.9.1981

Výška: 193 cm

Váha: 87 kg

Post: střední obránce

Preferovaná noha: pravá

Největší úspěch: Vítěz Moravskoslezské fotbalové ligy s Uničovem (2016/17)

Kariéra: Sigma Olomouc, 1. HFK Olomouc, Horka nad Moravou, Zábřeh, Uničov, Olešnice u Bouzova.