Často mu připomínají přezdívku olomoucký Thierry Henry, kterou mu kdysi vymyslel trenér B–týmu Augustin Chromý. Také proto se Petr zdráhal vyslovit jméno fotbalisty, kterého obdivuje. „Zase se toho někdo chytí,“ smál se.

První otázka nemůže směřovat jinam než k přezdívce olomoucký Henry, kterou vám kdysi ušil trenér Chromý. Jaký k ní máte vztah?
No ptá se mě na to hodně lidí. Tuhle přezdívku už absolutně nesnáším (směje se). Dobírají si mě kvůli tomu i kluci v kabině. Byl kolem toho tenkrát takový humbuk, že lidé teď ode mě kolikrát očekávají zázraky, a když se nedaří, tak mi to docela často připomínají.

Když na vás fanoušci pískají po dvou nepovedených přihrávkách, tak vám to moc nepřidá, že?
No nic příjemného to není, to je jasné. Během chvilky vytvoří fanoušci na toho hráče daleko větší tlak. Nepomůže mu to. To je ale stejné všude, to není jenom v lize, ale i v nižších soutěžích.

Na vás je vidět, že reakce diváků dost vnímáte. Berete si to moc k srdci?
Myslím, že ne. Přece jenom jsem tam nejmladší a táhnou to jiní. Ten tlak v tomhle na mě asi zase není tak velký jako na ty starší kluky. Je pravda, že když se mi zápas nepovede, tak nad tím hodně přemýšlím. Teď už jsem se aspoň trochu naučil hodit neúspěch za hlavu. Nepřemýšlet nad tím tolik a makat dál, aby to příště bylo lepší.

Čím to může být, že první na ráně jste obvykle vy?
Když se nedařilo, tak jsem to celkem dostával pocítit. Nevím, proč to tak je. Asi si lidé myslí, že jsem prosazovaný, těžko říct. Do hlav lidem nevidíte.

Jak z toho ven?
Jiná cesta než hrát dobře a dávat góly asi není.

Hraje se vám lépe venku, kde na vás lidé nejsou tak vysazení?
Myslím, že ze začátku této sezony to tak asi bylo. Ale teď ke konci sezony to bylo i doma super. Mužstvo jelo, fanoušci za námi stáli a podporovali nás. To se člověk na ty domácí zápasy opravdu těšil. Fotbal je hodně o hlavě a o sebevědomí. Nohama se dá natrénovat leccos, ale v hlavě je to kolikrát složitější. Myslím, že to bylo vidět hezky i na nás teď na podzim. Dlouho nám to nešlo, ale jakmile jsme se rozjeli, tak si najednou každý dovolil daleko víc.

Skvělý pocit, když vyvolávali moje jméno

V závěru podzimu jste hráli opravdu báječně. Nemrzelo vás, že tu smetanu slízli hlavně kolegové z útoku Pavel Šultes s Michalem Ordošem, přestože třeba vy jste hrál také velmi dobře?
No vzhledem k tomu, že jsem to v té první půlce docela dostával, tak mi to vůbec nevadilo. Spíš jsem byl rád, že mám klid. Navíc kluci dávali opravdu hodně gólů, takže si to zasloužili. A když pak myslím s Budějovicemi začali vyvolávat i moje jméno, tak jsem na to koukal jako z jara. To byl opravdu skvělý pocit.

Může se u vás třeba udát podobná obměna jako u Michala Hubníka? Na toho lidé také dlouho křičeli, že nemá v lize co dělat, ale teď patří k oblíbencům.
Taky jsem si toho všiml. Přemýšlel jsem nad tím, čím to je. Dlouho ho nebrali, a teď najednou obrátili. Michal je pro nás hodně platný, protože dokáže mužstvo neuvěřitelně strhnout. Je dobře, že si toho lidi všimli, i když až po delší době.

Máte toho dost odehráno v mládežnických reprezentacích, dáváte góly, čím to, že v Sigmě se to tolik nedaří?
On je to trochu jiný fotbal. V lize je těžší prosadit se.

Může to být i tím, že hrajete trochu něco jiného?
Myslím, že ne. Jsem schopný zahrát hrotového útočníka ve 4–4–2 stejně jako ve 4–2–3– 1. Problém nemám ani s tím, když hraju z kraje.

Rozdíly tam ale určitě jsou. Kde se vám hraje líp?
To je těžko říct. Na kraji je to hodně o fyzické kondici, člověk musí taky bránit. Na hrotu je to zase dost o důrazu ve vápně a tak. Já se tedy nepovažuju zrovna moc za důrazného hráče. Zkoušel jsem na tom hodně zapracovat, ale myslím, že to moc v sobě nemám. A co mám radši? No já nevím. Třeba v Aberdeenu jsem hrál nahoře a hrálo se mi super, teď ke konci to bylo spíš z kraje a taky to bylo slušné, dařilo se mně i mužstvu.

Evropa není ztracená

Se Sigmou jste se letos předvedli v Evropě, byla to pro vás velká škola?
Byly to úžasné zážitky. Úplně mě uchvátila ta atmosféra. Everton hrál půl hodiny neskutečnou tužku, ale fanoušci je i tak pořád podporovali. V Aberdeenu zase tleskali nám, když jsme šli ze hřiště. Hodně nás mrzelo, že zápas v Liverpoolu s Evertonem skončil tak, jak skončil. Byli jsme z toho hrozně zklamaní, protože jsme hráli dobře a měli jsme na lepší výsledek. I domácí zápas by dostal úplně jiný náboj. Ale už je to pryč. Nedá se nic dělat.

Jak reálná je šance, že si to příští rok v Evropě zopakujete?
Šanci určitě máme. Hlavně přes pohár. Na druhou stranu ani v lize to ještě není úplně ztracené, ale musela by nám vyjít první tři kola. Kdybychom byli ve hře na obou frontách, tak by to bylo nejlepší.

Co se změnilo, že stejné mužstvo, které hrálo ve druhé polovině ligy, najednou bojuje o poháry a také v Evropě je schopno obstát se ctí?
Když přišel trenér Psotka, tak jsem tam první půlrok nebyl, protože jsem byl zraněný. Takže tu úplně prvotní změnu těžko můžu popsat. Řekl bych to tak: Když tady byl pan Pulpit, tak řekl, že s tímhle mužstvem prostě nemůže hrát ofenzivně. A na tom tu hru postavil. Hlavně vzadu na nulu a jeden gól buď nějak dáme, anebo nedáme a skončí to nula nula. Trenér Psotka naopak do nás vtlouká, že máme hrát hodně ofenzivně, že máme na to, soupeře přehrát. To samozřejmě se sebevědomím udělá hodně, a když pak na hřišti vidíte, že to opravdu jde, tak tomu věříte. Jak jsme se bavili, psychika hraje důležitou roli. Do kabiny přišla uvolněnější atmosféra, trochu jiné myšlení a pak i výsledky. Pak už to jde samo.

Už jsme nakousli vaše vážné zranění kolena. Jste na něj teď opatrnější?
Já myslím, že nijak zvlášť. Pár lidí mi už řeklo, že to není to samé jako předtím. Že jim připadám opatrnější, ale já si nic takového neuvědomuju.

Na návštěvě v Manchester City

Návrat byl asi hodně složitý, že?
Samozřejmě to bylo náročné. Dřív jsem nebýval vůbec zraněný. Ani třeba na týden s kotníkem, a pak najednou přišlo tohle. Ze začátku jsem vůbec nevěděl co dělat, protože jsem byl zvyklý každý den trénovat a to jsem najednou nemohl. Hodně mi pomohli rodiče, přítelkyně a nejbližší okolí. Pak to docela uteklo, i když jsem celkově přišel vlastně o rok. Ale po nějaké době už jsem mohl začít s rehabilitací a s přípravou na návrat. Velmi dobře se k tomu postavila taky Sigma. Nabídli mi prodloužení smlouvy o rok a ukázali, že se mnou počítají. To mi psychicky hodně pomohlo.

Posílilo tohle gesto váš vztah k Olomouci?
Asi jo. Jsem tady od malička. Mamka mě v šesti přivedla na nábor, kde mě vybral pan Tetera. To byl asi úplně první trenér. V páté třídě jsem přešel na základní školu Heyrovského do sportovní třídy. Tam se mnou chodil třeba Mira Štěpánek, Tomáš Pospíšil, později pak přišel ještě Kuba Heidenreich.

Teď tedy máte na programu splacení důvěry Sigmě, takže nehrozí žádný brzký odchod do zahraničí?
Určitě. Nikam nespěchám, chci si tady v Olomouci získat lidi na svou stranu, něco předvést a dát nějaké góly a pak se uvidí.

Nějaké nabídky už v minulosti byly?
Byl jsem se podívat v Manchestru City. Ale bylo to ještě před mým zraněním a ještě před příchodem šejka. Už tenkrát tam ale měli krásné tréninkové centrum. Jedno pro áčko, další pro mládež. Na člověka to udělá dojem a je to velká motivace, aby ten mladý hráč na sobě pracoval.

Vás nelákalo v patnácti odejít do takových podmínek a zkusit se prosadit tam?
Spousta hráčů odešla brzy a pak se neprosadili. Nikdo je tam nezná. Takových kluků naberou hromadu, a když se chytí jeden, tak se jim to pořád vyplatí. Myslím, že je lepší udělat si nejdřív trochu jméno tady u nás, nasbírat zkušenosti, dodělat školu a až pak případně vyrazit ven. Přijde mi, že pak je to jednodušší.

Auta a právničina

Když jsme u školy, tak co máte vystudováno?
Já jsem studoval gymnázium tady v Olomouci. Takže mám maturitu. Samozřejmě jsem toho do školy moc nenachodil, kolikrát se mi po tréninku nechtělo. Ale to je asi normální.

Spolužákům ani učitelům to nevadilo?
Byli jsme sportovní třída, takže to nebylo nic neobvyklého. Byli tam atleti, házenkářky, takže s tím jsem žádné problémy neměl. Spolužáci, stejně jako učitelé měli hodně pochopení.

Donutit se k učení bylo asi sem tam dost těžké že?
No mamka mě musela trochu nutit, ale potom, když už se to blížilo, tak jsem chtěl i sám. Říkal jsem si, že když už jsem se dostal tak daleko, tak bude dobré to dodělat.

Co byste dělal, kdyby jste nehrál fotbal?
Hrozně mě vždycky bavila auta, takže jako úplně malý jsem chtěl být řidičem autobusu (směje se). Že bych měl být fotbalistou, to mě vůbec nenapadlo. Jinak by mě bavila právničina, ale je mi jasné, že to je velká dřina, že člověk toho musí hodně umět.

Odkdy už jste tedy začal přemýšlet o kariéře fotbalisty?
Dá se říct, že tak ve třinácti nebo ve čtrnácti už jsem měl kolem sebe nějaké lidi, kteří mě směřovali k tomu, ať se soustředím na fotbal, protože by ze mě mohlo něco být. Ať se vykašlu na holky a podobně a dávám tomu všechno. Takže tam mě asi napadlo, že by nebylo špatné živit se něčím, co mě baví a co je navíc i dobře zaplacené.

Na ulici mne nepoznávají

Byl to problém, udržet se v těch klíčových letech, kdy se chodí do hospůdky, na diskotéky a podobně?
Vždycky jsem byl hodně poblázněný do fotbalu, takže většinu kamarádů jsem měl odtud, i když samozřejmě pár jich bylo i ze sídliště. Ale s tím, že bych se musel držet zpátky, jsem žádné velké problémy neměl. Ani mě to nikam moc netáhlo. Pak když jsem se dostal do áčka, tak jsem občas někam zašel, když bylo volno, ale radši jsem třeba doma s přítelkyní.

Když už vyrazíte ven, poznávají vás na ulici?
Musím říct, že ani moc ne. Teď když jsme měli šňůru, tak mě zastavili lidé na městě, jestli se vlastně bude hrát s Teplicemi, a s Tomášem Hořavou nám jeden pán gratuloval po vítězství nad Brnem. Ale není to nic velkého.

Jste připravený na to, že třeba jednou vám bude ta popularita až na obtíž?
To, co má třeba Pavel Nedvěd, že někde psal, že ani nemůže v Turíně jít po městě, asi není už tak příjemné. Ale je to taková daň, nedá se s tím nic dělat. Ale když občas někdo zastaví člověka na autogram, tak to potěší.

Fascinuje mne Messi

Když se ještě vrátíme k fotbalu, tak jaký máte vzor, když Henryho už moc nemusíte?
Já bych radši nikoho nejmenoval, protože se toho zase někdo chytí (směje se). Rozhodně bych se nechtěl k někomu přirovnávat.

Tak co třeba, který hráč na vás udělal největší dojem?
Totálně mě fascinuje Messi. Přijde mi pomalu jak nadlidský hráč. Jak vede balon a nikdo mu ho nemůže sebrat, protože mu ani na milimetr neodskočí. I když ho obránci mají přečteného a vědí, co udělá, tak stejně mu ta klička vyjde, protože ji prostě udělá perfektně. Třeba teď v Kyjevě, když ho pořád okopávali, tak on se stejně vymotal.

Takže cíl je hrát jako Messi?
No to nevím (úsměv). Samozřejmě, že bych chtěl umět to, co on. Kdo by nechtěl.

Itálie by se mi líbila

Co vysněná liga?
Asi spíš ty jižní země, ale do Španělska moc českých hráčů nechodí. Itálie by se mi líbila. I když zase prostředí je oproti Anglii nebo Německu nesrovnatelné.

A co Rusko? Odtamtud jsou lukrativní nabídky…
Tak samozřejmě, že každý by se chtěl zabezpečit. Do nějakého průměrného klubu by se i asi nechtělo ani kvůli penězům. Ale je to těžké říct, i když si člověk jen takhle představuje.

Jak trávíte čas volna před začátkem zimní přípravy? Nechystal jste se třeba do tepla jako někteří spoluhráči?
Mám první volno, kdy nemusím dohánět školu, takže si toho užívám. Občas si zajdu zacvičit, ale na dovolenou spíš až v létě.

Máte vysněný dárek od Ježíška?
Žádný asi nemám. Nic mi nechybí. Snad jen nějaké drobnosti. Spíš docela rád kupuju dárky. Když něco uvidím, co by se někomu blízkému líbilo a hlavně hodilo, tak mu to koupím, pokud si to můžu dovolit. Rád dělám lidem radost.

Ještě na závěr tradiční vánoční otázka. Kapr, nebo řízek?
Já si dávám řízek. Ale děláme doma obojí, protože se u nás jí i kapr.

Jakub Petr

  • narozen: 30. dubna 1990
  • výška: 186 cm
  • váha: 71 kg
  • post: útočník
  • starty v první lize: 30
  • góly v první lize: 2
  • ligový debut: 18. 3. 2007 (Liberec – Olomouc 2:1)
  • první ligový gól: 14. 9. 2009 (Mladá Boleslav – Olomouc 2:2)
  • starty v reprezentaci (U16, U17, U18, U19): 36
  • góly v reprezentaci: 12

O manažerovi: Spolupracuji s panem Zbořilem. Jsem u něj od nějakých třinácti let, takže už k sobě máme určitý vztah. Pomohl nám třeba i finančně v době, kdy jsme na tom nebyli nejlépe.

O jídle: Všechno, mám rád těstoviny, lehčí jídla. I když nepohrdnu ani steakem nebo svíčkovou, ale že bych si dal něco nezdravého jenom proto, že mám volno, to ne.

O tenise: Kdybych nehrál fotbal, asi bych hrál tenis. Když je třeba Wimbledon, tak sleduju přenosy. Fandím Federerovi, to je fantastický hráč. Ani nemusí mít nejlepší den, a stejně je schopný předvést neskutečné věci.