Čtyřiadvacetiletý záložník nejenže pochází z Vysočiny, v mládí se několikrát marně zkoušel v jejím dresu prosadit, ale navíc zná velmi dobře z jarního působení ve Vítkovicích i trenéra Ivana Kopeckého, jenž momentálně čtrnáctý celek HET ligy vede.

„Mám strach, abychom ho neposlali od kormidla! Snad má pozici pevnou, abych já nebyl tím strůjcem jeho destrukce,“ vypráví se smíchem exkluzivně pro Deník jeden z objevů Hanáků.

Vladislav je městys ležící východně od Třebíče, který má něco málo přes tisíc obyvatel.

Právě tam, v místě svého bydliště, začal Jiří Texl s fotbalem, než se přesunul do okresního města.

Trenéři arogantní, spoluhráči nic moc

A protože mu začala být brzy malá i Třebíč, logicky měla být dalším schůdkem Jihlava. V její teplákovce sice absolvoval téměř každou přípravu s vrstevníky, přestup se však nikdy neurodil.

„Vždycky mi bylo řečeno, že bych byl až dvanáctý hráč. Nikdy mi tam nesedli ani ti lidi, trenéři byli arogantní, spoluhráči taky nic moc…“ vysvětluje upřímně Texl.

„Když teď tak zavzpomínám, tak dobrej kluk byl akorát Lukáš Masopust, s tím jsem kamarád, jinak se tam z mládeže nikdo moc neprosadil. Jedině ještě Kliment, zbytek nevím, asi skončil s fotbalem,“ dodává.

Texl se tak rozhodl zůstat v Třebíči, aby se čirou náhodou za pár let stěhoval do Olomouce.

K překvapivému přestupu mu paradoxně pomohl nejlepší kamarád, se kterým hrál fotbal, seděl v jedné školní lavici a fandil Manchesteru United.

„On hrál v útoku, já v záloze a vždycky jsem mu za sezonu nahrál tak na třicet gólů. I proto se stal třeba nejlepším střelcem Kouba Cupu,“ vzpomíná.

Fotbalem se bavit, ne trápit

Kde však v onom příběhu hraje roli Sigma?

„Jednou jsme hráli ve Vyškově, pan Machálek se tam jel na něj podívat, ale odvezl si mě. Přijel jsem do Sigmy na trénink a pan trenér Gregovský mi řekl, že mě chce za Plšu (Jakuba Plška), který byl posunut do devatenáctky. A od té doby tady nějak válčím,“ usmívá se Texl.

Právě s dorosteneckou devatenáctkou později slavil titul v celostátní soutěži a doufal, že se postupně přesune do áčka.

Jenže zatímco roky přibývaly, šance nepřicházela. Texl se dostal do fáze, kdy chtěl dokonce nadobro skončit s fotbalem.

„Dva roky jsem v béčku stagnoval, hrál pravého beka, což není můj post. Opravdu jsem chtěl loňskou sezonu dohrát v rezervě a po vypršení smlouvy skončit. Hrál bych někde na vesnici nebo v Rakousku a věnoval bych se jiným aktivitám. Našel bych si práci, protože fotbal mě nenaplňoval a nebavil,“ přiznává.

Texlovi však život změnilo loňské hostování ve druholigových Vítkovicích, kde ho fotbal opět začal bavit.

Sedl si se spoluhráči, kteří pocházeli podobně jako on z různých koutů republiky, vstřelil pět branek a konečně naplno rozvinul svůj potenciál.

„Od té doby ke všemu přistupuju úplně jinak. Řekl jsem si, že se tím budu bavit, ne trápit, když se třeba nedaří,“ říká.

Kopecký podržel a věřil

Hlavní roli příběhu, který skončil happy endem, hraje kouč Ivan Kopecký, jemuž se loni podařilo Vítkovice zázračně zachránit. I díky tomu si následně vysloužil prvoligové šance od Jihlavy.

„Rád ho uvidím, už mi psali i kluci z Vítkovic, abych ho pozdravoval,“ těší se na svého bývalého trenéra Texl a přidává další komplimenty: „Zvolil dobré rozestavení, které mi vyhovovalo. A i když mi to třeba někdy v přípravě nevyšlo, vždycky mě v sestavě podržel. Hodně mi věřil, v tom mi pomohl nejvíc. I kluci měli od něj pokyn, aby hráli hodně přese mě.“

Naoko mu však následně jednu věc přece jen vyčte. Že se mu Kopecký po přesunu na Vysočinu, na rozdíl třeba od Romana Skuhravého z Opavy, neozval.

„Trošku jsem na to čekal, ale bohužel nic!“ směje se Texl. „Ale co mám zprávy, tak si asi nemohl moc vybírat, s penězi to tam není bůhvíjaké, kádr mají vesměs pořád stejný. Na ty podmínky a na to, že mu prodali Hronka, který byl podle mě nejlepší hráč, se drží dobře,“ chválí jej před vzájemným soubojem.

Invaze "Texlovic familie“

A jelikož je městečko Vladislav vzdáleno od Jihlavy jen okolo padesáti kilometrů, dá se v neděli na stadionu očekávat invaze „Texlovic familie“, podobně jako tomu bylo u Hujerů ve známé komedii Marečku, podejte mi pero!

Šikovný záložník s číslem 47 na drese měl za úkol sehnat dvacet vstupenek.

„Rodina nejezdí nikam, ale do Jihlavy se samozřejmě vydá. Vesnice, kde trénuje táta a hrají moji kamarádi, si odložila zápas, aby mohla přijet. Doufám, že když už jednou vyjedou, nepředvedeme žádnou hrůzu!“

A ještě jedna věc může nejen Texla, ale všechny olomoucké fotbalisty motivovat. Jde o slib v podobě třídenního volna.

„Trenér nám slíbil, že když z posledních tří zápasů před reprezentační pauzou uděláme sedm bodů, dá nám tři dny volna. Máme šest (Sigma vyhrála v Karviné i doma s Duklou), takže nám teoreticky stačí remíza. Ale když to bude v Jihlavě dobré a zase vyhrajeme, věřím, že nám dá i čtyři…“ zkouší na dálku závěrem přemluvit kouče Václava Jílka věčně dobře naladěný sympaťák, kterému nikdo neřekne jinak než „Texi“.