„Jsem rodák z Olomouce a začínal jsem s fotbalem v roce 1968, zrovna když přijeli ti… no to je jedno,“ zasmál se na úvod Miroslav Takáč a pokračoval: „Šel jsem tehdy na výběr do Železáren Olomouc, ale tam to nějak nedopadlo. A tak jsem přešel přes kopec do Slavonína. Odtud jsem se přesunul do Hodolan a v roce 1978 napodruhé do Železáren. Tam jsem hrál dorosteneckou ligu.“

Později už dobře rozběhnutá kariéra v Sigmě Olomouc ale najednou dostala nečekanou trhlinu, po které dodnes zůstává taková menší křivda. „V osmnácti letech mě poslali na vojnu. Napřed do Budějovic, takzvaně na lajnu, bránit vlast. Potom jsem začal za Budějovice hrát i fotbal. Tak jsem tam pak nějakou dobu zůstal. Zpátky do Olomouce jsem se vracet nechtěl kvůli tomu, jak se ke mně zachovali. Mohli mě totiž klidně poslat do tehdejší Dukly Hradec Králové, kam posílali své hráče běžně,“ vysvětluje.

„Když jsem se pak skutečně vracel, tak jsem podle tehdejších regulí musel nejdříve do svého mateřského týmu, což byly Hodolany. No a pak jsem během roku vystřídal tři manšafty. Vůbec nechápu, jak to tehdy mohlo jít tak rychle. Byl jsem v Prostějově, Hranicích a hrál jsem i 2. ligu za Bohumín, kde jsem strávil tři roky a zahrál si i přípravu za Vítkovice. Tam to ale nějak nedopadlo,“ popisuje jednašedesátiletý fotbalový světoběžník.

To ale nebylo ani zdaleka vše a v Takáčově životě přišla další a další stěhování, z nichž zde ani všechna z úsporných důvodů nemohu uvést. „Následně mě pak Peťa Uličný stáhl zpátky do Hranic. Po zhruba dvou letech jsem se přesunul do Přerova. A tam jsme hráli vážně výborně,“ vypráví.

Fotografie ze zápasu SK Sigma Olomouc - FC Slovan Liberec, Radim Breite
Analýza: Co se Sigmě (ne)povedlo. Od bitev se silnými až po penalty

Finále českého poháru

Chvíli po přestupu do Přerova přišel další přestup, tentokrát do druholigového Uherského Hradiště. A tam se děly věci.

„V roce 1990 jsme se dostali až do finále českého poháru, o kterém bylo už dříve rozhodnuto, že se bude hrát v Hodoníně, tedy v podstatě přes kopec,“ přibližuje tehdejší nevídaný úspěch a pokračuje: „Byla tam tehdy neskutečná atmosféra. Mohlo tam být možná 8 000 diváků a snad každý z nich měl vlajku. Ještě 25 minut před koncem jsme vedli nad Duklou Prahou 3:1 a nakonec prohráli 3:5,“ vzpomíná.

Zdroj: Youtube

Zmařená životní šance

Po tomto úspěchu a také Sametové revoluci strávili hráči Uherského Hradiště nějaký čas v německém Stuttgartu, kde se střetli i s místním bundesligovým VfB. Místnímu vedení se Takáčův výkon líbil natolik, že mu chtěl dát šanci. Velký přestup se ale nakonec neuskutečnil.

„Jedna z mála věcí, které opravdu lituji je, že nás tehdy nepustili za hranice. A mně to bohužel nevyšlo ani po revoluci. Tehdejší nový německý majitel Hradiště nechtěl, aby se mu rozpadl tým, a tak mě do Německa nepustil. A stejně se ten tým o rok později rozpadl,“ konstatuje s hořkostí v hlase.

Ani po této nešťastné epizodě ale na fotbal nezanevřel a pokračoval po své cestě stále dál. „Pak jsem zamířil do divizního Valašského Meziříčí a v roce 1992 jsem začal hrát nižší soutěže. Byl jsem v Ústí, v béčku Hranic, Hustopečích, Těšeticích, Kelči, Lověšicích a Kozlovicích a v roce 2001 jsem znovuzakládal fotbal v Přerově, kde o rok dříve mužský fotbal skončil. No bylo toho prostě plno,“ vyjmenovává Takáč.

Na Prostějovsku, kam jsem se v roce 2017 po rozvodu přestěhoval, jsem šel nejdříve do Kralic, potom do Čechovic a teď jsem v Plumlově. I přes to, že tady trénuji, se snažím stále ještě nastupovat. Do dvoutisícovky mi zbývá přesně dvanáct zápasů a také pouhých osm startů do 900 mistráků v mužské kategorii,“ hlásí odhodlaně.

Brankář Martin Šustr v dresu Kozlovic
Tragédie. Fotbalový gólman Martin Šustr nepřežil autonehodu

„A co se té mé dvoutisícovky týče, jsem domluvený, že by měla proběhnout někdy koncem července v Hodolanech. Tam, kde jsem kdysi s fotbalem začínal. Jejich fanklub už dostal litr slivovice a dvě bečky a připraví mi nějaké choreo. Chtěl bych tam také pozvat spoustu mých bývalých spoluhráčů včetně Johna Uličného,“ plánuje.

Olomoucký rodák v Guinessovce?

Jak už šlo vyčíst z předcházejících řádků, má olomoucký borec na svém kontě tolik přestupů, kolik jich nemá jen tak někdo. Napočítal jich rovných 25.

„O můj počet přestupu se zajímali i lidé z Guinessovy knihy rekordů. Neměl jsem ale nikdy čas na to, abych to dal všechno dohromady. Až teď nedávno mě na hřišti sestřelili, nemůžu moc chodit, a tak mám na to tři týdny času. každý svůj zápas od roku 1974 si zapisuji. Už jsou toho tři velké bichle,“ směje se.

Dobrý základ z mládí

V mnohých čtenářích už jistě musela vyvstát otázka, jakým způsobem si tento nezlomný borec stále udržuje fyzickou kondici. Jeho vysvětlení je jednoduché.

„Za svou aktuální formu vděčím skvělému základu z mládí. Nevynechal jsem za kariéru snad jediný trénink, pokud jsem nebyl zraněný. A i když jsem měl tři zlomeniny, dodnes všechno drží, jak má. A to všechno díky těm základům. Nechodilo se ani do posiloven. Prostě se vzal chlap na záda a jelo se,“ popisuje.

„V 80. letech se trénovalo třikrát až čtyřikrát denně. A všechno jsme vydrželi. I teď trénuji s týmem dvakrát týdně. O víkendu chodím na áčko i béčko a každý den si zaběhnu pět kilometrů. Nikdy jsem ani nedržel nějakou speciální životosprávu. Když se mnou zajdete na pivečko, tak těch dvanáct jsem schopen si s vámi dát,“ dodává.

Martin Thomas (u míče)
Rozhodne možná jen jeden gól, říká před zápasem jara kožušanský Martin Thomas

Kromě bohaté hráčské kariéry má za sebou Miroslav Takáč i poměrně zajímavou trenérskou dráhu. Dohromady s 25 kluby, ve kterých působil jako hráč, to dělá neuvěřitelných 41 větších či menších oddílů. Nejvýše se jako lodivod dostal do 2. ligy, když stál nejdříve na lavičce Fulneku a v roce 2016 i Prostějova.

Zapsal se také do srdcí fanoušků z Přerova, kde po již zmíněném znovuzaložení mužského fotbalu působil jako šéftrenér. „Tam jsem dělal úplně všechno a nedočkal se ani poděkování,“ krčí rameny.

A kdo ví, možná ani to nebude jeho úplný vrchol. „Občas mě někteří mí bývalí svěřenci lákají i do nějakých nižších soutěží ve Španělsku. Uvidím, co mi ještě život připraví,“ nechává budoucnost otevřenou.

Reading padl

Zde bych tento text mohl ukončit. To bych ale nezmínil ještě jednu více než zajímavou historku odehrávající se kde jinde, než v Anglii.

„Když náš olomoucký tým slavil před deseti lety padesátku, jeli jsme do Londýna, kde jsme si domluvili přátelák proti stejně starému výběru Readingu. No a celkem v pohodě jsme je porazili 2:0,“ uzavřel Miroslav Takáč.