Jaké jsou momentálně vaše pocity?

To je těžké popsat. Je to beznaděj… Nemůžu rodině ani těm lidem na Ukrajině nijak pomoct. Ráno jsem se probudila a o ničem jsem nevěděla. Normálně jsem začala chystat malého syna do školky, sebe do práce a najednou se podívám na telefon, kde bylo několik zpráv. Nejhorší byla ta od mamky, která přišla o půl šesté ráno, že nás miluje a jsou v pořádku. Bylo to, jakoby se loučila, protože oni neví, co přijde ani co mají dělat. V tu chvíli jsem vyskočila, vzbudila manžela a začala sledovat zprávy.

Byla varianta, že by rodiče mohli přijet za vámi?

Ano, ještě den předtím, kdy jsme o ničem nevěděli, psal Jarda tátovi, aby přijeli, že máme volný pokoj v baráku. Ale museli by opustit domov, práci a všechno, což je v této situaci už asi jedno. Jenže máme starého dědu, který za prvé řekl, že nikam nejede a umře na Ukrajině a za druhé potřebuje pořád ležet a nemůže moc sedět, takže by asi nezvládl dva tisíce kilometrů dlouhou cestu autem. Řešili jsme také, že nemají pas, ale Slováci teď pouští bez něj. Akorát se všude tvoří několikakilometrové kolony. Třeba rodiče mají kam jít, protože tady mají mě a ségry, jenže prchají i lidé, kteří nikoho nikde nemají ani neví, kam jedou…

close Nina Köstl info Zdroj: Instagram Niny Köstl zoom_in Nina Köstl

Přemýšleli jste, jak jinak jim pomoct?

Hned nás napadlo, že jim pošleme peníze, jenže na Ukrajině nastal naprostý chaos. Lidé začali panikařit, jeli tankovat auta a všude na benzínkách byly kolony. Pak běželi k bankomatům, kde byly obrovské fronty. Na Ukrajině tak zavedli limit, kolik peněz můžou lidé vybrat. Na to začali brát na benzínkách jenom hotovost. Takže jsme si uvědomili, že ani tímto jim nepomůžeme, když ty peníze nemůžou vybrat. Člověk neví, co má dělat, když nemůže mamce, tátovi ani dědovi pomoct, je to šok.

Máte zprávy přímo z místa, jak to v Oděse vypadá?

Sleduji média. Zprávy těch ukrajinských i českých jsou podobné, ale nejvíce se zaměřuji na to, co posílají lidé přímo z místa. Moji rodiče bydlí na jednom konci města, známí na druhým a píší si mezi sebou třeba: „Teď tady proletěla raketa.“ A ti druzí odpoví: „Tady proletěla nad obytnými domy a spadla na vojenskou základnu.“ Po městě jezdí také vojenská technika, ta je ale ukrajinská, aby ochránila obyvatele. Celkově bych ale chtěla říct, že jedna věc je koukat na média, politology a různé názory, ale druhá věc je slyšet reálný příběh od lidí, kteří jsou tam, sedí doma a slyší padat bomby a střelbu.

Nějakou dobu se o tom už mluvilo. Jaké pocity jste měla ještě před válkou?

Manžel to každý den sledoval a ukazoval mi články. Byli jsme více vystresovaní než rodiče. Ti říkali, že Ukrajině pořád někdo vyhrožuje a celkově na Ukrajině nepanovala taková panika, jako byla ve zbytku Evropy. My jsme tam raději neletěli ani v lednu na Vánoce. Sledovali jsme situaci a urgovali mamku už v prosinci ať jde nakoupit, udělat dědovi pas a tak. Máma byla v klidu. Ale před pár dny jsme si volali a říkala, že byla nakoupit, ukazovala mi, že vzala karton mouky, cukru, oleje a tak. V tu chvíli jsme věděla, že to je zlé, když už i máma nakupovala takhle ve velkém. Už jsme jenom čekali, až to začne.

Vy jste ještě na Instagramu psala, že v Rusku dlouho nevěděli o tom, že něco vůbec začalo. Jak jste se to dozvěděla?

Máme v Rusku příbuzné, já konkrétně tetu. Hned ráno jsme jí volali, jak to u nich vypadá a ona: „Co?“ O ničem nevěděla. Lidé tam ty informace vůbec nedostávali a totálně je dezinformují. Dozvěděli se to až někdy po obědě, ale samozřejmě to podávají tak, že chrání ruské občany na území Ukrajiny. Rusové dokonce pak psali na sociální sítě, že se modlí za Ukrajinu a že žádnou válku nechtějí. Než začala válka, tak jsem se dívala na jejich zpravodajství a byl to samý fake.

Kdybyste mohla být konkrétnější, co vás nejvíce dostalo?

Je to dlouhodobý příběh. Říkali tam, že se Ukrajinci připravují na válku a ve školách učí děti zacházet se zbraněmi, což samozřejmě nebyla pravda. Pak také že na Ukrajině nemají co jíst a jedí malé děti.

Z čeho máte momentálně největší strach?

Že vypadne mobilní spojení a já nebudu vědět, co se tam reálně děje a jak jsou na tom rodiče. Kdybych tam s nimi byla, tak bych z toho byla špatná, ale byli bychom pohromadě a věděli bychom o sobě. Ale takhle to spojení chvíli funguje, chvíli ne, a když se nám třeba hodinu neozvou, jsme se ségrami nervózní. Pořád věřím, že se k nám rodiče nějak dostanou, i když nevím, jak. Ukrajina navíc zvažuje vyhlášení mobilizace, což znamená, že by chlapi do šedesáti let nemohli odjet, což by se týkalo i mého tátu.

Jak vás nyní podporuje váš manžel?

Podporuje mě, i on měl ráno slzy v očích. Byl naštvaný a beznadějný. Nezbývá nám nic jiného než se uklidňovat, čekat a doufat, že to dobře dopadne a ve válce padne co nejméně lidí.

On se také musí soustředit na večerní důležitý zápas Slavie proti Fenerbahce, jak se od toho vůbec oprostí?

I Slavia má v týmu dva kluky z Ukrajiny a popravdě jsem o tom s ním pořádně nemluvila. Jen psal, že se cítí hrozně a musí na to pořád myslet. Já zápas vůbec neřeším, jde teď u mě stranou. To ale nemluvím za Jardu, který je od rána na stadionu a mají přípravu, aby to zvládli. Dokonce mi mamka v telefonu říkala, aby jim Slavia udělala radost, protože to je jediná radost, kterou teď můžou mít.