„A pořád mám chuť pokračovat, co by ne?“ ujistil do telefonu. Fotbal, který momentálně znovu kvůli protikoronavirovým opatřením stejně jako na jaře stojí, mu už teď chybí. „Až se ten kolotoč zase rozjede, tak se mnou můžou počítat,“ tvrdí odhodlaně.

Poprvé pískal na konci sedmdesátých let. Prý zhruba v roce 1978.

„Byl to zápas žáků Sigmy s Baníkem Ostrava. A byla to trochu náhoda, protože nedorazil rozhodčí. Za Sigmu hrál můj syn, dokonce jsem mu neuznal branku, takže jsem pak byl v nemilosti,“ usmívá se nad dávnou vzpomínkou.

Sám hrával tehdejší podnikovou ligu.

„Za Vodárnu, kde jsem pracoval. Postupem času jsem začal i pískat,“ vysvětluje.

Kolik zápasů jeho úchvatná kariéra celkem čítá, už se asi nikdo nedopočítá.

„Dlouho jsem si statistiku vedl. Už to ale nebylo kam dávat, tak když jsem myslel, že budu končit, všechno jsem to už zlikvidoval,“ prozrazuje, že před několika lety, když se přecházelo na elektronické zápisy, počítal s tím, že rozhodcovství dá vale.

„Myslel jsem si, že je to můj konec. Že už na to nebudu stačit,“ přiznává. „Nakonec mě ale přesvědčili. Řekli mi: „Psal jsi na stroji? Psal, tak to je to samé.“ Dostal jsem se do toho, a tak pokračuju dál,“ konstatuje.

Víc naběhá pozemní

I díky fotbalu se na svůj věk udržuje v obdivuhodné kondici.

„Člověk si u toho zaběhá,“ potvrzuje. „Používám krokoměr a zjistil jsem, že na čáře se kolikrát rozhodčí naběhá víc, než jako hlavní. Samozřejmě záleží, jaký je zápas. Párkrát už mi to ukázalo i dvanáct, třináct tisíc kroků,“ prozradil.

Za ta dlouhá léta nasbíral spousty a spousty kontaktů a známostí.

„Často se stane, že někam přijedu a tam už je padesátiletý funkcionář, který mi řekne, že jsem ho pískal ještě jako žáčka. Tohle je ale další příjemná stránka. Rád si popovídám, na to dobré i na to, co se třeba moc nepodařilo,“ pousměje se.

I takových chvil zažil dost. „Občas jsem slyšel, že neodjedu. Jeden čas mě neměli rádi v Hněvotíně. Vzpomínám si na zápas proti Kožušanům, který jsem tam pískal. Shodou okolností na něm byla manželka i můj otec. Vyloučil jsem jim tam hráče a nemohli mi to zapomenout. Pak jsem tam měl problémy i se zápasy žáků,“ popisuje.

„Několikrát jsem byl dokonce u soudu. Ve Štarnově vyloučený hráč napadl rozhodčího. Byl jsem tehdy na čáře. To jsou zkušenosti, které by člověk nepotřeboval, ale i to se mi stalo,“ říká Švancara. Většinu křivd ale vyléčí čas.

„Člověk musí být trochu obrněný proti nadávkám. Já měl zásadu, že musím pískat to, co vidím. Nemůžu dát na to, co někdo zakřičí, nebo co jeden na druhého žaluje,“ popisuje rozhodcovský veterán.

„A taky diplomat. Vzpomínám si na utkání Králová – Tršice. Bylo to vyhrocené, létaly karty. Už jsem chtěl pískat konec, ale ještě byl roh. Pak jsem si říkal, že jsem to měl ukončit, roh, neroh. Skončilo by to nerozhodně, obě strany spokojené a byl by klid. Jenže já ho nechal rozehrát a po něm padl gól. Pak se strhla mela, dával jsem karty i po ukončení zápasu. A taky jsem vyplňoval hodinu a půl zápis, protože obě strany podávaly námitky. To mě mrzelo asi nejvíc,“ říká s nadsázkou.

Dnes už využívá bohatých zkušeností jednak pro to, aby se mu zápas nevymkl z rukou a také jako pomoc mladým, začínajícím kolegům.

Na mladé si dovolují

„Už za ty roky dobře vím, kde jsou problémoví hráči, na koho je potřeba si dát pozor. Člověk si je musí hned na začátku usměrnit. Pravdou ale je, že agresivita na hřišti je větší než dřív,“ potvrzuje často zmiňovaný fakt. I proto to podle něj mají mladí začínající sudí občas složité.

„Na mladého rozhodčího si každý víc dovolí. Kolikrát i v dorostu si občas dnes hráči myslí, že si můžou dělat, co chtějí. Pískat své vrstevníky, to pro začínající sudí taky není jednoduché. Mladí jsou ale dobří, jen ještě jim často chybějí zkušenosti. Každý ale nějak začínal a jako všechno se i pískat musí naučit,“ říká Švancara.

Sám zůstal po celou dobu věrný olomouckému okresu. Do vyšších soutěží se nehnal. „Kvůli zaměstnání jsem nikdy netoužil posouvat se výš. Nemohl jsem, protože jsem dělával služby, takže jezdit delší vzdálenosti, to by šlo obtížně skloubit. A ani mě to moc nelákalo,“ tvrdí.

A co pokusy o ovlivnění? Tohle téma prostě v souvislosti s rozhodčími nejde vynechat. „Já jsem fotbal nikdy nedělal kvůli penězům. Byly situace, kdy se mě snažili ovlivnit. Když jsem věděl, že jedu někam, kde to hrozí, dorazil jsem radši těsně před zápasem, abych nemusel žádné takové řeči poslouchat. S tímhle jsem nechtěl nikdy mít nic společného,“ uzavírá nejstarší sudí v republice.