Poté se však karta obrátila, Černohorec se dal do pořádku a zájem o něj projevil ligový nováček z Karviné.
Tam to však neklaplo, a tak to poctivý osmadvacetiletý fotbalista zkouší opět v Olomouci, za jejíž béčko ve středu odehrál velmi solidní poločas proti Líšni.
„Když se nevědělo, co se mnou je, bylo to nejhorší období v mém životě. Bohudík teď zdraví drží. Uvidíme, jestli to bude dobré dál. Když jo, budu rád. Když ne, s fotbalem skončím. Ale budu bojovat až do konce," slibuje defenzivní záložník.
Už to vypadalo, že hanácká kapitola pro vás skončila. Jak jste se opět ocitl v Sigmě?
Není konec, dokud rozhodčí nezapíská. A myslím, že ještě nezapískal (úsměv). Vypršela mi tady smlouva, zkusil jsem to nějakým způsobem v Karviné, kde to nevyšlo. Tak jsem se s vedením domluvil, že tady opět začnu trénovat, a když uvidí, že jsem zdravý, mohli bychom se pak domluvit. Bohudík je to zatím dobré, protože hraju. Zdraví drží, to je nejdůležitější. Je ale na mně vidět velká ztráta, protože jsem skoro tři čtvrtě roku nehrál. Kondička se musí zlepšit.
Dlouho jste nemohl ani pořádně trénovat, ale pak jste překvapivě odehrál zápasy za Karvinou. Co se tak najednou zlepšilo?
To je pravda, ale nezměnilo se tam nic zázračného. Měl jsem hrozně dlouho klid, zkoušel jsem u několika doktorů různé věci. Opravdu nevím o ničem, co bych za tu dobu nevyzkoušel… Třeba zuby jsem si nechal vytrhat, doma jsem chodil čtrnáct dní na rehabilitaci, měl jsem tam léčitele, do lázní jsem jezdil, ale furt nevěděli, co se mnou je. Ale pak jsem se nějak začal cítit líp, tak jsem si říkal, že to zkusím. Buď to půjde, nebo ne. Zatím to drží, ale uvidíme. Samozřejmě bych rád hrál, ale pokud to nepůjde, bohužel…
Objevovaly se hlasy, že jste
v Olomouci vy sám ani nakonec nechtěl pokračovat. Jak to tedy bylo?
Byla to taková zvláštní situace, protože jsem byl zraněný. A takhle zraněného hráče nikdo nikde nepodepíše. Není pravda, že jsem chtěl pryč, rád bych zůstal. Prožil jsem tady hezké dva roky, znám prostředí, lidi. Sice se sestoupilo, což je špatné, ale co se dá dělat. Zabojuje se a příští rok se bude hrát zase liga.
Sigma spadla, Karviná postoupila. Nemrzí vás, že nevyšlo ligové angažmá?
Sice šlo o první ligu, rád bych tam byl, ale zase mě to moc nemrzí. Ligu bych si rád zahrál, ale prostě mi asi není souzena. Zatím (úsměv).
Měl jste i jiné nabídky?
Jo, nějaké byly, jednalo se o druhou ligu. Ale každý se bavil o zdravotní stránce, vyptávali se mě, jak to se mnou vypadá. Kondička se dohnat dá, ale když není zdraví, je to těžké. Na tom to padalo.
Nic horšího jsem zatím neprožil
Jaké je teď sebevědomí fotbalisty s chatrným zdravím, který dlouhou dobu nehrál?
Nikdy jsem nic nezabalil.
I když jsem byl doma, pořád jsem dělal vše pro to, abych se uzdravil. A říkal jsem si, že musím udělat maximum, a pak se uvidí, jestli to bude dobré. Když jo, budu rád. Když ne, co se dá dělat? Ale budu bojovat až do konce, takový jsem.
Když jsme se na jaře potkávali na tribuně, do rozhovoru se vám logicky příliš nechtělo. Jak jste složité životní období kousal?
Je to hlavně náročné na psychiku, tím spíš když jste přes tisíc kilometrů od domova a v Česku nemůžete dělat svou práci. Nemohl jsem vlastně dělat nic. Ani lehce trénovat, ani chodit do posilovny. Bylo to špatné. Člověk doma nechá všechno, přijde sem, aby se živil fotbalem, ale pak to nejde. Nejhorší bylo, že nebyla žádná diagnóza. Kdyby se to vědělo, tak se nějakým způsobem vyléčím. Mluvilo se o zadním stehenním svalu, sedací kosti, nervu…
Asi nemá smysl ptát se, zda se jednalo o nejhorší období
v kariéře…
Nejen v kariéře, ale i v životě. Nic horšího jsem zatím neprožil.
Nejvíc mne držel Uroš
Kdo vás držel nad vodou během té doby?
Je fajn, že poslední rok tady mám Uroše (Radakoviče). Jsme Balkánci, rozumíme si, jsme stejná povaha. Aspoň tím to nebylo tak hrozné, než kdybych tady byl sám. Mám z kabiny hodně kamarádů, ale prostě si nejvíc rozumím s ním.
Napadaly vás i ty nejčernější myšlenky fotbalisty, že skončíte s fotbalem?
Jasně, napadalo mě to. Ale to je pořád reálná varianta, když prostě zdraví nebude držet. Je však třeba tomu dát maximum. Paradoxem je, že to jsem stejně dělal vždycky (smích). Na Sigmě máme vynikající regeneraci a právě tím, že sport je to jediné, co tady v Česku dělám, jsem tomu obětoval více času, nikam jsme nepospíchal. Ale takové věci se prostě stávají, vzpomeňme si na Tomáše Rosického.
V kabině Sigmy už jste nepotkal Ševčíka, Navrátila či Ordoše. Bude mít nynější kádr na další postup?
Samozřejmě. Spíš si však myslím, že jde víc o kolektiv než o jednotlivce. Všichni tři to byli kvalitní hráči, o čemž svědčí to, že o ně byl zájem. Ale když se objektivně každý podívá na současný kádr, co tady je, musí říct, že na to má. Věřím tomu, že Sigma postoupí. Ať už se mnou nebo beze mě, to zas není tak důležité (úsměv).
Mezitím však vedení přivedlo na váš post Martina Sladkého.
Konkurence je dobrá, ta jen posune člověka dopředu. A bylo to třeba. Když jsem odešel, chtěli kádr nějak posílit. Někdo přišel, někdo odešel. Tak je to vždycky.
Sportovní manažer Sigmy Ladislav Minář o Canovi
„U nás skončil, protože byl tři čtvrtě roku zraněný.
A jeho zdravotní stav byl i na konci sezony pořád stejný. Mě docela překvapilo, že to, co se za sedm nebo osm měsíců nepodařilo, se nakonec během nějakých tří týdnů zlepšilo natolik, že mu zdraví umožnilo zkoušku v Karviné. Nicméně neznám podrobnosti, ale asi to vyhodnotili tak, že jeho pauza byla docela velká. Denis se nám ozval, chce živobytí, rád by se vrátil.
A vzhledem k tomu, že ho máme odzkoušeného, se chceme podívat na to, jak je na tom opravdu se svým zdravotním stavem. Podle toho se rozhodneme, jestli s ním uzavřeme smlouvu, nebo ne. Je to de facto náš hráč, je to jen o tom zdraví a o tom, jakým způsobem se mu daří dohánět manko, což bude určitě trvat delší dobu. Když bude zdravý, dovedeme si představit, že u nás bude dál působit. Včera jsem během poločasu za béčko hlavně sledoval jeho pohyb. Zda ho nic neomezuje. Herně ho známe."
