Kliknutím zvětšíte
„Byl jsem pořád jen v práci nebo na fotbale a tento životní styl mě připravil o rodinu a ve finále i o vlastní zdraví. Pochopil jsem priority a přehodil výhybku, ale nevylučuju, že se v budoucnu vrátím," vysvětluje v rozhovoru pro Deník 39letý mecenáš.
Vždycky jste všechno dělal naplno?
Když to přeženu, fotbal jsem dělal čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Navíc jedenáct roků v kuse. Kdo to nezažil, nedokáže si to představit. Je to obrovský zápřah. Když vidím třeba v Uničově Pavla Nezvala nebo Laďu Dostála v Holici, musím před nimi smeknout, že tak dlouho ve fotbale vydrželi. Není sranda držet klub na nějaké úrovni, řídit jej a shánět pro něj peníze.
Je to nevděčná práce?
Člověk neustále poslouchal, jak to dělá špatně… Ale jedna věc je klub řídit a druhá být v opozici. Ať si to každý zkusí a zjistí, že to není sranda. Jen tady ti pánové, které jsem vyjmenoval, vědí, co je to za řeholi. Proto si všech těchto lidí, kteří do fotbalu investují svůj čas, energii, nervy a peníze, moc vážím. Bez toho by ty kluby nefungovaly, ani mládež, která je alfou a omegou všeho. Vždycky jsem tvrdil trenérům, že někteří z nich tráví s dětmi víc času než jejich rodiče, takže je musejí vychovávat.
Jste spokojen s tím, co jste v Mohelnici vybudovali?
Když jsem tam před šesti lety začínal s mým tátou, trenérského kormidla se ujal Roman Sedláček. Klub čtyři roky balancoval na hraně divize a krajského přeboru. My jsme ho chtěli stabilizovat po sportovní a finanční stránce a pomýšlet jednou na postup do třetí ligy. Drtivá většina lidí se nám smála, že třetí liga je sci-fi. Mohelnici by prý slušel střed tabulky v divizi. A za tři roky se nám povedl postup vykopat.
Velký úspěch, vždyť některé kluby se o třetí ligu snaží neúspěšně několik let.
Když jsem na valné hromadě oznámil, že končím, členové výboru i členové celého fotbalového klubu mi bouřlivým potleskem poděkovali za práci, kterou jsem tam odvedl. To mě hřeje a dodneška mi z toho běhá mráz po zádech (úsměv). Myslím, že se nemám za co stydět, zázemí je taky na jakési úrovni, takže odcházím s pocity dobře vykonané práce.
To jste tak ambiciózní člověk, že jste věřil v MSFL?
Věřil jsem tomu já, můj otec, který už nežije, a Roman.
Roman Sedláček hraje ve vašem nejen fotbalovém životě důležitou roli, že?
Pro mě to je člověk, na kterého jsem se vždycky mohl spolehnout. Pokaždé mi na rovinu řekl věci tak, jak jsou. Kolikrát jsme měli i jiné názory, ale to bylo v minimu případů. Víte, ve fotbale se pohybuje drtivá většina neupřímných a falešných lidí, kteří se chtějí zviditelnit. Málo je těch upřímných, Roman je jedním z nich. Fotbalově i lidsky jsme si sedli, za naše kamarádství jsem strašně rád.
Jenže někdo mu nemůže přijít na jméno…
Lidi nechtějí slyšet pravdu, natož do očí. Roman tohle dělá a já k tomu rozhodně inklinuju. Někdo se na vás usmívá, pak se otočí a máte kudlu v zádech. Logicky z toho pak vyplývá, že člověk má spoustu nepřátel. Málokdo totiž umí přijmout kritiku.
Co bude s Mohelnicí teď?
Pilířem teď je Aleš Heidenreich starší, Jiří Srdýnko, Igor Machálek a další nadšenci. Věřím, že kluci navážou na to, co se tam dělalo doteď. A třeba to bude i lepší (úsměv). Přeju jim to nejlepší.
Slyšel jsem názory, že když skončí Crha, skončí v Mohelnici fotbal. Nemáte obavy?
Na valné hromadě zaznělo, že peníze pro třetí ligu jsou zajištěny, takže věřím, že hráči zůstanou pohromadě a klub půjde v nastolené cestě dál. Dokonce jsem slyšel, že se bude přihlašovat i B-mužstvo a dva dorosty. Třeba posunou tamní funkcionáři, kteří jsou podle mě dost zkušení, klub zase dál.
Do druhé ligy?
To nemyslím, ale dlouhodobě třeba hrát v horní polovině tabulky třetí ligy.
Čím to je, že dost fotbalistů jde raději do Mohelnice, která je brána za jakousi jistotu, než někam jinam?
V Mohelnici jsme vždy pracovali s tím, co jsme měli. Všichni hráči, trenéři a další lidé v klubu vždy do koruny dostali to, co jim bylo slíbeno. Nikdo nemůže říct ani popel. Takhle jsme to tam razili a i proto je klub nyní tam, kde je. Pravdou je, že některé oddíly nabízely klukům i dvojnásobek toho, co měli u nás. Ale taky ne všude to dostanou… U nás vždy měli záruku, že budou mít vše nasmlouvané splněno v řádném termínu. To je to gró nejen ve fotbale, ale i v životě a práci. Navíc vyjma dvou hráčů jsou všichni kmenoví hráči Mohelnice, kádr je kvalitní. Při vhodném doplnění jsem přesvědčený o tom, že kluci mohou hrát v horní polovině tabulky. Taky nikdo v MSFL, kromě B-mužstev Olomouce, Slovácka či Zlína, nemá tolik odchovanců jako Mohelnice, kde je asi deset fotbalistů.
Rovněž jste měli čuch na mladíky ze Sigmy.
Přesně tak, bylo to i díky Romanovi a Kovimu (Michalu Kovářovi), kteří mají v Sigmě nadstandardní kontakty. Věděli jsme, na co máme, vždy jsme měli poskládanou osu třeba šesti fotbalistů, které jsme doplňovali mladými hráči, kteří vyšli z dorostu Sigmy. Taková byla dohoda, ať už u Surzyna, Seiberta, Weinlicha, Markoviče, Yunise nebo Vichty. Mohelnice pro ně měla být přestupní stanicí, kde se vykopou a pak se vrátí to Sigmy. Nemohli jsme si dovolit platit třeba dvanáct hotových fotbalistů, na to jsme neměli, ani bych do takového harakiri nikdy nešel.
Zároveň nejde hrát MSFL jen se svými odchovanci, co?
Vychovat si vlastního hráče pro třetí ligu je problém, úroveň soutěže je vysoká. Když to chcete hrát důstojně, musíte sem tam přivést hráče odjinud. Pak je radost sledovat ty mladé kluky z Olomouce, kteří prošli Mohelnicí, a daří se jim dál, ať už v Sigmě nebo někde jinde. Proti Sigmě nemůžu říct ani půl slova, spolupráce byla vždycky perfektní.
Co vám za pět let v Mohelnici utkví nejvíc v paměti?
Postup do třetí ligy, to bylo něco neuvěřitelného! Po podzimu jsme na první Vítkovice ztráceli osm bodů, ale na jaře jsme je ještě o tři body dokázali přeskočit. Co si budeme povídat, Vítkovice měly dva a půl krát vyšší rozpočet než my, mají obrovskou historii, stadion, podporu města, takže tlaky tam byly velké… Přesto jsme to dokázali, což bylo úžasné.
Teď už si budete užívat fotbal v klídečku jako fanoušek?
Určitě se na fotbalech budu objevovat, postupně to budu objíždět. Pojedu se podívat i do Uničova, do Holice, na Sigmu… Upřímně musím říct, že tři roky jsem nebyl na první lize, protože ještě donedávna jsme měli B-mužstvo, takže jsem trávil nejen celý týden, ale i víkend na fotbale. Jeden den áčko, druhý béčko a potom jsem jel občas ještě sledovat soupeře… (smích) Pak je ale jasné, že rodina a osobní život strádá.
Což teď chcete napravit?
Ano. Díky bohu jsem teď zdravý, ale pochopil jsem priority a přehodil výhybku. Chci se teď věnovat rodině, potřebuje mě hlavně syn. Ale nevylučuju, že se v budoucnu do fotbalu vrátím. Třeba i do Mohelnice. Život mě naučil „nikdy neříkej nikdy".
Nebo do Sigmy? Spekuluje se o vašem vstupu do klubu.
(úsměv) Byl jsem osloven několika oddíly, za což jim děkuju. Nechci nikoho zmiňovat, ale i to je známka, že člověk ten fotbal asi nedělal tak špatně.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
