Se Sigmou pak zažil její nejslavnější pohárové tažení, které na jaře roku 1992 vyvrcholilo památnými zápasy s Realem Madrid.

„Myslím, že kdybychom hráli s Realem hned po Hamburku, tak jsme tenkrát mohli postoupit i dál. Na jaře už ale to nasazení i psychika trochu opadly," zavzpomínal Bokij, dnes kouč divizních Hranic na Moravě.

Aby ze Spartaku Moskva přestupoval hráč do Olomouce, to je dnes spíš utopie. Tehdy byla realita trochu jiná. Jak se to seběhlo?
První jednání s Jiřím Kubíčkem (bývalý manažer Sigmy – pozn. red.) jsme měli kolem roku 1989. Bylo to v době, kdy jsme slavili zisk mistrovského titulu. V té době mě však klub pustit nechtěl. Za rok se už situace změnila. Do týmu přišel nový trenér a generace mladých hráčů. Já měl v té době už 33 let, a tak jsem využil možnost Kubíčkovy nabídky a šel do Sigmy.

Počítal jste tenkrát s tím, že vás potká na závěr takový úspěch, jaký přišel, nebo už jste to bral jen jako prodloužení kariéry?
Já jsem nepředpokládal, že by se to mohlo povést až takhle. Dostal jsem zajímavý plat, hráči mě mezi sebe rychle přijali. Navíc jsme měli vynikajícího trenéra Brücknera. V té době Gajda s Kubíčkem chtěli něco dokázat. Klub byl silný, měl i vynikající fanoušky, kteří nás podporovali. Hráli jsme pohledný a hlavně produktivní fotbal. I díky tomu se nám podařilo dvakrát za sebou dostat na třetí místo v lize.

Karel Brückner, to je u nás velký pojem. Sbíral úspěchy jak na klubové úrovni, tak i dlouho a úspěšně vedl národní tým. V podstatě každého jeho svěřence, který trénuje, se ptáme, co si z něj vzal?
Hrál jsem pod mnoha trenéry. Brückner byl však tím nejlepším. Nacvičovali jsme mnoho herních variant, standardní situace, dokázal také přímo v zápase nečekanými tahy účinně reagovat na průběh. Určitě jsem si od něj něco vzal.

Jak vzpomíná Alexander Bokij na legendární tažení Sigmy?
Co dělal po odchodu z Olomouce?
Jak se to seběhlo, že vedl Petra Čecha?
Jak se s Hranicemi chystá na jarní část divize?

Celý rozhovor najdete ve čtvrtečním tištěném vydání Olomouckého deníku.